Altaj 2008
Úvod
Altaj není úplně nejblíž. Stačí se mrknout na mapu a je vidět, že kromě Ruska je taky kousek v Kazachstánu, kus v Číně a taky v Mongolsku. Ale když už jsme se s kamarády rozhodli, že si ji dáme ještě jednou, když nám v oblasti nejvyšší hory loni pršelo, tak nás taky napadlo, jaké by to bylo jet autem. A nejenže nás to napadlo, my jsme taky jeli. Skupina jedenácti lidí, tří aut a spousty věcí se po pečlivé přípravě v servisu vydala začátkem července na cestu. Jaké to tedy bylo?
Popravdě, na to, aby člověk cestou poznával, by bylo třeba mnohem více času. A my měli na cestu tam 12 dní. Stačí si rozpočítat 6500 km na počet dní a je jasné, že se hlavně jede a jede. Naše zastávky by se daly shrnout do několika druhů - hranice, oběd, záchod, policie a nocleh. Už teď mi to zní jako pěkná otrava. Takže se raději pustím do popisu těch zajímavějších událostí výpravy.
Ukrajina
Začnu na slovensko-ukrajinské hranici. Svítalo, protože jsme podle plánu jeli Slovenskem v noci, abychom po ukrajinských silnicích fičeli za světla a mohli si lépe hlídat výmoly, díry a drncavé asfaltové záplaty. Fronta aut před závorou se takhle po ránu začala pěkně prodlužovat a tak jsme se nudili, popojížděli a sledovali, jak to vypadá před námi. Ke vstupu je třeba vyplnit malý formulář, pro který se jde do budky, kde mě překvapila první věc. Posádky některých vozů přišly s pasem, hraniční úřednice ho přijala, zkušeným pohybem vytáhla vložené bankovky a auto bylo odbavené. Kolik to bylo a za co přesně jsem se neptal, ale do našich pasů jsem nevkládal nic, kromě naděje že dostaneme razítko. Možná to byla chyba, ale hned první auto narazilo na potíž. Zmíněná úplatná osoba totiž prohlásila, že auto na leasing do země nesmí. Z toho jsme tedy byli pěkně paf, tvrdila to nejen ona, ale i její kolegové. Nepomáhal ani souhlas leasingové společnosti s vyjetím na Ukrajinu a do Ruska, který jsme s sebou měli. Situace ošemetná a podivná. A hranici blokující, což k délce fronty zrovna nepřispělo. Co ale dělat? Vyřešila to další směna. Odpůrci našeho průjezdu se šli domů vyspat a čerstvé mužstvo nás bez potíží a bez úplatků nechalo konečně projet na Ukrajinu. Hurá.
Průjezd ke Kyjevu by se dal rozdělit na dva základní typy cestování - po hezké, ale klikaté silničce s velkým provozem, a po ne moc hezké a občas ošklivé jakoby dálnici s velkým provozem. Celkový dojem z místních silnic byl špatný, ale všechno se mění. Totiž po návratu z Ruska, kde jsme teprve viděli, co je to hrozná silnice, se ty ukrajinské nezdály zas tak špatné. Trochu to občas drncalo, no a co. Rozhodně se nám ale nepodařilo najít ty mizerné úseky, které jsme měli v paměti z cesty tam.
Plánovaných 800km po Ukrajině jsme zakončili ve vesničce kousek před Kyjevem, kde jsme si stejně jako na cestě zpátky dáchli. Bylo tam pěkně, hned za vesnicí plachtili motáci lužní, zpívali lindušky, po lesních cestách pobíhalo několik dudků a u vody jsme zahlédli bukáčka a skupinky rybáků černých. Největším svátkem byly pro mě vlhy, které lovily hmyz nad vesnicí a občas usedaly na stromy přímo na zahradě, po jejichž kmenech poskakovali strakapoudi prostřední a krutihlav. Paráda. Protože hlavní náplní byl odpočinek, zvládl jsem vyfotit jenom vlaštovku a vrabčí hnízdo.
