Białowieża

Zatímco počty ptáků u Biebrzy pomalinku klesaly, naše únava vzrostla. Nastal čas změnit prostředí a podívat se tam, kde byl vývoj lesa ponechán sám sobě, mezi zelené velikány, mech a ticho hvozdu u hranice s Běloruskem. Ani to nebylo daleko. Poslední úsek cesty, nějakých patnáct kilometrů, vedl souvislým porostem stromů, ke slovu les se ale zatím nedalo přidat "pra". Těšili jsme se, že to přijde až u hranic parku a v dobré náladě jsme se dokodrcali do Białowieźe. Je to takové záhadné městečko, protože podle cedulí to vypadá, jako by to byla jedna velká ubytovna. Pro jistotu jsme se projeli celou zástavbou a všude na nás koukali informační cedule a lákadla pro turisty. Ubytování, ubytování s jídlem, ubytování, ubytování… šmarja a kde vlastně bydlí ti zubři? Podle obrázků v každém druhém domě. Vybrali jsme si co se nám líbilo a zajistili si zázemí pro další průzkum. Už během vybalování věcí nad městem zakroužil orel a z dáli se nesly hlasy jeřábů a my nalákáni k dobrodružství vyrazili na obhlídku.

Pozorovatelna zubrů

Vyrazili jsme na jisto. Podle mapy byla v místě Kosy most pozorovatelna zubrů. Z města to bylo za devatero dlasky a sedmero lejsky bělokrkými doprava. Těsně na hranici parku je parkoviště a odsud se jde pěšky. Vydali jsme se nejdřív jen tak lážo po stezce zvané Carská Tropina. Každých padesát metrů nás zdravil budníček lesní, sem tam i jiní ptáci, ale naši pozornost poutal les. Neříkám že to vypadalo udržovaně, ale zas prales, to by byl odvážný název. Přemýšlel jsem, jestli očekávání předčilo realitu nebo o co vůbec jde. Odpověď se bohužel dostavila až večer před odjezdem domů. Nebudeme předbíhat a pošlapeme dál po stezce. Mimo budníčků se totiž celkem neplánovaně objevil datlík tříprstý. Z pohledu optimisty by se dalo říct, že si nás nevšímal a byl celkem blízko. Z pohledu pesimisty bylo zarážející, jak pořád ukazoval jen záda, případně později jen hlavu nad větví. Pro nás to bylo první pozorování druhu a tak jsme byli na větvi také, bez ohledu na výsledné fotomontáže. Se zastávkou a pozorováním se dostavil obvyklý počet násosků a bzučilů, a když mě jeden z nich stihl štípnout do prstu, kterým jsem hodlal cvaknout a zvěčnit datlíka, dožral mě teda, já bych, no to snad… Vrátili jsme se a zkusili obě pozorovací místa. První věž by si zasloužila název rozhledna, je pěkně vysoká a ideální pro pozorování ptáků zvyklých na provoz v korunách stromů. Pokud je určena i pro zubry, zůstala tahle její schopnost nevyužita. Slezli jsme a vyrazili ke druhé, u které bylo přímo napsané slovo zubr.

Stačilo přejít říčku Narewku, přečíst si něco o místních bobrech a za chvilku bylo to důležité místo na dohled. Není to věž, spíš altánek. A u něj něco jako plot a cedulka upozorňující návštěvníky, aby nelezli k zubrům. Hmmm, to znělo vážně, žádný vtip. Jen kde jsou ti zubři. Na loučce za plotem stál jakýsi krmelec a už ten fakt sám o sobě napovídal, že na zubry se sem jezdí v zimě, kdy se chodí přikrmovat zdarma nabízeným senem. Došlo nám to, ale když už jsme tam tak seděli, zkusili jsme počkat, jestli něco nevyleze. Los, jelen, zubr, bobr. Prostě něco. Byl klid, cvrčení hmyzu uspávalo a já měl najednou pocit jako v jurském parku. Chyběl jen hlas z reproduktoru hlásící, že se pokusí přilákat Tyranosaura. Večer jsme zahlédli srnce a to by bylo k savcům všechno.

Teď taková malá vsuvka z další pozorovatelny u vesnice Stare Masievo. Seděli jsme opět v altánku a jen pro případ sledovali co kde létá a běhá. Moc toho nebylo a tak jsem uvažoval jak, kdy a kudy zubři asi chodí a pomalu mě přemáhala ospalost. Pozorovací místo je v podstatě v lese, takže takový zubr může přijít odkudkoliv, nejen z šipkou udaného směru. Myšlenky se zpomalovaly, víčka těžkla a najednou takový zvuk za mnou, že jsem málem proskočil stropem. Když člověk začíná dřímat, neměl by myslet na to, kudy chodí zubři, protože když pak jeho kolega na cestách usne a těsně za zády chrupne, je to docela nářez. Sice jen asi 0.87 vteřiny, ale stačí to.

