TuDumDuDum

Cesta tam odstartovala v Popradu a dokonce podle plánu. Cíl byl následovný: dojet na hranici s Ukrajinou, projít pěšky, taxíkem na nejbližší nádraží, koupit lístek a hurá do Ruska. Tenhle způsob byl totiž podle zpráv cestovatelů mnohem levnější, než platit za přejezd hranic mezinárodní tarif. Takže jsme se vesele dokolébali vlakem do Košic a pak autobusem na hranici. Ke konci cesty se strhla silná bouřka jako určitá předzvěst věcí příštích, ale naštěstí se uklidnila, než jsme vylezli z autobusu. Na celnici jsme dorazili za tmy, hezky po svých jsme prošli kolem kolony aut a odbaveni jsme byli tak rychle, že jsme si to ani nestihli pořádně uvědomit. Prakticky hned nás to vyplivlo na Ukrajině. Vyměnili jsme nějaké peníze a hop hledat taxi. Přesně podle informací bylo kousek za hranicí stanoviště, kde taxíky čekali na své zákazníky. První nabídka na svezení od jakéhosi prapodivného chlápka se nám nelíbila, ani chlápek se nám nelíbil a tak jsme se rozhlíželi po někom solidnějším. Vzápětí se někdo takový objevil, nezalekl se našeho počtu ani hromady zavazadel a narval nás do svého auta za asi 25 Kč na osobu. Během krátké doby jsme už vystupovali před nádražím v Užhorodu. Docela nás překvapilo, jak bylo pěkné a útulné. Složili jsme si tedy bágly a šli pro lístky na vlak. Začala akce.

Paní v pokladně jsme vesele oznámili, že chceme lístky na rychlík do Kyjeva a ona méně vesele odpověděla, že žádná volná místa nejsou. A že prý nejsou místa ani na další rychlíky, snad až na druhý den odpoledne. Dívali jsme se na paní, na sebe, na paní, na sebe a trávili tuhle zajímavou informaci. Povzbuzení se nám příliš nedostávalo, jedna žena čeká na lístek už od oběda, jiní lidé doufají, že se na poslední chvíli uvolní nějaké místo a podobně. Tím se vysvětlilo, proč u pokladen postávají lidé, kteří nic nechtějí a dovolují nám předbíhat. Sice jsem se před cestou trochu učil rusky, ale jak se po jejich lomí rukama v učebnici nebylo. Co teď!? Začali jsme pobíhat jako kuřátka, kterým se ztratila kvočna. I to bezmocné pípání se ozývalo. Trasa našeho pobíhání vedla mezi pokladnou a informacemi. Cílem bylo najít nějaký - jakýkoliv - vlak, který jede naším směrem a není to courák. Nakonec to netrvalo ani celé 3 hodiny, tak jsme byli šikovní. No vlastně byla šikovná paní v pokladně, protože nám našla volná místa alespoň do Lvova, tam že prý se lístky dají sehnat spíš. No hurá. Jak jsem to pochopil, má každé nádraží určitý počet lístků, které může prodat a teprve hodinu před odjezdem vlaku se uvolní poslední rezervy pro případné akční zájemce.

O volných místech nám pokladní řekla, že jsou to jakési horní "bokovije" v místenkovém voze typu "plackartnyj" (Dále placka). Našla taková volná místa i ze Lvova do Krasnodaru a upřímně se divila, že je chceme. Proč, to jasné nebylo, ale však ono nám později svitlo.

Po kontrole lístků (je potřeba i pas, protože lístek je na jméno) jsme nalezli do vlaku. Šero, zatuchlo a smrádek nám otevřeli svou náruč. To už jsme chápali, co znamená "bokovije". Na fotce je to jasné, to vlevo jsou dvě lůžka, horní a spodní, které se dalo změnit na dvě sedačky se stolkem. No tak jsme se rozlezli po vagónu a ulehli na lůžka. Za sebe můžu říct, že boční lůžko je krátké, takže jsem jel v podivné skrčené poloze, zvednout se dá jen do kleku v předklonu a je to celkově podivné místo. Spát se možná dá v klidu, ale celou cestu mi kolem hlavy chodili normálně mluvící lidé a parta nějakých děcek skákala po lůžkách jak banda Tarzanů, ozýval se výskot, testované melodie do mobilu, plácání karet. Lidé okolo měli příjemnou cestu. Někteří z nás byli naštěstí dál, takže se vyspali lépe. Pak si to ale vynahradili v dalším vlaku.

