Škola

Po pár dnech aklimatizace jsme vyrazili na prohlídku jedné místní školy v sousední vesničce Tekos. Tedy prohlídka to byla pro mě, někteří tam už byli minulý rok a měli své plány. Můj plán byl se jen mrknout, jaká může být škola, kde se nejede podle běžných osnov.

Do areálu jsme šikovně pronikli díky známosti, jinak bychom se museli hlásit na vrátnici s žádostí o prohlídku. Nakonec to ale bylo jedno, protože jakmile jsme osaměli, zahlédla nás jedna z administrátorek a jakožto cizích osob se nás ujala, že nás provede. Ukázala nám taneční sál a jednu z internátních budov a pak se nechala umluvit, že když už tu někteří byli, že vlastně nejsme cizí a tak jsme mohli jít sami. Díky tomu jsem se podíval i na výuku.

Vešli jsme do dívčího domu, vystoupali po schodech a nakoukli do učebny. Zrovínka probíhala hodina. Skupina dívek odhadem tak 12-15tiletých poslouchala soustředěně výklad. Na místě učitele nebo učitelky ale stála jejich vrstevnice. Ničemu z výkladu jsem nerozuměl a ani jsem se nesnažil, spíše mně zaujalo jaké to tam je. Věděl jsem, že si všechny budovy staví společně sami a také že je společně podle určitého tématu malují. Prý to funguje tak, že dokud nejsou všichni spokojení, nezačne se s dílem. Tak má každý šanci projevit se tvořivě a nikdo není nucen fungovat jen na povel "zvedni cihlu/štětec a támhle udělej toto". Určitě je to všechny baví, tak jako by to bavilo mě. A nebo alespoň baví víc, než kdyby vše bylo z povinnosti. Slovo "prý" používám jen proto, že jsem osobně u žádné domlouvací sešlosti nebyl, tak se s tím nebudu vytahovat :). A tak jsem tedy stál a pozoroval žačky učící se vzájemně v budově stavěné jejich předchůdci a cítil, že se mi chce učit. To je, řeknu vám, divný pocit, takhle po letech od školy. Vím, že děti, které jdou do první třídy, se těší (většinou) a pak jejich zájem postupně opadá a ke konci docházky by už spousta z nich dobrovolně nešla, nebo spíše jenom z píle než z radosti. Tak to znám já, je možné že jsou u nás školy, kde to děti baví od první až po maturitu, ale takovou jsem bohužel nenavštívil. Samozřejmě že předměty, které mě bavily, mi nevadily, ale ten zbytek… Myslím že to většina zná. A najednou mě to z ničeho nic popadne, že bych se nejraději učil. Prostě mě ta atmosféra dostala, aniž bych vlastně rozuměl, o co zrovna ve výuce jde a byl jsem tedy prost rozumového hodnocení. Celé to trvalo jenom malou chviličku, která způsobila, že jsem byl ztracen, co se týče běhání po horách a focení.

Ve škole jsme už moc času nepobyli, jenom byla domluvena oficiální schůzka s panem Ščetininem, který školu vede. To se mě osobně netýkalo, ale i když jsme se pak jeli vyráchat do moře, stejně jsem na školu pořád musel myslet. Hlavně na to, jak se tam dostat a trochu víc poznat, jak to mají zařízené, že jen člověk přijde a už se mu tam líbí. Myslel jsem a dumal usilovně, ale nic kloudného a smysluplného mě nenapadalo. Nakonec jsem to večer nechal být a rozhodl se, že když nic tak nic a nebo naopak.

Ráno, když se ostatní chystali na oficiální schůzku, jsem o tom nepřemýšlel, ale jen do chvíle, než přijelo domluvené auto. V hlavě mi cvaklo, naskočil jsem za nimi a už se jelo. Důvod jsem si nenašel, ale co už, však nějak bude.

Schůzka neprobíhala z mého pohledu úplně nejlépe, obzvlášť když se mě p. Ščetinin zeptal, co je mým cílem. Moje blabla řeči nebyly tou pravou vstupenkou, ale ke konci ejhle, najednou se nás všech zeptal, jestli nechceme učit český jazyk. Neuvažoval jsem, nerozhodoval se, hned jsem na to kývl. Hurááá, vyšlo to.

