Jespáci bojovní v ringu

Dosud zmíněné druhy, to byla třešnička. A samotný dort tvořili jespáci bojovní. U nich jsme proseděli nejvíce času a díky tomu i něco vypozorovali. Při jejich počtech se stále dělo něco zajímavého a když se jedni uklidnili, druzí začali jančit. Samotné souboje přitom tvořili jen část z celkové produkce vyšňořených elegánů. Postupy dvoření si popíšeme slovem i obrazem.

Takový průměrný samec si chodí sem a tam, když tu najednou to na něj přijde, strne, zobák skloní k zemi, křídla zvedne kousek od těla a stojí. Úplně jako socha. Někdy sám, někdy takhle stojí skupinově. Nějakou dobu to vydrží, načež pokračují v předchozí činnosti, případně navážou nějakým tím soubojem. Základní strnulý postoj jsem si pro sebe nazval "čučení do země". Když to samec s čučením přehnal, úplně z toho vykvetl. Jak to dokáže je jedna věc, ale že v takovém rozpoložení opeření i vydrží, to je hodné obdivu. Ne vždy však zobák mířil k zemi a peří k obloze. Jak je vidět na fotce níže vlevo, dokázali stát i celkem napřímeně. Ta nejpokročilejší gymnastika pak spočívala v úplném vytažení se do výšky a následném vyběhnutí. Pštrosí taktika působí docela zvláštně, protože to samce opticky zúží a vypadají v běhu spíš jako nějaký panáček, než bahňák. Dokáží se dokonce tímhle způsobem i nahánět.

Vzájemné prohánění je předkolem k soubojům. Že se jeden samec z ničeho nic rozeběhne na druhého a zažene ho je běžné. Ani se nedá říct, kdo vlastně vyhrál, protože za pár minut se situace může obrátit. A že by si z toho ten utíkající něco dělal, to asi ne. Je to něco jako hra na babu, jen se přitom nemusí plácnout. Jsou samozřejmě hoši, kteří si najdou hezký kus trávníku nebo mokřiny, naparují se, nafukují a poctivě si tenhle svůj malý koutek hlídají. Jiní samci mohou vstoupit, ale běda, pokud se jim začnou pírka na krku nadouvat. Stačí trochu a už musí upalovat z dosahu dopálené hlídky. Rozdurděný samec to pak už začíná brát šmahem všechno při jednom a snaží se vystrnadit i vodouše bahenní, kteří mu do té doby byli lhostejní. Ti se ovšem nedávají automaticky na útěk vždycky a rozhodně si to nechtějí nechat líbit. Nakonec i oni mají mezi sebou své souboje a trénovaní borci neustoupí ani o píď. Leda by se jim zrovna chtělo.

A teď co se stane, když hejno přilétá a dosud nejsou jasné vymezené mantinely území? Opakovalo se to téměř vždy. Skupinka dosedla a samci rovnou z letu přecházeli na vzájemné zahánění, dokud se všechno nerozeběhlo na svá místa a nezavládl přibližný řád. Ten mohl narušit jen další samec. Stávalo se, že zkoušel zahnat starousedlíka ještě za letu, což se ne vždy povedlo a on to musel na fleku otočit a zkoušet štěstí jinde. Na fotce je trochu patrné, že samičkám je vřava ukradená a věnují se svým věcem.

Přímých soubojů, kdy oba hodlali jít na věc naplno, bylo minimálně. A když se to stalo, šlo všechno hodně rychle. Pro lidské oko jen víření křídel, pár výskoků a konec. Tím spíš je štěstí, že alespoň jednou mířil objektiv správným směrem. Jinak bych tu musel nechat prázdné okýnko s textem Později doplnit. Na prvním snímku se jespák vrhnul zobákem i nohama na soka, který byl nejdřív drobátko zaskočený. Po vteřině si řekl, že to teda ne a vyrazil do vzduchu. Ozvalo se zaplácání, cvakl fotoaparát a najednou se oba nerušeně krmili každý jinde.

