Dolmeny

Oblast, kde jsme se potloukali, je doslova posetá dolmeny, takže i kdyby nás to vůbec nezajímalo, stejně by se jim nedalo vyhnout. A nás to zajímalo. Hned první byl v lesíku u vesnice coby asi 3x pazourkem dohodil. Dostupný velmi lehce a tak se stejně jako k jeho kolegům u cest platilo jakési vstupné. Někdy už od ranních hodin se k němu trousili turisté a tak byl úplný klid na jeho prohlídku až za šera. Ale nakonec, člověk si mohl vybrat nějaký vzdálenější, v křoviscích nebo návrších a tam se dosyta nabažit.

Po pár dnech pobytu se nám zachtělo dobrodružství a tak jsme vyrazili k méně navštěvované řadě dolmenů v lesích na hřebeni jednoho z kopců. Jedna členka výpravy už místo v minulém roce našla a tak jsme se (bez zbytečného ptaní místních lidí na cestu) dali úprkem směr kopce. Stany a jídlo samozřejmě sebou. Taková noc v ruském lese, kdo by si to nechtěl zkusit. Takže jsme šli. Vodítkem nám mělo být vyschlé koryto řeky, podél kterého vedla typická vyježděná lesní cesta a kterým jsme později měli po kamenech dohopkat až k cíli. Ovšem cesta po nějaké době lišácky zahla od koryta kamsi vzhůru a první nejistota kudy dál byla na světě. Nakonec jsme si řekli, že když to šlo korytem řeky jednou, půjde to i podruhé. Chyba lávky, koryto už nebylo to, co bývalo kdysi, a v cestě nám neustále překáželi popadané stromy a další ukázky působení jarního tání. Tak jsme tedy obcházeli, přelézali, podlézali a motali se v křovinách. Občas bylo těžké se rozhodnout, jestli se dát svahem s rizikem pádu, prodrat se trním a nebo proplétat větvovím. Výhrou nebyla ani jedna možnost. Jistoty, že jdeme dobře, postupně ubývalo.

Po necelých dvou hodinách pochodu jsme se rozhodli opustit koryto definitivně a na prvním rádoby palouku dumali kudy dál. Pro ilustraci mám dvě fotky, daly by se nazvat "Tudy?" a "Nebo tudy?". Nakonec každý z nás řekl, kudy by si myslel, že by se mělo jít, a výsledný průměr z mávání rukou byl náš nový směr pochodu. Kupodivu jsme to odhadli celkem dobře. Dostali jsme se totiž na solidní cestu. Jedinou otázkou zůstalo - vpravo nebo vlevo. Pro jistotu jsme se rozběhli oběma směry v naději, že něco uvidíme. A ono nic. Zatímco jsme depresivně vařili čaj pro povzbuzení, přišli k nám dvě turistky odněkud ze Sibiře, které podle jejich slov vedl asi pětiletý klučina také k dolmenům. Kluka jsme tedy požádali, aby nám cestou dělal směrovky a po sbalení jsme vyrazili po stopě. Bylo to už jen asi kilometr. No sláva. Celé tohle vyprávění má samozřejmě rozuzlení - cesta na kterou jsme nakonec vyšli, byla ta samá, ze které jsme sešli. Oni totiž ti rošťáci místní za ten rok udělali něco pro turisty a tak místo necelých 4 hodin se dá dojít z vesnice až na místo za přibližně 50 minut. Jojo. Vyplatí se zeptat. (Ale takhle to bylo zábavnější :)

Na hřebeni u dolmenů byl velice příjemný les a my jsme s úlevou (konečně u cíle) rozbili tábor. Dolmeny jsme si řádně prohlédli a mohli jsme jít na kutě. Od večera foukal dost silný vítr a ve stanu to znělo, jako když padá les, ale člověk si buď zvykl a nebo usnul. Nakonec to bylo to samé jako kempování někde u Mácháče. Jenom s tím rozdílem, že večer se nám kousek od stanu prala nějaká zvířátka a hororově kvíkaly sovy.

Následuje galerie téměř všech dolmenů z onoho kopce - od rozpadlých po zachovalé.

Kdybych měl vyjmenovat a vyfotit všechny dolmeny v okolí, tak by mě asi rozbolela hlava, takže ve zkratce ještě pár fotek z takzvané vesnice dolmenů, která leží asi 30-40 minut cesty na sever korytem řeky Pšády. Místo je hustě navštěvováno turisty, platí se vstupné, ale zato jsou dolmeny pěkně u sebe, člověk se nenaběhá a jako bonus jsou i o něco zachovalejší než skupina z hřebene.

