Rusko 2005
Obecnosti
Při pohledu na fotku Pšády nahoře to na velké kulturní vyžití příliš nevypadá. A je to tak. Když nepočítám výpravy do přírody nebo k dolmenům, tak je jasné, že nejlepší je naskočit na první autobus a hurá kamkoliv. Jako základna to tam ale bylo skvělé. Vesnice je obklopená hustě zarostlými kopci (převážně duby), kolem teče říčka stejného jména, kde se dá koupat a je to takhle v podvečer docela příjemná zábava. Bydleli jsme na okraji vesnice, takže tam byl dost klid. Až na pravidelně projíždějící turisty. To vám byla legrace. Sjížděli se do Pšády klimatizovanými autobusy, tam si přesedli v plavkách na korby náklaďáků (nebo menších aut pro klidnější povahy) a vyrazili do kopců na výlet. Běžná každodenní trasa vedla k vodopádům na řece, potom na chvilku k vesnici dolmenů, vyfotit se a domů. Jezdilo se vyschlým korytem řeky Pšády, kde byla místo řeky jenom taková stužka. Řidiči v ní pravidelně máčeli výletníky, ti ječeli a jejich jekot k nám každý den v podvečer doléhal. Super zábava pro obě strany. Našlo se ale i dost pěších turistů s batohy a často i se stany. Stanovat se dá v kopcích kdekoliv má člověk chuť a Rusové toho využívají docela zdatně. Rozhodně je tam pěší turistika pěkně rozvinutá.
Když to vezmu z hlediska dojmu prvních pár dnů, zdálo se mi, že jsou místní tvrdí. Nevím jak to lépe napsat, po čase mi to už ani nepřišlo, ale první dojem má taky svou pravdivost. V něčem je prostě ruská povaha jiná. Nenaznačuji že horší, třeba ve Švédsku mi lidé v běžném kontaktu připadali mnohem "cizejší". Vzhledem k velikosti Ruska si ani netroufám tvrdit, že to bude všude stejné, i když to, že se tak velká země udrží pohromadě narozdíl od rozdrobené Evropy, je tak trochu nápověda.
Jací jsou lidé, se ukazuje i při cestách hromadnou dopravou, kterou jsme využívali na cesty z Pšády. Téměř pokaždé se našel někdo, kdo si chtěl povykládat a někdy je to i otrava. Nejdřív jsem podlehl dojmu, že jsou prostě místní lidé družní. Jenže teď si říkám, že by se mi to taky pěkně povídalo s cizinci, když by se snažili na mě mluvit česky. Ale kdoví. Jednou nás překvapila studentka, která na nás ze své kabelky vytasila učebnici českého jazyka. To člověka potěší. Ale k autobusům. Lehkosti orientace v dopravě u nás, na kterou jsme zvyklí, jsme se nedočkali. Autobus staví i na místech, kde není nic vyznačeno, na běžných zastávkách není jízdní řád a nebo jen třeba pro jednu linku, takže se člověk musí ptát a zase ptát. Když se dozví kdy to jede, nemá ještě úplně vyhráno, protože doba příjezdu už jasná není. A někdy ani místo odjezdu, takže si člověk musí dávat pozor, aby nevystál na špatném místě důlek. Přispívá to samozřejmě k schopnosti se dorozumět, takže bych cestu do Ruska doporučil každému, kdo se bojí lidí, však ono by ho to přešlo.
Že si kolikrát ani místní nejsou jistí vším, co bude, ukázala cesta z přímořského města Gelendžik. Ke hloučku lidí na zastávce přijel autobus, načež se všichni, nehledě na věk, začali rvát do předních dveří. Nastal chaos a tlačenice, do které jedna dívka volala "já to nestihnu, já to nestihnu". Nechápavě jsem celé dění pozoroval, nikam jsem se necpal, a proto jsem si jako jeden z mála všiml, že otevřené jsou i zadní dveře. Tak jsem nastoupil zadem. Prostě jiný řidič, jiný zvyk. Zatímco se všichni rvali do předních dveří, pravděpodobně jako obvykle, řidič si v klidu vystoupil na své straně (ano, měl tam dveře) a počkal, až se uklidní situace. Pak nastoupil vzadu a postupně prodával lístky. (To se jen tak říká, většinou žádné nejsou, pokud si je člověk nekoupí předem v pokladně) Prostě i místním chvilku trvalo, než se zorientovali a jeden pán mi dokonce podával peníze, abych je poslal dopředu řidiči. Vevnitř jsem také pochopil počáteční akční nával. Prostě kdo si stihl sednout, ten seděl. Nehledě na věk. Ti co stáli, to brali s klidem, včetně starších lidí, žádná hra na slušnost. Faktem je, že mi to připadá trochu drsné a i jeden místní mi řekl, že všude to takhle není. Když bych si ale odečetl všechny, co u nás pustí někoho sednout vlastně jen pod "tlakem okolností", tak to asi tak velký rozdíl nebude.
