Asie

Vjetím do Asie začaly klesat kopečky, až se z nich stala dlouhatánská rovina. Podél cesty nesměle přibývají jezírka a rákosiny a jak se jede stále na východ, je jich nakonec tolik, že kdybych tam jel fotit, nevěděl bych, kde zastavit. Už u Kurganu, pár metrů od domů, je možné vidět mělkou vodou pobíhající pisily, kterým evidentně nevadí ruch města, a ani provoz. Směrem na Omsk je to pak úplná paráda. Dokonce tam prý na některých větších jezerech hnízdí v malém počtu pelikáni. Neviděl jsem je, zato druhý druh, na který jsem se těšil, ano. Byli to motáci stepní, kteří se střídali s motáky lužními, a tam, kde bylo hodně rákosin a vody, s pochopy. Asi bych je nepoznal, ale létali občas i poblíž auta. Občas znamená například každých 200 kilometrů jeden, nebo tak nějak. Bohužel, můžu hlavně vzpomínat na to, že ptactva bylo hodně. Na pár jezerech mi to připomínalo záběry z mořských pobřeží, z období tahu bahňáků, jak tam bylo narváno. Jenže jak to určovat z auta. Ještě jsem si troufl u kolonií racků malých, nebo rybáků bělokřídlých, mimochodem celkem početných, ale menší, nebo méně výrazné druhy jsem prostě určil jen jako "ptáky".

Nebyl to jen čas, který nás hnal vpřed, bylo to i něco, čemu se také z nedostatku jiných výrazů může říkat silnice. V dobách SSSR byla hlavní trasa v podstatě rovně až do Novosibirsku, ale když se oddělil Kazachstán, nastala nutnost z trasy sjet a trochu si zajet podél hranice, tak, aby nebylo nutné mít víza i do další země. Poblíž hranice je občas silnice děsivá a na tomhle úseku jsme si hezky škrtli o asfalt, ale dál, před městem Išim, je to už noční můra správců silnic. Jak říkám, silnice se to v některých místech nazývá snad jenom ze zvyku, nebo čirého doufání, že snad jednou…

Objezd Kazachstánu

Začalo to celé nevině. Odbočili jsme na obchvat Kazachstánu, cesta byla normální, až jsem se divil, tohle byl úsek, ze kterého mě jímaly obavu už doma. Jenže člověk by neměl hodnotit něco, co ještě neviděl. Prvním hororem byla menší objížďka. Je sice chvályhodné, že cestu spravují, ale hnát nás po jakési kamenito-hlinité cestě plné menších děr a velkých jam, to se moc nepovedlo. S očima na stopkách jsme kličkovali, hledali kudy dál a jeli jsme celkem dost pomalu. Tu se za námi začal ozývat a přibližovat hluk. Podíval jsem se a nevěřil svým očím, právě nás začal předjíždět kamion. Ten na dírách neuhýbal, jel prostě rovně, zdvihal oblak prachu a nějaké výmoly nebo strach z poruchy, to ho evidentně nepotkalo. Mě ano, v některých místech jsem jen zatínal zuby. Pak se nám ještě někde v oblasti kola, asi do brzd, zasekl jeden z mnoha kamínků a od toho místa šel zvuk, jako když brzdí vlak. Stejně příjemný a stejně hlasitý. To aby idylka bylá úplná. Byl jsem docela šťastný, když objížďka skončila. Legrační bylo, že konec nebyl značený, a že každý to zkoušel jinudy, po různých polňačkách, dostat se zpět na opravdovou silnici. No ale asi všechny polňačky nakonec narazí na cestu, tak jaképak potíže.