Je to vůbec legrace pozorovat turisty. Nejčastější kategorií byli probíhači - čili přiběhnout, očuchat a pádit domů. Trochu rozvážnější jsou poutníci typu "hele Máňo tadyk u tohodlenc dolmenu mě vyfoť" a určitá část lidí dokonce poslouchá průvodce. Je třeba poznamenat, že co průvodce to jiný výklad, jak je obvyklé u památek, kde nejsou průvodci s roboticky přesnou pamětí a instrukcemi. Když si to člověk vyčíhne, tak se dozví kvanta i třeba protichůdných teorií. Obzvlášť mě těší poslouchat o tom, jak byly dolmeny používány jako hrobky. Vidím živě před sebou dávné předky, jak tráví půlku života hledáním, kutáním, sekáním a valením balvanů do kopce, aby se jim dobře leželo, až odejdou do věčných dolmenišť. No nevím. Je pravda, že tehdy byla jiná doba, mobilním telefonem se dovolat nedalo a ke dvěma uloveným divočákům nebyl třetí zdarma, ale stejně je mi celá tahle pohřební teorie podezřelá.

Zajímavá je teorie o jakémsi poli okolo dolmenů, které působí na člověka. Dolmen od dolmenu se to liší a každému to vyhovuje jinde. Pravdy se na těchto stránkách sice čtenáři nedoberou, ale za sebe můžu říct, že atmosféra okolo dolmenů se dost liší, někde mi připadali jako kupa šutrů, jinde se dalo posedět v příjemném prostředí. Přirovnal bych to k pocitu, jaký má člověk, když vejde do neznámé hospody - někde to otočí ve dveřích a někde posedí až do zavíračky. To je ode mě k tématu vše, nejlepší vyzkoušet na vlastní kůži.

A nyní následuje několik snímků z vesnice dolmenů.

Nakonec ještě něco o roztroušené skupince dolmenů u říčky Ženi. Z dojmů, které jsem tam získal, bych jako souhrn mohl dát nadpis: "Turistické peklo". A to jsme tam byli mimo sezónu. Cesta mezi dolmeny je totiž lemována stánky se zbožím všeho druhu s tematikou dolmeny a jejich příbuzní, jídlem, hudbou a spoustou věcí "mimo mísu". Z těch zajímavějších věcí se dal sehnat například cedrový olej výborné kvality. Opravdu bych tam nechtěl být v době, kdy je nával. I když je fakt, že po pár kilometrech člověku vyhládne, a to pak rád zastaví na nějakou pochoutku. Každopádně dolmeny jsou zachovalé a po archeologickém průzkumu (který možná ještě trvá) byl hned u prvního v řadě vytvořen kruh z kamenů ve stylu - jak to tehdy asi bylo. Pro turistu výhrůžně cvakajícího foťáčkem radost pohledět. Jinak platí to stejné co u ostatních dolmenů. Zvláštností je bard se svou ženou a dítětem, žijící v lese v zemljance. Jedním z přísunu peněz na živobytí je pro něj prodej hudby na CD, které je možné u něj zakoupit. Rozhodně zve každého na návštěvu, zazpívá, zahraje a komu se to líbí, má hned suvenýr.

Ten, kdo si vychutná návštěvu dolmenů Duch, Harmonie a dalších pak na konci cesty čeká osvěžení v podobě potůčku. Teče si to mezi kopci na skalnatém podloží a místy dokonce vyhloubil jakási oka, nebo koupaliště. Komu se nechce do trochu zakalených a navštěvovaných nádržek, může se dát proti proudu lesem a korytem. Najde tiché místo s mělkým, ale osvěžujícím tokem. Voda se dá mimochodem výš po proudu pít, jen si člověk musí být jistý, že nad ním už není žádný cachtálek. Koupání má krom malé hloubky ještě jeden háček. Člověk chytne slinu na ovlažení, jen co uvidí vodu, obzvlášť v pařáku, a tak si pod dohledem slunce natáhne plavky, ponoří se do klidně tekoucí vody a po několika vteřinách zjistí, že musí s křikem utíkat někam hodně do tepla. Teplota vody je úžasná, umocněná ještě velkým rozdílem z pobytu na slunci, takže kupříkladu můj osobní rekord v koupání je přibližně 5 vteřin. Zvláštní je, že se chce potom člověku ještě.

© Jakub Stančo 2005