Altaj 2008
Vysotnik
Dorazili jsme do předposlední vesnice, kam se dá ještě dojet autem a zbývalo se dostat po mostě nad řekou Katuň k naší dočasné základně zvané Vysotnik. Most má místo asfaltu prkna, ze kterých občas vykukují hlavičky hřebíků až moc vysoko a taky se trochu kýve. Není radno proto spěchat a už vůbec není radno přemýšlet o kvalitě dřeva. Zvlášť, když se náhle jedno pod kolem zvedne. Místní jezdí nenuceně a my to taky zvládli, zaparkovali jsme auta v hlídaném areálu základny a bylo to. Mají tam krom stálé hlídky i takový systém, že s autem nikdo cizí neodjede. Bez obav se dá proto vyrazit do hor.
Tedy než si člověk trochu dáchne po cestě. Matně se mi vybavuje, že jsem si na chvilku lehl na postel, než budu něco dělat a probudil jsem se až ráno. No, aspoň jsem se nemusel starat o oblékání a mohl vyrazit na průzkum ptactva. Po ránu je situace dočista růžová, ani jsem nemusel opouštět areál základny. Už z pokoje byl slyšet hýl rudý a venku to bylo ještě lepší. Ťuhýci byli na svém místě a kousek od nich se ostražitě pohyboval pár drozdů proměnlivých, jeden z druhů, které jsem si přál vidět už minulý rok. Je to zvláštní, že si k hnízdění vybrali těsné sousedství základny, kde je tolik lidí, když jsou tak plaší. Ale možná jsou to prostě dobrodružné typy. Po určitém vnitřním zápolení jsem usoudil, že lepší fotka mi za jejich stresování nestojí a vydal jsem se jinam. Udělal jsem dobře. Na suchém pařezu poskakovala žluna šedá a nějak měla dojem, že když stojím za plotem, že tam vlastně ani nejsem. Taky že ne, byly tam jenom dvě velké oči a foťák. Žluna byla spokojená, že našla ve dřevě něco k jídlu a já, že mám fotku, rovnováhy bylo dosaženo. Během focení žluny mě občas vytrhl ze soustředění lejsek a tak se nedalo nic dělat, zvěčnil jsem si i jeho.
Když už mluvím o žluně, vzpomněl jsem si i na žluvu hajní. Cestou z Barnaulu jsme potřebovali zastavit v pneuservisu na dohuštění kol. Jeden jsme minuli, zastavili jsme a chystali se zacouvat. Směrem k silnici v tu chvíli letěl pár žluv a mířil přímo na nás. Okno v autě bylo otevřené a podle směru letu jsme měli podezření, že nám žlutá torpéda vletí dovnitř. Nestalo se tak, samec na posledním metru změnil výšku a lehce přelétl střechu auta. Samička to samé, jen se oproti samci neobjevila na druhé straně nad silnicí. Ona si totiž sedla na střechu. A zatímco jsme couvali, pěkně si tam hověla, přibližně 40 metrů vydržela, než jsme zastavili. Pak bez placení a bez lístku uletěla.
Ke Kučerlinskému jezeru
Po všem tom trmácení se autem nastal konečně okamžik, kdy jsme se mohli začít trmácet pěšky. Prvním cílem bylo Kučerlinské jezero, trasa lehká, podél řeky Kučerly. V mírném občasném dešti, který nakonec ustal, jsme dusali prakticky po rovině, jako by to ani nebyly hory. A s malým batůžkem, protože hodně věcí se vezlo na koních. Ideální pro focení. I když jsem toho zas tolik cestou neviděl. Pár strnadů zahradních si postavil hnízdo hned u cesty, ťuhýk hlídkoval v roztroušených křovinách a v té nejhustší křovinaté skrumáži se proplétal rákosník. Pak na louce, kde bylo první tábořiště, se nám pletl pod nohy mladý konipas, pro kterého byl člověk něco jako chodící strom.
