Ak-kem

Unavená a prochladlá těla jsme nakonec dostali k dalšímu tábořišti. Tam se nám otevřela možnost, jak si zpříjemnit mlhu, déšť a zimu. Jak jinak, než ohněm. Obaleným kamny, obloženým kameny a to všechno v malé dřevěné chatičce, zvané ruská sauna. Jen zatopit, zavřít dveře a barva kůže se mohla z barevné škály bledá až modrá přesunout k červenějším odstínům. Aspoň do doby, než se rozehřátý a náhle bezdůvodně optimistický turista vrhl ze dveří chatky do přilehlého jezírka. Jezírko, jako většina vod v okolí, mělo teplotu tak akorát, aby člověk odevzdal, co v sauně nabral a zůstalo mu tolik, aby nezačal ječet. Samozřejmě tu nemluvím o lidech vodymilovných, otužilých a šílených, kteří lezli do vody, kde se dalo. Záměrně nepíšu o lidech špinavých, protože špína, to není kdovíjaká motivace.

Po hloučcích a na etapy jsme se vysaunovali, šplouchnutím do jezírka vyplašili místní konipasy horské a bílé a když pominul nápor dobré nálady, vyvstala otázka, co tam šmarja v tom dešti budeme dělat. No co by, jako loni, postávat. A nebo i fotit, ono to nebylo zas tak hrozné, déšť měl přestávky a druhý den u Ak-kemu dokonce chvilku vyšlo i slunce. Nelenil jsem a zaběhl k meteorologické stanici vyfotit bramborníčka sibiřského. Ještě jsem si chvilku užil pohled na jezero, a když jsem se po nějaké době otočil, vyděsila mě mlha, mohutně se opět valící údolím. Řádně promočený zesilujícím kapkopádem jsem se urychleně vrátil k ohni.

A pak, k večeru, jsme si všimli podivné věci. Svahy okolních kopců jako by bělaly. A kdyby jen bělaly, on to byl sníh. Ochlazovalo se a tím se i hranice sněhu posunovala směrem dolů, po stupnici nadmořské výšky. Na první pohled nepěkná věc, takhle v létě, ale podle místních to znamenalo, že by mohlo být další den hezky.

Ráno jsem se opatrně skrz plachtu stanu snažil vytušit, jak to dopadlo. Z vnější strany sice polehávala jinovatka, ale ta se stoupajícím sluncem rychle mizela, takže kdo spal déle, ani o ní nevěděl. Nebylo potřeba se zdržovat a tak jsme po snídani vyrazili konečně na výlet. S převozníkem za 50 rublů za Ak-kem a pak mokřinou směrem do doliny Jarlu, do okolí našeho loňského deštivého tábora. V údolí bylo tentokrát krásně, ani ten Karatjurek se nezdál nějak hrozný. V údolí bylo kromě hezkého výhledu možné vidět i sysly a sviště a den utekl jako voda. Myslím ale, že slova voda, déšť a mlha teď chvilku nebudu používat.

Vlastně budu, stavil jsem se u jezera mrknout se po bahňácích. Mělčinami se couralo pár vodoušů a jespáků, zatímco v mokřině se schovávaly bekasiny. Těžké bylo je hledat a nemožné určit, ale všechno vynahradilo pozorování lindušek horských. Když už bylo dost toho všeho, co nechci vyslovovat, nechal jsem se převézt na druhou stranu víte čeho, dát si nějaký ten langoš na stanici. A pokud se divíte, že se dá kousek od Běluchy koupit langoš, tak vás udiví ještě víc to, že byla fronta. Kat aby to. Nečekal jsem a šel si dát do tábora boršč z kotle míchaný klackem. Mňam.

Následující den byl něčím zvláštní. Začal pro mě za hluboké tmy, kdy jsem ještě napůl snící pocítil jistou neurčitou zahloubanost trávicí soustavy. Vyrazil jsem ze stanu jako divočák z houští a neměl jsem ani daleko ke kvikotu. Tma mě zarazila, ale baterka zůstala v tom spěchu ve stanu a na návrat pro ni nebyl čas. Zoufale a tápavě jsem po neviditelných cestičkách hledal nějaké skryté místo, což bylo legrační, páč skryté bylo úplně všechno. I koně. Jeden mě zaržáním citlivě upozornil, že ho ve svém úprku asi proběhnu. Střihl jsem to kamsi do křovin a dál pokračovat v popisu netřeba.