Tím bylo definitivně odzvoněno horám, protože jsme se domluvili na třech hodinách výuky obden. (Což se stejně nakonec změnilo na téměř každý den, protože času bylo málo, a když už něco dělat, tak pořádně.) Nastala etapa s krycím názvem "A co teď?!?". Kývnout se dá lehce, ale jenom s pokyvováním bych se ve výuce daleko nedostal, spíš do blázince. Proto se mi hlava plnila všemožným vymýšlením a plánováním. Jak učit, co učit, jestli mě tam ukousnou a podobně. Byl to trochu stres, ale to hravě přebila radost, že se tam dostanu a nakouknu trochu pod pokličku.

Výuka

Svědomitě jsem se připravil na první vyučování. Neznalý ničeho, sesmolil jsem si stručný plán, o kterém jsem doufal, že mi to tak akorát vyjde na 3 hodinky. Zahrnoval abecedu a další věci, které jsem pokládal za nutné do začátku. Byl jsem spokojený a těšil jsem se. Ráno přijelo v dohodnutý čas auto a cesty zpátky nebylo.

Sotva jsme přijeli, už na nás čekaly připravené skupinky. Zjistili jsme, že budeme učit samé holky od věku 9 do 15ti let. Naštěstí nás bylo dost a tak byly skupinky malé. Za celou dobu to kolísalo od tří do sedmi lidí. To se dalo. Takže jsem se dozvěděl, koho učím a vyrazil na místo. Žačky už seděli připravené, viditelně se těšily na něco nového. Jejich chuť mě trochu rozkolísala, a pak vstaly. Šmarja, sice jsem jako děcko taky vstával, když přišel učitel, ale takhle z druhé strany jsem najednou nevěděl co se děje. Ale došlo mi to :).

Nebudu chodit kolem horké kaše, bylo to maso. V tom dobrém slova smyslu. Začal jsem abecedou a po jejím probrání jsem jim nadiktoval pár slovíček. Zjistil jsem, že píší a jen občas mrknou jak co napsat, když si nemůžou vzpomenout. Mrknul jsem do svých poznámek a pochopil, že se mi právě zhroutily osnovy. Uplynulo teprve 45 minut a já měl probráno téměř vše, co jsem plánoval. V mozku se mi rozjel maratón, myšlenky se vynořovaly, projely kontrolou vhodnosti a smykem to brali směr pusa. Jednu větu jsem říkal, zároveň jsem v panice přemýšlel, co bude dál a do toho jsem se pokoušel soustředit na to, co říkají. Na to, co říkám já, bych ani moc nevzpomínal. To vám byly hlody. Česká slova skloňovaná rusky, ruská česky a různé legrační tvary a přízvuky. Tohle mě nepustilo prvních pár dní, než jsem se sžil a zvykl si. Zatím se ale ještě první den potím a improvizace je plném proudu. Ani nevím, jak to vypadalo a myslím že ani nechci. Naštěstí když je to bavilo, bylo to trochu jednodušší. Krom jedné věci. Občas jsem se z nouze pokusil použít metodu výuky jak ji znám na vlastní kůži, neboli jetí podle osnovy a drcení informací. To neprošlo, jednak to unavovalo mě a holky hned ztratili pozornost a přestalo je to bavit. Co se dalo dělat, musel jsem se trochu víc namáhat a improvizovat a živě reagovat. Docela dobrý trénink to byl. První den vlastně proběhl tak, že jsem vůbec nevěděl čí sem a kolik mi je let. Jména všech jsem zapomněl hned, jak je vyslovili a co se dělo okolo nevím. No legrace náramná. Jako bonus jsme jeli bez přestávky, která byla zamítnuta žákyněmi jako nepotřebná. 3 hodinky nakonec utekly rychle a já ještě rychleji utekl odpočívat a připravovat učivo na další dny. Místo odpočinku jsem nakonec stejně uvažoval co dělat dál a činil přípravy, prostě téměř plný úvazek.