Plni sil jsme po dvou dnech odpočinku zahájili altajský automobilový maratón. Jako první nás čekal průjezd Kyjevem. Lehko se řeklo, hůř udělalo, ve městě totiž probíhala mohutná stávka, byly zablokované některé mosty a taky dálnice. Když se auta začala štosovat, tak jsme si všimli, že nemalý počet aut to bere po trávě a polňačkách kolem dálnice. A to ve dvou, někdy i třech řadách. Co se dalo dělat, střihli jsme to tam taky. Byla to taková první zahřívací terénní etapa. A dalo se to. Na dálnici jsme opět najeli o kus dál, pod dohledem televizních kamer jsme se způsobně zařadili do provozu a jali se projíždět město. Jediný průjezdný most jsme po nějakém tom hledání našli a za chvilku už jsme se řítili směrem na Rusko.
Velká část tahu na Rusko je opravdu skvělá. Nový asfalt, málo zatáček a minimální provoz. Až kousek od hranic jsme u budky policie zaznamenali jakési velké stavební akce. Místní četník nám sdělil, že to máme lepší jet mimo tah a hranici projet na menším přechodu. To jsme ještě netušili, jak dobře nám radil. K tomu se ještě dostanu, teď přijíždíme k hranici.
Výjezd z Ukrajiny bez potíží, zato ruská strana … nemůžu říct že to byly potíže, ale spíš mohutný úřední šiml. Jde totiž o dočasný dovoz auta do země. To aby si člověk nejezdil po Rusku jen tak, bez dohledu státních orgánů. Takže se vyplňuje, razítkuje, obíhá, kopíruje, platí za kopírování a vyplňuje a pak se to cpe do počítače. Výsledkem aspoň pro mě byl certifikát k autu a bolest hlavy, způsobená přemírou úředních úkonů. A to se jakž takž domluvím, jak to dělají ti, co neumí ani jedno ruské slovo, je mi záhadou. A abych nezapomněl, na Ukrajině platí zelená karta, ale v Rusku ne. Na hranicích se je proto potřeba pojistit. Výše pojistky je nejasná a záleží na tom, u koho ji kupujete a jestli si postěžujete, že to je drahé. Nějaký solidní návod, jak na to, ale nemám. Nás to stálo 2700 rublů na auto na dva měsíce.
Rusko
Čili jsme vjeli do Ruska a jeli po něm ještě hódně dlouho. Když na to vzpomínám, tak se mi to slévá v jednu silnici s občasným zábleskem něčeho zajímavějšího. V evropské části to byl jeden mandelík hajní sedící na drátě a docela slušná kolonie břehulí u vesnice Tomyšovo. Připadala mi jako velký včelí úl, jen včely byli jakési velké. Do Uralu jsem vlastně fotil jednou u pumpy kavku a jednou ráno u motelu. Vyšel z toho konipas luční a bělořit šedý. Sice jsem za jízdy občas pokukoval po okolí, ale moc toho vidět nebylo. A zhusta to taky nešlo, něco vidět. Hodně silnic je totiž obklopeno pásem stromů a keřů, což je dobré pro vesnice poblíž, ale dost nudné pohledem z auta. Co nás tedy zaměstnávalo, byl provoz, obzvlášť na silnici M5, kde to bylo celkem pekelné a potom sledování kvality vozovky. To si tak člověk jede lehce vyjetými kolejemi, když tu se náhle zvedne jakýsi asfaltový hřeben, kolej se prohloubí a pokud je auto nízké, nebo se zrovna zhoupne, pěkně si škrtne spodkem o silnici. Je to taková loterie, jestli v místě škrtnutí bude něco důležitého nebo ne. My jsme naštěstí za celou cestu škrtali jen plechem. I když příjemné to rozhodně nebylo. Poprvé jsem hned vyskočil z auta a pozorně koukal na spodek, v obavách, kde se co poškodilo. Nic jsem nenašel a po několika dalších škrtech už se ani nezastavovalo. Však ono by se to projevilo, kdyby došlo k průrazu.