Když se vrátíme zpátky na první zubří shromaždiště, slunce už bude docela nízko a sotva se stihneme poohlédnout po místním ptactvu. Těsně u pozorovatelny se jako všude jinde drželo několik konipasů bílých, na mostě odpočívaly vlaštovky a jejich štěbetání se snažil přehlušit slavík tmavý za doprovodu chřástala polního, kterých byl kolem celkem dostatek (obou). Občas ale ucho zachytilo hlas neznámý a jako zdroj jsme koutkem oka určili ptáka přistávajícího u vody. Začalo luštění a přemýšlení, co by to tak mohlo být. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem si vzpomněl na Altaj a místní vodouše kropenaté, kteří vydávají během hnízdění stejné zvuky, jako tady v Polsku. Hnízdní hlasy jsou různé a odlišné od těch, jaké známe z doby tahu. Vodouš pak proletěl ještě jednou a mířil k lesu. Teorie se tím potvrdila a zavládla spokojenost, umocněná ještě protahující slukou a párem doupňáků. Jen ještě vidět ten prales.

Siemianówka

Trošku v protikladu k touze vidět prales jsme se další ráno vydali na sever, k vesnici Siemianówka a blízkému jezeru. Místo je známé jako hnízdiště konipasů citrónových a výskytem mnoha zajímavých druhů v období tahu. Hlavní tah už byl pryč a místní druhy byly stejné, jako u Biebrzy. Konipasů jsme viděli tři druhy, krom citrónového. Proč o tom teda vůbec psát? Protože tady jsem opět určovatelsky zaperlil. Už nevím kde to bylo přesně, prostě u jedné přilehlé vesničky. Na keři seděl dravec. A já to svedu na únavu, že jsem si myslel, že je to káně. Cvakl jsem si ho spíš pro radost, ale to, čím se normálně dívám, jsem nějak zapomněl použít. Až doma, kdy se fotka poprvé zobrazila na monitoru, mi došlo, že je to orel křiklavý. Klidný, minimálně plachý a ochotný spolupracovat při focení. Ááááá. Heslo Nicka Cartera "Vždy ve střehu" bych si měl pro příště napsat přímo na foťák. Z výletu k jezeru stojí za zmínku ťuhýk šedý a jinak honem zpátky do civilizace.

Białowieża II

Neustálé pobíhání terénem jednoho unaví a proto padlo rozhodnutí podívat se přímo v městečku do Palácového parku a do muzea. Štrádujeme si to po cestičce, když se na větvi rozezpívala červenka. Copak nás neviděla? Nebo jí to bylo jedno? Pomalu jsme tasili foťáky a zkoušeli, co to udělá. Nic. Červenka čučela tu sem, tu tam a na nás ne. Párkrát jsme cvakli, když tu nastala změna. Červenka slétla dolů, přímo nám pod nohy, a začal sezobávat cosi, co nebylo pořádně ani vidět. Tak člověk si dělá starost, aby ji nevyplašil a ono tohle. Poskakovala, sem tam přelétla a když se jí zachtělo, zabránila focení jenom tím, že dohopkala moc blízko, to už by bylo jednodušší ji nakreslit. Když už měla v zobáku dostatek krmení, vyskočila na lavičku, chvilku postávala a zevlovala a pak zmizela. Řekl bych, že mláďata měla na chvilku radost.

My samozřejmě taky, ale už jsme byli u muzea a kupovali lístky. Není třeba mít obavy, nebudu popisovat prohlídku. Jen pár drobností na závěr, jak jsme je vyzvěděli po prohlídce. Například ten mladý les je opravdu mladý, takže se nám to nezdálo. Pravý a nefalšovaný prales je dostupný pouze s průvodcem a za příslušný obnos. Carská tropina kupříkladu, ač vede parkem, k tomu původnímu lesu nepatří. Je dobré tohle vědět před cestou, aby pak člověk nebyl zklamaný. Ale nevadí. Druhou zajímavostí byl výskyt sovice sněžné a hlavně to, že je relativně pravidelný, i když ne každoroční. Vůbec mě nenapadlo tenhle druh hledat hluboko na jihu vzhledem k obvyklému areálu výskytu. Tím jsme se mohli s Polskem rozloučit, ale něco mi říká, že se tam ještě zastavíme a konečně si užijeme i ten nedostupný prales.

Odkazy

• Białowieski Park Narodowy (polsky / anglicky)

<<Předchozí část

© Jakub Stančo 2009