Den za dnem ubíhal a já poznával, jak to vlastně celé je. Například klasické třídy složené z vrstevníků tu nemají. Jen jsou rozdělení podle zaměření na různé obory jako chemie, biologie atd. Proto i ten věkový rozptyl, o kterém jsem se zmínil. Věk nehraje tak velkou roli, a protože si vzájemně pomáhají pochopit látku, je to ještě lepší. Kdo něco umí, může učit ostatní. To vysvětlilo i onu první hodinu, kterou jsem viděl. Některé z těch, co jsem učil, moc dobře věděly, jaké to je na druhé straně barikády. O to jsem se musel víc snažit. A na druhou stranu nemusel. Když se dá dohromady pár lidí, co mají zájem, opravdový zájem, jde všechno snáz. Není to jen zájem o něco konkrétního, prostě zájem o život, který škola umožňuje udržet a který je často v běžných školách postupně překryt všemožnými nařízeními a jinými podivnostmi. Jak se vlastně stane ze zvídavého dítěte, které se na všechno ptá, běžný pracující s jednou dovolenou a občasnou hospodou? Je to záhada.

Vůbec nechci tvrdit, že jde o školu pro mimořádně nadané. Nežli jedna více rozvinutá složka člověka, jakým je třeba intelekt, tu je důležitá osobnost jako celek. Takže školu zvládne i méně nadaný, pokud se dokáže včlenit do režimu, který je úplně jiný než ve školách běžných. Dá to zabrat, to uznávám (i když jak komu) a každý to nezvládne, není to ale věc chytrosti, jak by to mohlo působit. Když to přeženu: i největší hlupák, když se pro něco nadchne a něco ho baví, nakonec se pochopení a naučení domůže, i kdyby to zabralo více času než ostatním, to není nic, co by se nevědělo. Takže nám tu jako výsledek vylézá, že udržení zájmu je docela podstatná věc. A udržet zájem se dá jen s velkou mírou svobody a při určité úctě ke každému jednotlivci. Sice jsem ve škole učil, ale prakticky jsem byl spíš jako žák, který se snaží dohonit, co zameškal. Jako dovolená to bylo k nezaplacení.

Nyní zpět k učení. Uvědomoval jsem si, že udržet zájem je věc nadmíru těžká a nedokážu posoudit, jestli se to dařilo nebo ne, do hlavy nikomu nevidím. Ale snažil jsem se. Výuku jsem občas proložil (jako i ostatní) zpěvem českých lidových a jiných písní a dalšími věcmi, o kterých jsem doufal, že budou zábavnější než pouhé psaní gramatiky a slovíček. I když jsem si jednou trochu naběhl. Napadla mě bláhové myšlenka, že je naučím píseň, nevím, jak se jmenuje, ale zpívá se v ní o děravé patě a horečce zlaté. Všechno šlo pěkně, zápis textu, vysvětlení smyslu a překlad, ale pak. Najednou koukám, že na mě všechny koukají a čekají. Mě vám vůbec nedošlo, že to budu muset zazpívat. Taková "Pec nám spadla" je pohodička, ale tohle na mě jiná liga. Inu, zazpíval jsem. Děvčata nehnula brvou, takže to buď nebylo tak hrozné, nebo se uměla výborně ovládat. Což mi připomíná, že s mojí chabou ruštinou nebyla nouze o různé přeřeky, které je občas dost rozesmály a vysvětlit mi to chtěly jen někdy. Kdo ví, co za nepatřičnosti jsem vypouštěl z pusy, netuším. Když jsem si zvykl, už mi to bylo jedno, hlavně když mi rozuměly.

Mimochodem, školu navštěvují žáci z různých zemí. Sám jsem měl ve skupince zastoupeno Rusko, Ukrajinu a Litvu, ale vím i o Polsku, Německu, Česku, Slovensku a dalších zemích. Holky z Ukrajiny si výuku pochvalovaly, jedna říkala, že jí to připomíná rodný jazyk a kupodivu jsme přišli na hodně slov, která byla stejná nebo hodně podobná. Jak byste řekli, že se řekne kupříkladu listopad? Ano, listopad.