Ráno možná bývá moudřejší večera, ale nikdo neříká, že veselejší. Zatímco jsem vykukoval z křáků, odcházely výpravy na výlety a v místě nacpaném stany turistů různých zemí se plíživě rozšiřovalo ticho. Tak jsem si, když situace polevila, roztáhl spacák u ohniště a poslouchal poletující hýly rudé, sýkorky a dokonce jsem nečekaně zjistil, že kousek od stanů hnízdí párek slavíků. Neplánovaný vysilující odpočinek mi odebral chuť pobíhat někam dál, takže když už jsem byl celkem fit, potloukal jsem se v dalších dnech převážně po okolí a snažil se nafotit místní budníčky středoasijské a neznámé, pěnice a zmiňované slavíky.

Čelem vzad

Uteklo to jako nic a už jsme zase pochodovali zpátky k základně Vysotnik. Z rutiny pochodu nás při obědové přestávce vytrhl rejsek. Když tuhle větu přeskočí zoologové, tak si troufnu napsat, že je to taková mrňavá myška. Pro takového prcka je velký člověk pod jeho rozlišovací schopnost. Nejdřív jsem si myslel, že jen mezi námi proběhne a někde se schová, ale vybral si k průzkumu okolí boty kamarádky. Lozil okolo, čmuchal a pak se rozhodl po holé noze vyšplhat do vyšších pater lidství. Neměl patřičné zkušenosti, nešlo mu to, a tak to vzdal a zalezl mezi kořeny. Taky bych někam zalezl a lenošil, ale muselo se jít dál. Tak jsem aspoň mezi dusáním poslouchal zvuky lesa.

Poslouchat se totiž vyplatí. Do paměti se vryjí běžné hlasy a pak přijde chvíle, kdy zazní něco nečekaně jiného. Jen kdyby to zrovna nebylo nadávání. Z ničehož nic se z keřů ozval modruška a nadával jak špaček. Pokud vám připadá předchozí věta divná, tak já zato nemůžu, že se samci i samičce říká stejně. A tohle byl samec. Nejdřív si postaví hnízdo u cesty a pak se diví, že mu tam chodí lidi a nadává. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby na to v zimě zapomněl a příští rok to udělal stejně. Ale ať nadával nebo ne, já si aspoň splnil předsevzetí, že modrušku uvidím. Tím jsem se mohl s lesem rozloučit a vyjít na louku.

Louka znamenala konec lesního pochodu a začátek večerního válení se u stanu. S pivem, které se kupodivu dalo koupit hned u lesa. Dalo by se to nazvat postupné zvykání si na civilizaci. Okolo létající ostříži si něco brblali a pak raději poodlétli kousek dál, aby se na to nemuseli dívat.

Z živočichů létacích tak kolem zůstalo několik motýlů. V malém počtu jasoňové a ve větším počtu jiný druh. Říkejme mu bílý motýl. Bílých motýlů se objevovalo čím dál víc, lezli v trávě, posedávali na kmenech stromů i na větvích a zalézali i do stanů. Tam dokonce stíhali naklást vajíčka. Na tom ani nic nebylo, protože je kladli, kde je napadlo. Klidně i do bot položených u stanu. A to přitom jejich počet představoval jenom jakousi ukázku toho, co ještě uvidíme.

Jakmile jsme totiž dorazili na základnu Vysotnik, začalo velké houfování a rojení. Na některých místech bylo motýlů tolik, že nebylo kam šlápnout. Těžko říct, co je na konkrétní místa táhlo, ale evidentně je to táhlo pořádně. Připomnělo mi to dokumentární film o shromaždištích motýlů kdesi v Americe. V televizi působila jejich hejna úchvatně, ale když jsem to viděl naživo, připadalo mi to hlavně divné. Čeho je moc, toho je příliš. A mimochodem, někteří snesli vajíčka tak šikovně, že se vylouply až doma, při vybalování.

Dejme teď motýlům klid a mrkněme se na ptactvo. S postupujícím srpnem se každý den objevovali na základně hejnka různých potulných pěvců. Hlavně u focení dlasků jsem se vyblbnul. Do té doby bych si ani neuměl představit, že prostě přijdu ke keři a nijak nekrytý je v klidu začnu fotit. Samozřejmě, že i oni měli vzdálenost od člověka, která už na ně byla moc krátká, ale i tak se dali pozorovat jedna báseň. Pak je vystřídala kukačka. Ta sice taky nejevila rozpaky, ale většinu času seděla moc vysoko. A večer, když člověk zvedl oči ještě výš, uviděl malé skupinky jeřábů, ženoucích se někam do dáli. Jeden z nich si, stejně jako minulé léto, přiletěl pro něco dobrého na zub zobák.