Když se zaseklý kamínek konečně rozloučil s vozem a nastal klid, hned bylo líp. Chvilku. Po nějaké době jízdy, zas po nějakých děsných výmolech, se pro změnu od druhého kola začal ozývat zvuk podobného charakteru. Byl jen tišší, zato zněl spíš jako když se utrhl kus plechu a drhne o silnici. To už sem si říkal "ješkovo voko co je zase pro pána krále tohle!". V autech se nevyznám, tak jsem poprosil kamaráda, ať zkusí jet a řekne mi co to asi tak může být. A pravděpodobně to bylo něco jako předtím, protože to samo zase přestalo. A když se něco přestane ozývat a auto stále jede, tak je asi všechno v pořádku. Když to vezmu kolem a kolem, u nás, myslím někde v okolí domu, bych si s tím zas tak hlavu nelámal, ale když člověk vidí v takové chvíli jenom step a mokřady, tak si tak říká, kde je asi nejbližší servis. Když už jsem u té stepi, je ohromně legrační, když je z ní najednou nájezd na silnici, se značkou dej přednost v jízdě. Přitom nájezd i okolí cesty stovky metrů okolo vypadají naprosto stejně. Docela by mě zajímalo, jestli někdo, když už tam jezdí travou, opravdu jede až k místu se značkou, nebo to na cestu střihne, kde ho napadne.

Každá objížďka jednou skončí a skončily i ty naše. Čekal nás poslední úsek, jaký jsem zatím ještě nikde neviděl. Úsek sice asfaltový, ale pravděpodobně z nějakého paralelního vesmíru, plného gravitačních anomálií. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by silnice měla vypadat tak zkrouceně. Nebyly to ani tak koleje, jako spíš náhlé obludné zhupy na kraji, jejich kolegyně s okolím splývající ďoury a všechno to bylo maskované různě dlouhými lepšími úseky. Lepší kousky byly naplánované tak, že končily přesně v době, kdy člověk začal věřit, že už to asi bude dobré. A houby s octem. Ještě jsem vlastně neříkal nic o tom, čím jsem jel. Byl jsem členem posádky Fabie a teď už klidně můžu říct, že přímo terénní Fabie. Co všechno to auto muselo zvládnout během cesty, s tím určitě nepočítalo. (Fabie prodávané v Rusku prý mají některé úpravy, odpovídající místním vozovkám.) Další vozy výpravy byly víc do terénu - Landrover Freelander a Hyundai Tucson, ale i pro ně byli některé úseky málo radostné.

Nehledě na cesty jsme dorazili až do městečka Abatskoe, kde jsme hodlali složit hlavu v místním ubytovacím zařízení. Měli jsme dvě možnosti, ale autokemp se nám nezdál a tak padla volba na "gastinicu", neboli hotýlek v centru. Slunce se klonilo k západu, nebylo co dělat a tak jsem si sedl na ulici, otevřel si pivo a v klidu si užíval odpočinek a "cizí kraje". Z blízkých mokřadů létali racci, rybáci a volavky a z nedaleké diskotéky pochodovali místní obyvatelé. Je to takový zajímavý kontrast, v tomhle městě ani tak ne, ale třeba v Syzrani. Zdemolované silnice plné děr, bahnité stezky a louže i v centru a přes to všechno je každá (a nebo minimálně ty, co jsem viděl) žena oblečená tak pěkně, jako by se právě procházela v té nejdražší čtvrti toho největšího města na světě. Jako obvykle je svět samá záhada. No a tak jsem si tak seděl a pomalu popíjel, když mi došlo, že si konečně připadám, jako že jsem dojel někam fakt daleko. Možná to bylo tím stepním prostředím, nebo nevím, ale třeba na Altaji už jsem si tak daleko nepřipadal, spíš vůbec. Proto se o tomhle místě rozepisuju, protože pro mě osobně to bylo z určitého hlediska nejdál, kam jsme dojeli.