Ráno jsme dorazili do Lvova a hned jsme se vrhli do dalšího shánění lístků, a to i zpátečních. Bylo to vyčerpávající. Zase pobíhání mezi pokladnami, poslouchání odpovědí "nejsou lístky" a vymýšlení trasy. No ale po delší době se aspoň podařilo zajistit výměnu dvou lístků na "placku" na kupéčko do Krasnodaru, což potěšilo jen některé. Lístky zpět se daly koupit taky, pěkně do kupéčka. Jenom dva lidé, mezi kterými jsem byl i já, kteří měli v plánu opustit Rusko dřív než ostatní, si ani neškrtli. Ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, žádný den, žádný vlak, žádné místo. Z neustálého mluvení už jsem měl úplně vyprahlo v hrdle a klesal jsem na mysli. Měl bych vlastně vysvětlit, jak se kupují lístky. Chci jet například ze Lvova do Krasnodaru. Tak si nechám v informacích najít, jaké vlaky vyjíždějí ze Lvova. Pokud jede nějaký přímo tam, zjistím si, ve které dny (často je to jen v liché, nebo v sudé dny) a pak běžím ke kase, kde se nějaká hodná paní podívá do počítače, jestli je na daný vlak v daném termínu místo. To trvá nějakou dobu, než to rezervační systém schroustá. No a tak to jde pořád dokola, než se sežene lístek. Na větších nádražích odpadá běhání k informacím, ale i tak to trvá dost dlouho. Stopoval jsem si čas na jednu jízdenku a její vydání trvalo 10 minut, takže když člověk stojí ve frontě a vlak jede brzy, tak musí být flegmatik nebo aspoň jeho kamarád.

Ještě taková drobnost. Lístky kupované v předstihu se kupují v pokladně ve VIP sálu. Tam je to prima, málo lidí (protože kdo nekupuje lístek, musí zaplatit za pobyt), příjemné sedačky a klid. Dá se i na záchod za menší obnos. To je ale riziko. Je tam totiž systém sestávající ze šlapek a díry. Samo o sobě nic hrozného, ale když jsem splnil úkol a pokusil se spláchnout, měl jsem opravdu namále. Do záchodu se vyřítil proud vody a značná část šplouchla šprýmařsky směrem na mě. Uskočil jsem jako pravý ninja v poslední chvíli a dal se na ústup.

Protože jsme koupili co šlo a výměna "placky" za kupé pro 2 byla domluvena na pozdější hodinu, vyrazili jsme se podívat na Lvov. To už mi začínalo být všechno jedno. Zašli jsme do kostela pomodlit se za lístky a pak do místní hospůdky. Nebylo kam spěchat, jenom ti 2 šťastlivci odspěchali na nádraží dřív kvůli výměně. Pak, když už jsem byl v příjemném rozpoložení, kdy mi bylo všechno jedno, a dopíjel jsem pivo, zazvonil telefon. Že prý se objevily lístky do Krasnodaru v kupé pro nás ostatní, ale že máme fofrem dodat prachy. Joj. Takový běh přes Lvov po pivku je něco extra. Když jsem dorazil k pokladně, řádně uondaný, nebyl jsem schopen slova. No ale sláva, hlavně že nás minula hrozba "placky".

Volný čas do odjezdu jsme vyplnili nákupem potravin v bufetu. Musím říct, že místní pirožky jsou delikatesa nejvyššího stupně (Ochutnal jsem rybí a zelné). Oblizoval jsem se ještě hodinu po jídle. A měl jsem naléhavé nutkání vykoupit nejlépe celý stánek. Tak dobré pirožky jsem pak už neměl ani na Ukrajině ani v Rusku, a že jsme jich ještě pár zdlábli.

