Úvod

Všeobecný jarní pokyn přírody "Vzhůru na hnízdiště!" poslechnou tisíce ptáků a jen o něco málo méně lidí. Letos uposlechla i dvoučlenná výprava z Opavy a vydala se na sever. Poblíž severovýchodního cípu Polska se totiž nachází moc zajímavé místo. Řeka Biebrza a její rovinaté okolí, zalité zjara vodou k velké radosti tisíců plácajících křídel. A k radosti pozorovatelů, protože tady se zastavují takové počty protahujících jespáků bojovných, že se jejich počítání odbývá rovnou po stovkách, ať se sčitatel nezdržuje. V mlhavé představě o cíli jsem doufal, že snad nějaké uvidíme i z menší vzdálenosti a kdyby se opravdu dařilo, že snad uvidíme i losa. Teď po návratu spíš přemýšlím, jestli je možné je vůbec minout. Takže hurá na sever, hezky po jednotlivých stezkách parku.

Osowiec-Twierdza

Po dojezdu (2.5.) na místo jsme stihli zakoupit vstupenky do parku na další dny a protože jsme cestou nepotkali žádné ubytování, které by nám vyhovovalo, přesunuli jsme se do mini kempu u vesnice Osowiec-Twierdza. Při stavbě stanu nám nad hlavou provokativně létali první skupinky jespáků bojovných a tak jsme ještě na chvilku vyrazili na blízkou pozorovatelnu, kterou jsme objevili v čerstvě zakoupené mapě. Stačilo se chvilku rozhlížet a v dálce se objevili naši první losi. Teď už víme, že vidět losa je docela běžná věc, ale první den nám připadalo, že máme štěstí až neuvěřitelné. Zhlédli jsme ještě několik skupin jespáků a nějakého toho rybáka bělokřídlého a vrátili se do kempu. Šeřilo se, místní rodinka čápů se připravoval na noc a byl čas jít na kutě, jak nám oznamoval zpěv slavíka tmavého ze vzdálených křovin a bzučení komárů těsně u ucha. Pro fanoušky bzučivých otravů je park hotovou pokladnicí přírody, to jen my jsme dali nerudně přednost stanu a ven nás nepřinutil vylézt ani pár metrů od nás proutkem švihající chřástal kropenatý. Ani vlastně nevím jak se spalo. Zavřel jsem oči a hned je zase otevřel. Byla o trochu větší tma a o dost větší zima. Z dálky už znělo volání jeřábů a chřástal, jako by ani nepřestal švihat. Jeho hlas zanikl jen na chvilku v hluku aut odjíždějících pozorovatelů. Tak jsme vyrazili taky. Teprve v autě nás napadlo se podívat, kolik je hodin. Ještě nebylo ani pět. A za všechno mohla noční zima. Bylo jasné, že pod stan už ne.

Sośnia

Vesničku složenou z několika málo domů oživoval po ránu hlavně hlasitý dudek. My se k němu otočili zády a vydali se po černé značce směrem na jih. Jde se chvilku lesem, pak travou a trasa končí u rozsáhlých mokřin. Z hlediska navštěvovanosti patří tahle trasa mezi klidná místa, na rozdíl od pozorovatelen u silnice, kde se lidé střídají na směny a příliš prázdno tam nebývá. Klidné místo je to samozřejmě jen z hlediska lidí, ptactvo řádí jak pominuté. Všudypřítomní ukřičení rybáci a racci přelétají nad zástupy jespáků bojovných a vodoušů bahenních a všechno se to mele sem a tam. Zvlášť, když se objeví dravec. Bahňáky zvedne do vzduchu třeba jestřáb, toho vzápětí začne pronásledovat ostříž a sotva se situace uklidní, objeví se ostříž znovu, aby zkusil ulovit nějakého vodouše bahenního. Jen díky tomu jsme mohli vidět, kolik vodoušů v zamokřeném prostoru pochoduje - stručně řečeno hodně. Pochopové a motáci lužní takový poprask nezpůsobují, protože s jejich pomalým kolébavým letem působí méně nebezpečně. Zábavu s dravci jsme měli hlavně při naší druhé návštěvě místa, ke které nás přiměl orel křiklavý. Seděl totiž na malém palouku kousíček od silnice, perfektně osvětlený sluncem a připravený na to nejskvělejší focení. Tedy pokud by se stihlo. Stačilo zabrzdit a už byl ve vzduchu, naštěstí kroužil chvilku těsně nad úrovní stromů, jinak by to s určováním bylo bardzo ošemetné. Protože zmizel směrem právě na Sośniu, neváhali jsme odbočit a zkusit štěstí na druhé straně lesa. Orel křiklavý se sice neobjevil, zato orel mořský ano. Dospělý, s čistě bílým ocasem, vpadl do mokřiny a po chvilce vylétl s kusem rákosí v pařátech. Viselo mu to z nich tak šikovně, že vypadal ze začátku jako volavka s volně visícíma nohama. S materiálem pak odletěl někam do lesů.

Ještě se vrátím k naší první ranní návštěvě. Sotva jsme vyšli z lesa, když se do všech stran začalo rozléhat volání páru jeřábů. Pochodovali mokřinou a nás si příliš nevšímali, oproti Maďarsku se tady dalo pozorovat úplně bez potíží docela z blízka. A nejen v parku, ale i kolem přilehlých vesnic v polích. Chovali se stejně nenuceně, jako třeba čápi. Vlastně prchali hlavně před čejkami, které na ně začaly nalétávat, když se jim dostali příliš blízko k hnízdu, případně mladým. A taková čejka umí být hodně neodbytná, když chce. A naštvaná, když se jeřábů vyrojí víc, než je z jejího pohledu zdrávo. Těch kluků šedivých se totiž po nějaké době přihnalo další hejno a čejky měli plná křídla práce, jak se snažily tohle nepovolené shromažďování rozehnat. Ze strany dalších hnízdících bahňáků jsme takové reakce nezaznamenali, ale možná měli hnízda trošku jinde. Šlo jako všude v parku o břehouše, vodouše rudonohé a bekasiny otavní.

Další část >>

© Jakub Stančo 2009