Od Abatskoe jsme to pak střihli na Omsk, minuli jeho nově budované a výstavní vilové úseky a vjeli opět na starou známou trasu na Novosibirsk. Tenhle úsek se vyznačuje tím, že je to vůbec nejrovnější a nejnudnější kus celé cesty. A naštěstí, až na pár míst, je i dobrý, takže se dá projet rychle. Ale zas ne tak moc, protože to by pak mohl člověk lehce minout místo k focení. Ano, je to tak, konečně se zadařilo se podívat k jednomu ze stepních jezer. Bylo totiž u restaurace, tedy spíš za ní. Zhltl jsem oběd a vyrazil k vodě. Ptactvo jsem viděl shromážděné na opačném konci a tolik času nebylo, ale příroda se zamyslela, co s tím provede a poslala mi tenkozobce. Přistáli kousek přede mnou, až mě to zarazilo. Začal jsem tedy plnit kartu foťáku a bylo to dobře, protože si jich všimlo děcko jakési běhavé a vyrazilo vodou k nim. Se ví, že odlétli. Tak jsem si aspoň na břehu cvakl konipasa a mohlo se jet dál. Altaj se kvapem blížila.

Barnaul

Kousek před Novosibirskem začali přibývat luňáci hnědí a bohužel i auta, takže průjezd Novosibirskem je opravdu radost a nebo možná jen pro opravdové fajnšmekry. Ale sebevětší město se nakonec projede a nám nezbývalo, než dojet do Altajského kraje a v hlavním městě Barnaul najít ten správný hotel (stejného jména jako město), kde nás čekal odpočinek. S pomocí místních jsme se úspěšně dokodrcali až k němu a ubytovali se. A protože na nás vyšly pokoje v jedenáctém patře, využil jsem situace a rozhodl se nachytat nějakého toho luňáka při průletu kolem okna. Nevím, kdo tomu uvěří, ale nestihl jsem se s foťákem ani pořádně uvelebit na parapetu, když se objevil první, volně plachtící dravec. A nebyl sám a nebylo to naposledy. Rozhodně má výšková budova svoje klady, takže mám luňáka nejen tradičně zespoda, ale i ze strany opačné a trošku i zepředu. No a když se kolem oken zrovna neplachtilo, tak se s pištěním fičelo - mám na mysli rorýse, většinou obecné, ale mezi nimi se občas mihl i rorýs východoasijský. Jen je to trochu problematické je fotit tak, aby se člověk v zápalu ostření neseznámil s novým způsobem letu, to by se i černí mistři letu podivili, kdybych kolem nich prohučel směrem k vrabcům dole.

Nejen vykláněním z okna živ je člověk, že ano. Ale co v takovém Barnaulu dělat? Centrální stavební plánování města tomu chtělo, že se naproti hotelu nacházelo kino. A nedávali žádné nepochopitelné psychologické filmy, na které by s námi musel jít nějaký člověk s doktorátem z ruštiny. Dávali film Chenkok (v Rusku nemají písmeno H) a to byla jasná volba. Tam by se moc náročně mluvit nemuselo. A nebo, ozvala se naděje, bude film jen s ruskými titulky a bude to úplně v pohodě. Celí radostní, že si zkusíme ruské kino, jsme se usadili v sále a v zápětí zjistili, že v Rusku se asi všechno dabuje. Takže některé vtipy se nám odhalili jenom tak, že se kino začalo smát, zatímco naše tichá řada nervózně žmoulala kapesník v domnění, že jde o smutnou scénu. Přeháním sice, ale nějak podobně to bylo. Se základní ruštinou se prostě člověk tak nepobaví a těch jazyka znalejších bylo mezi námi málo.