Chvilka oddechu, pozorování zatmění slunce komplikované shlukem mraků a mohlo se jet domů. Z popisu přírody je to všechno, jako poslední bod jsem si ponechal vyprávění…

…o policii

Cesta byla dlouhá a tak se není co divit, že jsme se potkali i s policií. Nejčastěji s policií měřící. Na některých místech lapali jedno auto za druhým a ani nám se malá zastaveníčka nevyhla. Jedno z nich bych si dovolil popsat podrobně. Odehrálo se v době, kdy už jsem se ze stavu "mám toho plné zuby" dostal do postoje "je mi to jedno".

Zastavili jsme, od policisty zastavujícího jsem obdržel popis porušených paragrafů a nastínění situace. Probíhalo to většinou podobně. Cizinci prý nedostanou pokutu, zato se dostaví k soudu, který záležitost probádá a pak teprve rozhodne o pokutě, pokud nějaká bude. S těmito slovy se policista většinou významně odmlčel v naději, že se zmíním o jiné možnosti. Jenže já nějak neumím nabízet úplatky, takže na otázku, co s námi má dělat, jsem jen krčil rameny, že nevim. Tak se jednání dostalo do celkem rozpačité polohy. Většinou. Situaci, kterou mám konkrétně na mysli, vyřešil policista slovy - běž do auta se podívat kolik máš peněz, a něco přines. Tak jsem šel.

A podotýkám znova, že to byla jediná chvíle, kdy mi bylo nějak jedno a dokonce mě to i bavilo. V autě jsem se optal, kolik jim tak asi dáme a odpověď byla - 300 rublů. Nabral jsem to v padesátirublových bankovkách, aby to vypadalo, že je peněz víc a vyrazil jsem za druhým policistou, který čekal v autě.

Nasedl jsem do auta (na přední sedadlo) a na chvilku mě přepadla nejistota. Co když úplatky bere jenom ten první a tenhle se naštve, až mu to dám. Já bloud! Koukali jsme na sebe, až mi konečně řekl, ať mu dám "to, co jsem přinesl". Sáhl jsem do kapsy a vytáhl bankovky. Byl čas na první šok. Hned se totiž udiveně zeptal "300 rublů?". Evidentně měl v rozpoznávání sumy v kupce docela tréning.

• Já - ano
• On - ale to je málo
• Já - málo?
• On - no co si za to koupím? (zatahal za pás na připoutání) ani ten pás ne....
• Já - ehm
• On - bla bla bla
• Já - cože??
• On - what is your name?
• Já - aha, Jakub
• On - (pohodlně se opřel) podívej, Jakube, to od tebe není seriózní
• Já - cože to?
• On - seriózní, seriózní to není
• Já - ale já víc nemůžu dát (hlavou se mi honilo, jak asi vypadá takový seriózní úplatkář)
• On - Jakube, to od tebe není vůbec seriózní tohle, je to málo, dej víc
• Já - ale já nemůžu, cesta je dlouhá, co když mi ty peníze pak budou chybět?
• On - ne to ale opravdu není seriózní, běž se podívat, kolik máš a něco přines
• Já - jenže já se opravdu bojím, co když ty peníze co mám, pak nebudou stačit

Ještě jsme chvilku hráli přehazovanou, až se policista unavil (a já docela taky) a vyhodil mě, ať si jedeme. Samozřejmě jsme uháněli, už aby byli z dohledu. Smlouvání, úplatek nebo soud, to jsou tedy možnosti. Běžná taxa, na které se začínalo, bylo 50 euro. Rozdávat tolik peněz celou cestu, byl bych žebrák. Na druhou stranu byli i normální policisté, naštěstí. Jako obvykle jsou lidé různí. Někdy jsme vyvázli jen s napomenutím. Jednak se jim nechtělo vyplňovat papíry k soudu a druhak většinou moc dobře věděli, že měří tam, kde se jezdí rychleji. Bodejť ne, když i na hezkých úsecích v lesích/stepích se širokou krajnicí a dobrým rozhledem byla nejvyšší dovolená rychlost 90.

No, neuzavřel jsem to nějak pěkně, ale co se dá dělat. Popisovat nezáživný zbytek cesty nemá cenu a nezbývá, než si brousit zuby na další cesty.

<<Předchozí část

© Jakub Stančo 2008