Jespáci bojovní na námluvách

Každý samec má samo sebou tu svoji pravou a nejúčinnější taktiku, jak upoutat samičku. Kupodivu peří samo o sobě nestačí a tak přichází ke slovu všelikeré dovednosti a přírodou daný um. V prvním kroku je třeba samičku odpoutat od shánění potravy, se zobákem ve vodě by si našeho ukázkového borce nemusela všimnout. Odpoutává se čelně tak, že samec se neustále staví před samičku, ať už chce jít kamkoliv. Viděli jsme i dost zoufalé dvojice, kdy ona už opravdu nevěděla jak proklouznout. Snaha se vyhnout závisí pravděpodobně i na hladu. Sytá samička nemá takovou motivaci a klidně se zastaví. Samec zastavení využívá k ještě většímu natřásání a rychlému přešlapování z nohy na nohu. Tady by se hodilo video, ale vystačíme s i s představivostí. Prostě podupává a pírka čechraná větrem ukazuje samičce.

A teď co má taková samička dělat? Zírat? Kdepak, povětšinou dělá že nic, otočí hlavu, strčí zobák pod křídlo a zavře oči. Pak je ovšem nenápadně otevře, aby zjistila jak se vyvíjí situace. Někdy už je samec u jiné samičky a někdy dál pokračuje v nafukování, aby ani vteřina jarního času nevyšla naprázdno. Shodou okolností sledovaný sameček patřil mezi nejvytrvalejší a nejstálejší, co jsme viděli. Některým bylo úplně jedno, před kterou se ukazují v tom nejlepším světle, ale tenhle si usmyslel že ta spící dáma bude jen pro něj.

Zakolísal ve svém rozhodnutí? Podle následujícího snímku by to mohlo z lidského podhledu vypadat, že ano. Jenže to není depresivně svěšená hlava, to je jen obvyklý postoj čučení do země. Jinak řečeno, snažil se a snažil. Jak dopadl se už ovšem nedozvíme.

Barvy jespáků na přání

Musím přiznat, že když jsem následující legraci plánoval, jevilo se mi to jako snadná záležitost. Už v Polsku jsme se snažili fotit každou novou barevnou kombinaci, ale ne vždy se to podařilo a i přes ohromné množství fotek nakonec některé varianty chybí. Souhrnně se dá říct, že převažovali jespáci zbarvení tmavě, v kombinacích černé a rezavo-hnědé. Třetí obvyklou barvou byla bílá a počty jinak vybarvených byli nižší. Nešlo jen o barvy, protože pírka bývají někdy čistá, někdy kropenatá a nebo jinak flekatá. I pestře vybarvený samce potom shodou okolností může vypadat skoro jako samička. Límeček a ouška ho naštěstí odliší dostatečně.

Hrdlo Černé Bílé Něco extra Ouška Černá Bílá Rezavá Něco extra

Tečka na závěr

Při naší předposlední návštěvě Mścichy se hnaly mraky, vítr byl celkem slušný a chvílemi poprchávalo. Těžko říct, jestli to byl právě vliv počasí, ale stalo se to jen ten jeden den. Při odjezdu jsme očekávali obvyklé reje, kdy jespáci kus před autem vzlétnou a kus za autem se hned zase usazují na cestě. Místo toho se jim najednou nechtělo uhýbat, dokonce i kousek před čumákem auta ještě někteří bojovali. A když vzlétli, tak jen tak napůl, případně doběhli k vodě a auto bylo zapomenuto. Za námi jelo auto s polskými fotografy, kteří už před tím ukázali svým neustálím popojížděním, že chtějí všechno stihnout a u všeho být v první linii. A teď to viděli a nemohli před nás. Co oni museli zažívat za muka chtění, to se asi nedá vypovědět. Když nám to došlo, neboli když k nám dolehla jejich nervozita, uhnuli jsme ke straně, oni okamžitě udělali myšku před nás a pak stejně pomalým tempem jako my předtím pokračovali v cestě, z obou okýnek vystrčené objektivy. Jó, kdo chce moderně fotit, ten to musí umět i za jízdy.

Příděl jespáků se vyčerpal v okamžiku zastavení. Jak jim nevadilo auto jedoucí krokem, tak je naštvalo ukončení pohybu. Odlétli dozadu a bylo to. Fotografové před námi zrychlili a málem zmizeli, kdyby najednou nezastavili a nevylezli ven. Hned jsme pokukovali co vidí. Z jednoho remízku vyběhli 3 losi a vcelku klidným tempem mašírovali do dáli. Tím se potvrdilo, že losi jsou v parku úplně všude.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2009