Do hor

Po nabrání sil jsme vyrazili na poslední kousek cesty. Zbývalo nám okolo 600km a dva dny cesty. Hezky skrz Bijsk a dál Čujským traktem směrem na Mongolsko. Ubíhalo to pěkně, cesta po úseku u Kazachstánu vypadala pěkně a naše karavana mířila do bodu zastavení u vesnice Usť-Kan. Co jsem si pamatoval z minulého roku, tak někde u něj poletovali orli a pobíhali syslové, takže jsem se těšil. Jenže místo těšení jsem si měl připravit foťák, protože když se ukázal asi 15 metrů od auta první orel, mohl jsem tak akorát zamávat. Naštěstí se ve stejném údolí drží orli stále a pro útěchu jsem si jednoho cvakl cestou zpátky. Díky tomu jsem mohl zjistit i druh - jednalo se o orly stepní. Z dalších dravců se jednou objevil orel skalní a celkem kuriózně, taky cestou zpátky, i sokol. Kamarádi na chvilku zastavili, když kolem nich něco zasvištělo a když se rozkoukali, zjistili, že to byl sokol, který cosi ulovil. Držel to na silnici a přímo před nimi si klidně baštil, rušit se moc nenechal. Možná by i chtěl uletět, ale nějak svou kořit pořádně neusnesl, tak holt obrnil nervy a dal se do jídla. Lidi nelidi.

Pěknou cestu na krátko narušila pneumatika. Měla už toho hrkání a drncání po kamenech dost a nechala se prorazit. V autě to ani nebylo poznat, ale naštěstí si toho všimli ve voze za námi, dali nám vysílačkou zprávu a než se guma stihla pořádně zničit, byla vyměněna. Nastalo hledání pneuservisu, což není vůbec žádná potíž, jak se ukázalo. Při vjezdu do Usť-Kan obdržel Altajec v servisu kolo na opravu a my se vydali dál, za město, postavit stany a něco málo pojíst. Vyšlo to parádně, protože po večeři bylo kolo zalepené, chlapík tvrdil, že není potíž a kolo prý vydrží v pohodě. I když jsem si tím nebyl jistý, bylo to tak, dojelo až do Opavy a jezdí doposud. Hlavním bodem programu bylo placení opravy. Vůbec mi nebylo jasné, kolik se tak za to platí a pro jistotu jsem se připravil na větší sumu. Proto jsem se pěkně zakoktal, když mi sdělil, že to bude za (v přepočtu) asi 50 Kč. Musel jsem si to nechat zopakovat, než jsem tomu uvěřil. V dobré a ještě lepší náladě jsem pak cestou ze servisu vyfotil pláň a skalku, poblíž které jsme stanovali. Zrovínka zapadalo slunce, vypadalo to moc pěkně a tak jsem to bral jako znamení, že kolo vydrží. Nezbývalo, než jít spát a připravit se na ranní průzkum.

Ráno, když začalo slunce pomalu vytahovat vlhkost z krajiny, jsem si zašel nahoru na skálu, k malé jeskyni. Uvnitř na římsách hnízdili holubi, a co se z nitra jeskyně ozývalo, to bych přirovnal snad jen k čertům. Bublání a hudrování, které by, kdyby byla tma, vyděsilo i kdejakého nebojsu. Holubům se ven nechtělo, a proto jsem pozornost obrátil jinam. Kolem skály poletovaly poštolky, dole na říčce pisíci a konipasi a jako obvykle vyráželi do terénu i luňáci. Den předtím jsem zahlédl jeřáby panenské, ale po ránu byli někde zašití. Zkusil jsem si vyfotit mladou poštolku, a když jsem skončil, zaujalo mě pískání ze skalních říms. Zesilovalo, a když se slunce vyhouplo dostatečně vysoko, začali vyletovat první rorýsi. Oproti Barnaulu tady byla převaha rorýsů východoasijských. Lovili celkem nízko společně s jiřičkami. A pod nimi, po nízké trávě, běhala spousta syslů a bělořitů plavých, kteří vyváděli své mladé všude, kam se člověk zadíval.

Po dofocení a sbalení zbýval už jen kousíček do cíle. Sice bylo čím dál méně asfaltu a ke konci vůbec, ale co už. Když jsem uviděl známou skálu z minulého roku v paměti uloženou, zajásal sem, byli jsme tam.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2008