Mścichy

Podél západní hranice parku jsme směřovali k jihu, až do vesničky Mścichy. Už v jejím okolí se dají pozorovat břehouši nebo bramborníčci a v ní pak začíná cesta - polňačka - vedoucí k pozorovatelně. Dá se jít pěšky a nebo dojet k cíli autem. Obě možnosti mají své přednosti, takže je to podle chuti. Poprvé jsme vyrazili po svých. Ale ještě před tím bylo načase pustit si pro oživení zpěv rákosníka ostřicového, aby se zvýšila šance na jeho nalezení, pokud by se nějaký snad ukázal. Ono je v parku totiž plno rákosníků proužkovaných a jeden ostřicový pak snadno zanikne v tom jejich halasu. Že začne vykřikovat "Tady, tady…", s tím se počítat nedalo, a přesto se to stalo. Asi 50 metrů od auta se rozezpíval tak pěkně, že to vypadalo přímo na onoho pěvce z nahrávky. To nemělo chybu. Shodou okolností to byl jediný zástupce druhu, kterého jsme si mohli za celou dobu pořádně poslechnout, a i když jsme Mścichy navštěvovali denně, už se nám ho najít nepodařilo.

Když se člověk vyblbnul s rákosníky a chystal se dál, ozval se pro změnu slavík modráček - takže další zastávka. Ona ta pozorovatelna není zas tak daleko, přibližně dva kilometry, ale pozorovacím tempem se to může protáhnout na celodenní túru. Něco zajímavého bylo tak každých dvacet metrů. Za modráčkem následovali lindušky luční a celá parta konipasů lučních. Poučen z minulých chyb jsem si pro jistotu prohlížel dalekohledem i ta vzdálenější žlutá břicha. Luční, luční, luční, citrónový, luční….cože? Zpět. Opravdu, jedna žlutá postavička patřila konipasovi citrónovému, který byl na nás zvědavý úplně stejně, jako my na něj a přiletěl se podívat. Na krátko, ale potěšil. Otočili jsme to k autu, jinak by asi cíl naší cesty zůstal nedosažen. Mimochodem, v okolí "parkoviště" jsme téměř vždy viděli nějakého dudka, sbírajícího potravu pro mladé. To jen tak bokem. Nasedli jsme do auta a vyrazili k pozorovatelně. Trocha drncání, vyhnout se kravám, potěšit oko pohledem na skupinu lovících čápů a už jsme tam skoro byli.

Kousek před pozorovatelnou stál na kraji cesty vodouš rudonohý a jespák bojovný. Jinak celkem klid. Zaparkovali jsme mezi kravinci a vyšplhali do výšky. Čekal nás první šok. Mokřiny byly do dáli poseté tečkami a ty tečky, to byly stovky a stovky jespáků bojovných. Nad nimi desítky rybáků bělokřídlých a nějaký ten bahenní se taky našel. Když opadlo překvapení došlo nám, že na pěkné pozorování je to s našimi dalekohledy kapánek daleko. Kouzelná babička, která by nám zařídila bližší setkání, se bohužel potuluje převážně v hlubokém lese, jak všichni víme, a tak nám zůstala jen naděje, že jespáky kdosi vyplašil a další den už budou mnohem blíž.

Otázka rušení a plašení se vyjasnila během několika návštěv. Skupinka pozorovatelů pěších způsobovala většinou mnohonásobně větší úprk, než lidé v autech. Někdy se nás autových sešlo na jednom místě vícero, aniž by to nějak výrazně ptáky plašilo. Někdy odletěli, někdy jen poodlétli a téměř vždy se vrátili zpět. Okno u auta mohlo být úplně dokořán, člověk si uvnitř mohl klidně skákat panáka a jespáci dělali, jakoby se nic nedělo. Pokud prošel někdo pěšky, bylo pak čekání poněkud delší. A je jasné, že sice řídce, ale přece, se vyskytne jedinec, který náhle vyrazí mimo cestu a v pošetilé snaze se přiblížit vyplaší všechno v širém okolí. To už pak čekat nemá skoro smysl. Bývá to vtipné o to víc, že zkazí pozorování dalším přítomným lidem a sám toho pak taky moc nevidí. Ale to nic, většinou vše probíhalo normálně. A času, toho jsme v autě proseděli habaděj. Protože jespáci byli někdy tak blízko, že dalekohled neměl žádný smysl a my tuhle šanci využívali co se jen dalo. Hlavním cílem cesty byli oni, a tak je další popis a hlavně fotky na jiné, samostatné stránce.

Když už pořád mluvím o pozorování z auta, tak se sluší, abych z rukávu vytáhl nějakou tu zajímavost. Co zajímavost, přímo úžasnost. Zatímco jsme poklidně parkovali, zvedlo se z mokřiny hejnko vodoušů bahenních. Nízko nad terénem se míhali sem a tam, až se dostali k nám. Takové auto, to pro ně byla jen bezvýznamná terénní překážka. Teď si to představte, koukáte před auto a přímo na vás se žene kupříkladu čtyřicet vodoušů. U auta to začnou buď zvedat, nebo zatáčet a někteří míjí sklo asi na půl metru. Svistot křídel a rychlost, s jakou provádějí těsně u pozorovatelů obrátku, to je něco, co se musí zažít a je to jedna z věcí, proč bych doporučoval při návštěvě si to aspoň jednou autem zkusit. Nejde jen o vodouše. Člověk kouká doleva na jespáky, a když se otočí vpravo, vidí, jak se dva metry od něj třepotá rybák, čučí do vody a občas vytáhne rybku. Rybáci bělokřídlí si dokonce sem tam sedli před auto, snad k odpočinku.

Jediný drobný incident s autem se odehrál v ten nejteplejší den. Možná to bylo tou teplotou, kdo ví. Udělali jsme tu chybu, že auto zůstalo asi hodinu opuštěné, s pootevřeným okýnkem. Po našem návratu se nám přední sklo jevilo nějak umazané. Ale ono nebylo špinavé, ono bylo plné malinkatých pavoučků a jejich sítí. A kdyby jen sklo - oni se nakvartýrovali i dovnitř a svazovali volant a všechno okolo. Nebojím se a napíšu to slovo - byly jich tisíce. A pokud přeháním, tak si tam zajeďte na zkušenou.

Než se dostaneme k další lokalitě, je potřeba zmínit norka amerického, který jeden den pobíhal přímo po cestě, orla křiklavého a mořského, nebo třeba bělořita šedého. Po shlédnutí bělořita už je vám asi nápadné, kolik opeřenců se nechá fotit na kůlech. A opravdu je to taková kůlová oblast. Vůbec poprvé jsem tady například viděl na jednom z plotů sedět bekasinu, přesně tak, jak je to v nějakém atlase. Rybáci sezení kupodivu vynechávali a vytrvale se kůlům vyhýbali. Následující záběr je z velmi větrného dne, kdy se většina rybáků bělokřídlých shlukla na malém prostoru u cesty (nejsou vidět zdaleka všichni).

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2009