Skok na hlavní stranu
číslo 6 / listopad 2005
Hlavní strana - Galerie - Článečky - Ptactvo Opavy a okolí

Rusko 2005

Lejsek šedý

Příroda

Ťuhýk s housenkou

Jak už jsem se zmínil, bylo v době našeho příjezdu docela pěkné vedro, které vydrželo dlouho. Za následek to mělo velký nedostatek živočišstva v okolí, což se změnilo teprve poslední 4 dny pobytu, kdy teploty klesly na rozumnou úroveň. V prvních dnech byl úspěch potkat osamocenou vlaštovku a ve větším počtu se ve vesnici drželi pouze vrabci a konipasi bílí. Výjimku tvořil hmyz. Každé ráno i večer se objevovali lišajové svlačcoví, kteří svým přibližně 10 cm dlouhým sosákem dosáhli i do těch nejhlubších květů a kteří si zmateně občas chtěli sosnout i z barevných vzorů na oblečení. Dlouhozobky svízelové poletující okolo se vedle nich docela ztrácely. Oba druhy vysedávaly během dne klidně i poblíž rušných míst, bez obav o bezpečnost. Všimnout si jich je totiž dost těžké - lišaj na kmeni a ještě z jiného úhlu. Na lukách a pastvinách poletovala přehršel denních motýlů, převážně modrásků a v trávě se schovávala zajímavá sarančata. Jedno jako druhé tvarem, jenom barva jiná. V podvečer bylo možné vidět i zajímavé brouky, většinou ale jako malé vrtulníčky prolétli okolo a tak mám pouze tohoto krasavce.

Dokonce i krokusy v tom vedru kvetly

Dubové lesy byly tiché, mezi stromy čas od času zahulákal brhlík nebo datel, občas se objevil i nějaký motýl, aby se vzápětí znovu obnovil klid. Ten narušovalo pouze množství ještěrek, které v suchém listí hledali něco na zub. Savci se pravděpodobně ukrývali v houštinách a tak jen od místních lidí vím, že jsou v okolí přemnožení divočáci, hodně jelenů a že medvědi se objevují jen zřídka, protože je z oblasti vyhnal turistický ruch a lov. Jedinou známku života větších zvířat jsem zachytil až za tmy, kdy se z kopců ozvalo vytí šakalů. Ani se mi nechtělo věřit, že je slyším.

Na pobřeží moře to bylo o chloupek lepší. Racků nepočítaně, občas kormoráni nebo kachny, a z malého rákosí u potůčku vedoucího do moře se ozýval rákosník. Protože jsem chtěl zkusit fotit na moři, půjčil jsem si šlapadlo a s pomocí dalšího člena výpravy jsme se "dokodrcali" poblíž útesu, kde posedávali racci. Všechno bylo v pohodě a byla naděje, že se něco nafotí. To bych ovšem musel vyměnit kartu ve foťáku. Takže když se racci zvedli a prolétali kolem nás, cvaknul jsem 3x a pak už jsem jenom sakroval a v panice se snažil vyměnit kartu. Přitom mi ta plná navíc vypadla a málem skončila ve vodě. To už bych asi pověsil focení na hřebík :). Samozřejmě, že jsem výměnu nestihl a tak mám jen jednu fotku v letu. Další 2 trochu nudnější (jeden, druhý) jsou už z místního kempu, kde se racci přehrabovali v odpadcích. Ale lepší něco nežli nic. Nakonec jsem díky tomu objevil samičku bělořita šedého. Poletovala na kamenité půdě autokempu a občas mi dovolila se přiblížit a ohrožovat ji objektivem.

Rosnička se dere do postele

4 dny před odjezdem domů se začala situace zlepšovat, i když už bylo trochu pozdě. Netroufám si tvrdit, jestli to bylo pouze teplotou, ale jakmile klesla, začal tah vlh pestrých. Vidět je téměř nebylo, ale vzduch byl plný jejich volání. Pohybovaly se ve velké výšce nad lesy a lovily větší hmyz, kterého byl všude dostatek. Nebylo výjimkou vidět hejna okolo šedesáti vlh a to na všech stranách, kam se člověk podíval. S focením to už tradičně bylo slabší. Sice jsem jeden den po delším pochodu našel sedět kolem čtyřiceti vlh na drátech elektrického vedení, ale byly velice plaché a vidět 100 metrů od nich člověka se jim zdálo příliš. Měl jsem v plánu se schovat ve vysoké trávě a počkat až se vrátí, ale v tom vedru se to nedalo vydržet. Kromě toho všude kolem mě lezly různobarevné housenky všech velikostí a pojídaly, co jim do cesty přišlo. Nejpočetnější (A také největší) byly právě od lišajů. Celý zpocený a unavený z toho, jak jsem přesouval housenky mimo svůj dosah, abych v nich nešlapal, jsem sezení ukončil a vracel se domů. Vlhy toho využily a vrátili se na místo. Raději jsem se ani neotáčel :). A v ten den, 2 dny před odjezdem, se všude vyrojily menší i větší ptáci. Budníčci, pěnice, rehci, ťuhýci, krutihlav a další a další. Na jednu stranu jsem byl rád, že konečně něco, na druhou jsem věděl, že už si to neužiju. A to jsem ještě nevěděl, co mi uteklo.

Po návratu z výpravy jsem se dozvěděl, že na zahradu domu, kde jsme bydleli, létá dudek. Nebral jsem to nějak tragicky, dokud jsem se nezeptal kdy. Prý tu byl dnes, včera, předevčírem… hrozně drzý, leze do misky se žrádlem pro psy a zvědavě se dívá, co dělají lidé. Musel jsem si sednout :) Ironie je, že zrovna to odpoledne jsem po dudcích pátral v okolí, protože jsem měl podle prostředí dojem, že by tu mohli být.

To je tak v kostce všechno, moc toho prostě nebylo. V parném létě je z řeky Pšády jen malá stružka, kde se člověk maximálně osvěží. Naštěstí tu byla malá zátočina, kde se nějaký život udržel i v parném létě. Občas tu sedával ledňáček, prolétala volavka a mraky vážek. To myslím vážně. Spousta komárů a spousta vážek. Vyskytovaly se tu taky užovky, skokani, spousta ryb a na břehu křižáci pruhovaní tkali sítě v chaosu kvetoucích rostlin, obletovaných neúnavnými včelami. Vzhledem k tomu, že snad každá místní rodina má doma úl, je všude hodně včel a o to více se musí snažit ve svém pracovním nasazení.

© Jakub Stančo 2005