Ještě jsme chvilku postáli na peróně a konečně přijel vlak. Oproti "placce" vypadaly kupéčkové vagóny jako Ráj na Zemi. Sice nás to trochu mrzelo, že nejsme pohromadě, ale pak se ukázalo, že to bylo lepší. Člověk může čas ve vlaku trávit chozením po návštěvách a rychleji to utíká.

Každý vagon má minimálně jednoho průvodčího, který se o všechno stará, k dispozici je trvale horká voda, takže kdo má hrníček a další náležitosti, může si po cestě dělat čaj, kafe, nebo instantní papání. Kdo nemá, koupí si u průvodčího. (např. kafe za hřivnu, kapučíno hřivnu dvacet a nebo v jiném vlaku čaj za 7 rublů). Čas se dá trávit i pokecem s ostatními cestujícími. Hodně lidí jelo k našemu překvapení z Čech, od jednoho pána jsem během hovoru dostal jedno lahvové z Krušovic a hodně zajímavých rad do Ruska. Česky uměl dobře, protože u nás maká už 5 let. Dozvěděl jsem se, že musí platit mafii jako i ostatní, co pracují v ČR a když jsem se optal, jestli je to spíš lepší nebo horší než dřív, odpovědí mi byly pouze ponuré pohledy. Tak jsem přeladil na jinou stanici. Družbou se cesta pěkně krátí. I když je to někdy naopak.

Do kupé v druhém vagónu s částí naší výpravy totiž nejdřív přistoupil děda, bývalý horník, toužící si povídat. Jenže v jeho podání to znamenalo nadávat na politiku a tak to nikoho moc nebavilo. Ovšem zlatý děda. Pak přistoupil jiný kabrňák. Přišel, zul si boty a lehl si. A boty, to je klíčové slovo. Ten pán byl totiž něco jako vtělení smradu. Jeho vyzařované úsilí naplnilo půl vagónu, až se přišel průvodčí zeptat, odkud jde ten smrad. Když zjistil co a jak, jal se rozprašovat jakési vůně, které bohužel nezabíraly. Zkusil potom ještě tradiční ruský kalibr - jakousi drsnou voňavku, ale stejně nebyla tak účinná, jak by si asi přál. Většinu vím jenom z toho, co nám sdělovali postižení, když si k nám skočili nadechnout se čerstvého vzduchu. Osobně jsem si tam zašel, jenom abych si ověřil jak moc hrozné to je a stačilo mi to. Pro dobré spaní se ukázal jako podpůrný prostředek olejíček do aromalampy namazaný pod nos. My v našem kupé jsme měli prakticky pohodu. Jela s námi jen jakási telefonováním posedlá dívka, která za cestu strhala 3 baterie do mobilu, její máma zatím na chodbičce tak od 6. hodin rána do půlnoci zuřivě esemeskovala. Prostě dvojka jak má bejt.

Zajímavá věc je atmosféra ve vagónech. Možná je to tím, že tam lidé stráví hodně času a dost spí, ale v každém vagónu to bylo trochu jiné. Někde lehká, klidná, jinde těžká, hutná. A měnilo se to, když se změnila část cestujících v nějakém velkém městě. Když už je řeč o atmosféře, tyhle spací vlaky to je věc. Člověk může spát kolik hodin chce, klidně během dne, a i chronický nespavec by si přišel na své. Jenomže to vůbec není poznat. Při nočním vstávání na vystupování mi padala hlava jen jsem si na chvilku sedl a vůbec mi nepřipadalo, že bych byl svěží.