Zkušenosti z dalších cest už nebyly tak akční, ale spíš zajímavé. Někdy měl řidič vedle sebe hromadu mincí, kam přistupující přihazovali, případně si sami brali zpátky drobné, když platili bankovkou. Nepostřehl jsem, že by podváděli. Už jsem si sice jednou myslel, že ano, ale oni si jen sedli a poslali peníze vpřed. Také se vyplatilo zeptat se řidiče dálkového autobusu, jestli nás vezme do vedlejší vesnice, kde normálně nestaví. Řekl, že cizince bere a tak jsme nastoupili, s dobrou vůlí platit. On nás však nevrle odmávl. Nebylo mi jasné co to má být, ale prý až při vystupování. Tak jsem mu pak od oka něco dal a rychle vystoupil, protože se mi zdál nějak moc udivený. Nevím, možná čekal od cizinců větší bakšiš, ale holt se měl vymáčknout sám.
Trochu překvapivá byla kvalita silnic, nevím proč, ale čekal jsem mnohem horší. To ale neznamená, že by byla doprava urychlena. V kopcích a serpentinách autobusy funěly, hekaly a šinuly se šnečí rychlostí. Pro představu: popisovaná cesta z Gelendžiku do Pšády trvala hodinu, a to je to přitom kolem 30 kilometrů. Rychlost přesunů mi taky trochu narušila plány na výlety ke vzdálenějším místům, prostě je potřeba mít čas a ze svého přídělu jsem si ukousl z krajíce v jiném směru, jak je popsáno v další kapitole.
Co by případné návštěvníky mohlo zajímat, jsou asi pláže. Kopce začínají v moři a tak je přístup (myslím rozumný, bez slaňování) jen někde. Pak se dá sice jít daleko podél moře, ale jaksi co z toho. Podle místních je nejlepší voda v malé vesničce Krinica. A i nám to tak připadalo. Gelendžik je na můj vkus ultra turistický, na pláži hlava na hlavě, křik a hluk, jako kdekoliv jinde v letoviscích. V Krinici je to snesitelnější, i když vesničtější (viz fotka krávy kousek od pláže :). A hlavně, čeká tu na návštěvníky překvapení. Kolem pláže totiž proplouvají delfíni, různě daleko, různě dlouho. Nejblíž byl jeden, co chvilku dováděl asi 20 metrů od břehu. Při téhle vzdálenosti to znamenalo, že většina lidí byla dál ve vodě. Není tu totiž žádný volný přechod do hloubky, ale rovnou pád. Na nějaké cachtání po kolena ve vodě a podobné legrace to moc není. Při prvním setkání s delfíny jsem se zrovna bavil s jedním moskevským fotografem, kterého to už vůbec nezajímalo a tak mě ani neupozornil. Skoro jsem to propásl. Pak mi ochotně sdělil, že tu proplouvají 2x denně, tam a zase zpět, jen doba se liší. Kdo si počká, ten se dočká a tak jsem si to trochu víc vychutnal už za 45 minut, kdy se delfíni vraceli. Občas někoho vylekali. Tomu se nedá moc divit. Ze břehu to působí, že je to radost si je zblízka prohlédnout, ale když se najednou cosi vynoří a skočí poblíž nic netušícího plavce, tak to může být o nervy. Horší už jsou snad jen tmavé, velké, rychle plující siluety někde kolem nohou :).
S focením je to potíž, protože se těžko odhaduje, kdy kde který zrovna vyskočí. Než se člověk zorientuje, zaostří na správné místo a cvakne, je už delfín zase pod vodou. Snímek hřbetu delfína je z mé nejrychlejší reakce. Na rychlost s jakou jsem to stihl, jsem pyšný, ale to je tak všechno.
Další věcí, která zpříjemňuje pobyt na pláži, jsou potulní prodejci. Krom doby největšího vedra pochodují mezi dekami a ručníky (a lidmi na nich) a nabízí tu sušené ryby, tu vařenou solenou kukuřici, pirožky a další dobrůtky. Myslím, že krom ryby jsme ochutnali úplně všechno. Od hnusů až po dobroty. Vzhledem k sezóně se dalo sehnat ovoce na tuny a další drobnosti. Hlavně podél silnic směřujících k moři stačilo dostat chuť a do deseti minut už si člověk našel, co potřeboval. Za rekord považuji člověka, který měl na vozíku za auto hromadu lískových ořechů a prodával to celkem dost levně - na kýble. Jinak tu byl kizil (plody dřínu), spousta zavařených hub (mňam, dobrotka) a běžné ovoce.