Silnicí vedoucí od jihu podél východní strany parku se dá po několika kilometrech narazit na pozorovací věž. Na první pohled z ní nic moc vidět nebylo, ale stačilo počkat. Nejdřív se vynořil konipas bílý, který se asi pokoušel hnízdit někde na trámu. Nasbíral nějaký ten materiál a letěl ke stavbě. Nejdřív si ovšem prohlédl nové tváře (a že se mu tam těch lidí vystřídá za jeden den), pak zmizel a za chvilku už si to mašíroval po silnici a sbíral, co se dalo. Plachost byl pro něho pojem ze slovníku cizích výrazů.
Nechali jsme konipasa pracovat a prohlíželi širou pláň, jestli někde něco nelétá nebo neběhá. Ve vzduchu poletovalo několik břehoušů v podobě teček a podobné to bylo s bekasinami. Dvě skvrny ve tvaru krávy nebo koně byli ovšem losi. V pařáku si hověli asi půl kilometru od silnice, v místě, kde na ně každý viděl. Potíž byla jen s tou vzdáleností. Jedna z bekasin se už na ty zklamané obličeje nemohla dívat a začala provozovat svoje umečené lety nad střechou pozorovatelny. Konečně jsme si všichni přítomní mohli vyslechnout, jak to zní samotné bekasině. Je to zážitek, docela odlišný od podobného pozorování přímo na zemi v terénu. Pět metrů nebo dvacet je docela rozdíl.
Jak se s klesajícím sluncem blížil večer, už to vypadalo, že nic dalšího nebude. Když tu náhle jakési zasyknutí, slabé písknutí či jak ten zvuk popsat. Kolem pozorovatelny právě prolétala samička sluky. Opět bylo moc výhodné stát vysoko, téměř na úrovni sluky. Krásně se dala porovnat její silueta v letu s předchozí bekasinou. Prolétla a ozvalo se kvorkání dvou kousek dál letících samců. Šero jejich přelety postupně zamaskovalo a my se vydali na cestu. Další návštěva už nebyla v plánu a vypadalo to, že víc toho vidět stejně nebude.
Naštěstí jsme další den jeli kolem a podlehli pokušení zastavit. Samozřejmě nikde nic, ale rozhodli jsme se si chvilku posedět. Pohyb v nedalekém porostu nás zase rychle vyburcoval. Z křoví vycházel los. Byl od nás asi 50-70 metrů. Pomalu se posunoval a pak buch buch, někdo přijel, zastavil, práskl dveřmi do auta a los byl v trapu. Co se dalo dělat, začalo čekání, jestli se náhodou nevrátí. Trvalo to dlouho a bohužel už se zase šeřilo. Když se los objevil znovu, pro jistotu jsem to sdělil i ostatním lidem na pozorovatelně, aby ho zas někdo nezahnal. V tichosti jsme sledovali jak vychází a za ním druhý. Oba ještě sotva odrostlí mlaďoši se pomalým krokem posunovali do volného prostou, popásali se a místo s pozorovatelnou jim nestálo za pohled. Z hlediska focení asi nuda, ale pozorování stálo za to.
Pěší trasa od silnice na východní straně parku. Jde se dlouho ve stínu, což vyhovuje místním komárům. Dlouhé stání se nám proto nepodařilo uskutečnit, maximálně tak prohlídka stromů, okousaných od bobrů. A po delší době zřídnou stromy a objeví se opět pláně, shlédnutelné opět z pozorovatelny. Místo jsme navštívili kvůli rákosníkům ostřicovým, ale v silném větru bylo těžké slyšet nějaké hlasy. Asi po hodině se jeden začal ozývat poblíž, ale ani po pečlivé prohlídce se nám ho v trávě najít nepodařilo. Z úsilí nás vytrhla na chvilku liška a potom los. Jsem si poměrně dost jistý, že jejich plachost je na minimu. Tu projevovaly převážně losice s prťavými losátky. I ty jsme ale viděli několikrát, vpředu losice a za ní klopýtající mrně.
Barwik je znám svou pozorovatelnou toku bekasin větších. Jenže ne každý rok se musí objevit. Tady záleží vyloženě na načasování a na štěstí. Byla zde zaznamenána i slučka malá a je to proto ideální místo na pozorování všech druhů tohoto typu. My jsme viděl pár bramborníčků, slepýše a šli jsme domů.
Biebrzański Park Narodowy (polsky / anglicky)
Biebrza.kml - soubor uložit a otevřít v Google Earth. Pokud se otvírá v prohlížeči jako text, klikněte pravým tlačítkem myši na název a v menu vyberte Uložit jako.