Poslední zajímavostí cesty jsou prodejci. Probíhají vlakem s narvanými taškami a sehnat se toho dá hodně. Jídlo, pití, zmrzlina, keramika, řetízky, noviny. Stačí jen nechat otevřené dveře od kupé a čekat s bankovkou v ruce a člověk určitě hlady neumře. Smlouvat se nedá, když se nám něco zdálo drahé a dali jsme to najevo, prodejce se zasmušil, řekl "Fsjo" a odpádil. Člověk se prostě musí smířit s nabídkou. No a když je to někomu málo, tak se vykloní z okna na peron, kde se dá sehnat spousta dalších dobrot. Teda hlavně v Rusku, na Ukrajině nic moc. Sušené ryby, vařené brambory, pirožky… ale nemá to cenu všechno jmenovat. Druhou skupinou jsou směnárníci. Chodí vlakem a volají, že koupí nebo prodají hřivny, ruble, eura a dolary. Čím blíž k hranici, tím horší kurz. Ptal jsem se místního člověka, jestli je to bezpečné a prý ano, krom těsně u hranice, kde jsou prý nejhorší existence. Takže na nějaké menší nákupy jídla a pití se to oplatí a prodejců je dost, aby si člověk vybral méně podezřelého. Můj oblíbenec byl Ukrajinec, který melodickým hlasem volal "Rublé pradajů, jevrá doláry kupljů". Radost ho poslouchat.

A tak jsme se kodrcali, pospávali a cíl se přibližoval. Společně jsme si zazpívali a pěkně to utíkalo. Mimochodem, jeli jsme přes řeky Don a Dněpr. A tomu teda říkám řeky, žádné potůčky. Na RU/UA hranici nebyly žádné potíže, jeden celník sloužil v Milovicích a při odchodu řekl "Ahoj", druhý se ptal esli vezem zbraně, "tak sme se zasmáli" a už jsme byli v Rusku. A za pár hodin: Krasnodááár vystupováááát. Víc než hodinu před příjezdem budí průvodčí všechny, co budou vystupovat. U záchodu se utvoří fronta očistychtivých žen a mužů a když si člověk "ještě minutku dáchne" tak se pak načeká. Kdyby aspoň ty záchody vypadaly k světu, ale dost tam smrdělo jakési savo a přitom, jak sebou vlak trhal, měl člověk dojem, že každou chvíli vypadne mísou z vlaku.

Vyskočili jsme na Ruskou půdu kolem třetí v noci a začalo pokračování bojového úkolu koupit lístky na zpáteční cestu. Opět tichá, klimatizovaná VIP sekce se strašlivě znuděnou a otrávenou obsluhou. Naštěstí se 2 místa našla, takže stačilo jen počkat do 5ti hodin, kdy otvírá směnárna, aby bylo čím platit.

Dobu čekání jsme trávili porůznu. Například prohlížením si lidí. Překvapila mě jedna věc. Dost velké procento žen, hlavně mladších, mělo na tváří otrávený výraz, dokonce mi připadalo, že je už asi trvalý. Proč to tak je, fakt nevím, pak u moře to tak hrozné nebylo.

Přiblížil se čas odjezdu autobusu a tak jsme se jali zkoumat který to bude. Zorientovat se je docela složité, protože jsme z lístku nepoznali, do kterého autobusu máme nastoupit. Nakonec to byl až třetí v řadě. Namáčkli jsme se a v počínajícím vedru vyjeli. Bylo před sedmou ráno a teploměr ukazoval 28.

Co prakticky nemá význam, je ptát se řidiče na délku cesty. Prý neví, tak asi 2 hodiny. Chacha. Po hodině jsem si všimnul, že je mi nějak povědomá cesta. A taky jo. Ten autobus prostě sebral lidi, co se už nevešli do jiných autobusů a postupně to rozvážel. Zlaté 2 hodiny. Trvalo to něco přes 4 a únavné to bylo až hrůza. Víc než hodinu před cílem odpověděla starší paní na dotaz, jestli vůbec jedeme správně, že už to je za chvilku. Mají prostě jiná měřítka. Člověk si musí čas i vzdálenosti násobit automaticky číslem 2.5 a od toho se teprve odpichovat.

Konečně jsme dorazili do cíle cesty - vesnice Pšáda. Čekaly nás ještě asi 2 km s hromadou věcí, ale taxík to vyřešil za 50 rublů. Uf.

© Jakub Stančo 2005