Po vyjetých kolejích a hřebenech se občas vynořily díry, někdy značné, které jsme se štěstím minuli, někdy to byla jen solidní rána do kol, když se díra objevila moc pozdě. No a po dírách tu byly ještě jakési vlny, po kterých se kamiony před námi kolikrát pěkně smýkaly, házelo je to na krajnici a poskakovaly jako králíci. Jeden takový kamion nadskočil zrovna při předjíždění, díval jsem se právě na jeho kola. Náhle byla celá řada kol ve vzduchu, kamion se naklonil ke straně a jediné co jsem v tu chvíli chtěl, bylo rychle zmizet z jeho dosahu.
Na Urale se kvalita silnic mírně zlepšila, zato provoz. Ajajáj. Dlouhý táhlý kopec, na jeho svahu dýchavičný a plně naložený Kamaz, dosahující rychlosti maximálně 40 km/h, a za ním fronta. Kamiony a mezi nimi zoufale se proplétající osobáky. Musim říct, že spousta náklaďáků cestou uhýbala na krajnici, která je dost široká, ale v kopcích to příliš nešlo. Pak, když někdo špatně odhadl situaci pro předjíždění a snažil se rychle zařadit zpátky, se někdy celá kolona zastavila úplně. Přejezd Uralu byl prostě náročný a cestou zpátky jsme jeli jinak, mimo hlavní tah, kde to bylo úplně v pohodě. Když nepočítám oběd, tak jsme Ural přejížděli od rána do večera bez větších přestávek a když jsme našli vhodný motel, měli jsme najeto asi 610km.
Z toho je trochu vidět náš denní režim. Ráno vstát, sbalit věci do auta a jet. Občas natankovat nebo si odskočit, najít nějaké kafe u cesty a dát si oběd a v podvečer se začít dívat po motelu. Čím později se člověk začne rozhlížet, tím větší šance je, že bude mít smůlu, nebo si holt připlatí za zbývající dražší pokoj. Bonusem cesty na východ je kratší den, protože čas od času si člověk musí posunout hodinky o hodinu dopředu a povzdechem, že se zase míň vyspí, ulehne na kutě. Spát se dá klidně, protože motely mají hlídaná parkoviště.
Když si člověk odmyslel provoz, bylo na Urale pěkně. Dost mě lákalo si udělat výlet někam do hloubky hvozdů, což se sice nedalo, ale malou zastávku na kraji lesa jsme si udělali. Díky tomu jsem poprvé slyšel zpívat budníčka menšího středosibiřského, který má znění hlasu jako poddruh žijící u nás, ale zpívá jinak. Je možná dobré jeho hlas znát a vědět o něm, protože kdo ví, možná se objevuje i u nás, jen uniká pozornosti. Ural byl mimochodem místem, kde se ze mě stal sběratel názvů řek. Cestou jsem si je znamenal: Uk, Aj, Uj, Ik a samozřejmě Ob. Snadné k zapamatování, i když už vůbec netuším, kde která byla.
Posledním uralským bodem měla být hranice Evropy a Asie. Měla, ale sotva jsme vystoupili z aut, že se vyfotíme, přijel k nám místní policista a dal nám, nevíme proč, jenom minutu na odjezd. Prostě nás šikovně vyslal dál na cestu, ať se zbytečně nezdržujeme. Uposlechli jsme a zastavili až pod kopci, kousek od Čeljabinska. Motel oplýval vlastní kuchyní, na které jsme si pošmákli, pak jsme zakoupili místní české pivo (neboli ruské pivo vařené podle licence českého pivovaru) a popíjeli ho v postupujícím soumraku. Dobré bylo.