Mimo zpěv jsem se pokoušel vyprávět jim nějaký souvislý text, aby se naučily rozumět jednotlivým slovům a trochu se jim vžilo skloňování. Pokoušel jsem se vyslovovat srozumitelně, ale hned jsem viděl, že na všechno je třeba cvik a pokud mi tady u nás každý rozumí, není to nutně mou dobrou výslovností. Děvčata se musela dost soustředit, obzvlášť, když jsem se zapomněl a zrychlil, nebo jsem se nechtěně přepínal mezi češtinou a ruštinou :) Smysl se ale pokaždé podařilo zachytit i bez znalosti slovíček. (Ta nejpodivnější jsem jim překládal rovnou) Pokaždé, kromě jednoho případu. Jakožto člověk, zabývající se ptactvem, nemohl jsem odolat a k výkladu jsem si vybral něco o rorýsech. Bylo by to v úplném pořádku, kdyby ve slovníku, co jsem použil, nebyla chyba a místo ruského slova stryž tam tiskařský šotek zamontoval kosatku (čornaja kasátka). A tak jsem vykládal, povídal a mátl je výkladem o tom, jak se kosatka prohání v povětří. Ke konci výkladu už mi bylo dost podezřelé, že se tváří tak napjatě. Chuděry se pokoušely rozumět a vůbec jim to přitom nezapadalo do sebe jako celek. Ajta krajta. Nejhorší bylo, že ani já netušil, co se děje, dokud jsem si doma nezkontroloval slovíčka v jiném slovníku. Druhý den jsem se jen nesměle optal, jestli existuje pták stryž a podle potutelných úsměvů jsem pochopil, že ano. Tématiku přírody jsem definitivně opustil a vyprávěl raději pohádky. Zábavnější to bylo pro mě i pro ně.

Ještě tě náhodný čtenáři nebolí hlava? :) Ono není důležité, jak přesně to probíhalo a možná mi tak uteklo to hlavní. Že se dá učit zajímavě. Že škola může člověka bavit a když z ní vyleze, tak má nejen znalosti, ale hlavně schopnost živě reagovat na okolní svět, rychle se přizpůsobovat a vidět. Vidět svět kolem sebe jako barevný. Může pak člověk dělat, co ho těší a ještě se tím živit? Může, protože si dokáže mnohem snadněji najít cestu životem, která to umožní. Nejde to takhle, půjde to jinak. Přesně jak to je ve škole. Mají například připravené učivo. Není to jen snůška připravených osnov a nutná hromádka informací. Stále se na tom pracuje a vylepšuje se tak, aby to bylo co nejobsažnější a nejefektivnější k předání. Jak řekla jedna žákyně: proč ztrácet deset let života učením se spousty věcí, které brzy zapomenu, když můžu rychle pochopit celek a detaily se pak dají pochopit mnohem snadněji. Proto běžně rozdělené předměty spojují, tak aby byly jasné souvislosti. Matematika - chemie - biologie - fyzika a další předměty obsahují spoustu společného. Jen se podívat z toho úhlu pohledu, odkud to je vidět. Vůbec to neznamená, že by vynechávaly učivo, které se normálně učí. Kdepak, jen stále a vytrvale hledají a vylepšují způsob, jakým to předávat ostatním co nejrychleji. Je to něco, co se mi na téhle škole ohromně líbí. Jak je všechno živé. Chtějí něco změnit? Tak to prostě změní. Změna je trvalou součástí života školy ve všech směrech. Těžko pak člověk sklouzne do stereotypu, který jen zpomaluje myšlení. Jojo, líbilo se mi tam. I když jsem byl ke konci rád, že jedu domů, protože na tenhle akční život si člověk musí chvilku zvykat, pokud už ho jednou ztratí.

Pro zájemce o další informace jeden odkaz, ať nepíšu něco, co už je napsáno: Co je to Ruská rodová škola?

Pro zajímavost mám několik fotek z místa, kde jsme převážně učili - z dívčího domu. Učí se všude tam, kam se dají stoly a židle. (Klidně i venku) Všimněte si maleb všude po stěnách, mají je tematicky sladěné, dvě mám na ukázku. Nejhezčí malby byly celostěnné, kousek je vidět na třetí fotce. Poslední fotka se stromem z areálu školy mluví sama za sebe. Víc toho nemám, na focení nebylo pořádně kdy.

© Jakub Stančo 2005