Další den jsem si v přestávce na oběd lehl omylem mezi mravence a to bylo asi jediný zajímavý bod dne, do chvíle, než jsme se vyhoupli na kopeček nad Kučerlinským jezerem. Pohled na něj stál za to. Seběhli jsme svah, našli volné místo pro stany a začala pohoda. Za tři noci a dva dny se dá ledacos prozkoumat. Například je kupodivu možné půjčit si na jezero lodičku nebo šlapadlo. Docela bych rád věděl, jak to tam tahali. Co se týče mě, dal jsem přednost vlastním nohám. Ale to až ráno.
Ráno jsem jako úplně první věc po probuzení zlomil záda do opačné polohy, než jak mi je vytvaroval kámen, dal jsem si snídani a začal se porůznu poflakovat v okolí tábora. Ráno je myšleno obecně, bylo to každé ráno, neboli ještě jinak - dvakrát. Mně to nějak podivně splývá do jednoho dne, to asi bude tím poflakováním. Každopádně jeden den šla skupinka dobrovolníků na takový malý celodenní výlet k dalšímu jezeru o kousek dál v horách a já se rozhodl jít na stranu opačnou a něco nafotit. Logicky je přece tajga narvaná životem a někde něco bude.
Přebrodil jsem se houfy kobylek a motýlů, vyšplhal na svah a pak jsem se kolmo na běžnou turistickou trasu nořil pomalu do ticha. Bohužel je to tak jak píšu. Zatímco z pod noh postupně mizely stopy koní a jejich koblížky a nahrazovaly je stopy a bobky zvěře, bylo čím dál větší ticho a klid. Tiché houštiny, nehybné stromy ověšené lišejníky nebo co to vlastně z těch stromů viselo a do toho se ozýval jen zvuk mých kroků, případně zdravé sípání, když to bylo do kopce. Když jsem se zastavil, ticho bylo úplné. Být ještě větší, asi bych slyšel bublat fotosyntézu a křupání buněčných jader rostoucích lístků. Sedl jsem si. Borovice a modříny okolo čekaly s nesmírnou trpělivostí a možná i zvědavostí, co ten člověk pod nimi bude vyvádět. Já přitom jen uvažoval, jestli mám větší šanci něco vyfotit, nebo šlápnout na medvěda. Nakonec to nebyl ani medvěd, ani fotka. Prostě to, že je člověk v divočině, ještě neznamená, že něco uvidí. Chce to štěstí, trpělivost a svačinu. To poslední proto, že jsem si sebou nic nevzal a hlad mě zahnal zpět docela předčasně.
Zkusil jsem i les na protějším břehu jezera. Tam to byla jiná káva. Ve výšce nad ním létali rorýsi, sýkorky krmily rozkřičenou drobotinu a do toho se občas po větrem pokáceném a už docela zarostlém stromu zakomíhal ocásek burunduka. Konečně něco. Finta byla jen v tom, že v opravdu starém lese se nedá pořádně chodit. Co burunduk přeběhl jedna dvě, to já jsem proskákal, propodlézal a propadal tak tři čtyři, nebo ještě víc. Nohy se mi bořily do vodou nasáklých mechů, narážely na skryté větve a pomalu mě to přestávalo bavit. Vyhlédl jsem si jeden kmen a říkal jsem si, že je jako stvořený pro přeběh burunduka. Nestihl jsem pořádně domyslet, kde si na něj počkám, když opravdu přiběhl. A zastavil se. Paráda. To jsem ještě netušil, že zatímco se takhle plahočím, běhají burunduci přímo po táboře. Tomu se říká napřít úsilí nesprávným směrem.
V táboře a kolem něho jsme se s burunduky docela pobavili. Často si totiž nikoho nevšímali, běhali po zemi a pochutnávali si na semínkách trav. A když už se běželi schovat před člověkem, bylo to spíš, aby se neřeklo, a zůstali někde poblíž a pokukovali, jak se vyvíjí situace. Na dalším tábořišti jsem měl i podezření, že nakukovali i do stanů, když nebyl nikdo poblíž. Většinou jsem se tedy věnoval jim a jen občas jsem se zaměřil na něco jiného. Na brhlíky, budníčky zelené a nebo pilořitku velkou. Krom veverek toho k vidění opravdu moc nebylo. Snad jedině znalec motýlů by si užil.
Stoupáme
Devět z deseti lenochů doporučuje chodit po rovině (ten desátý z kopce), ale protože jsme chtěli na druhou stranu hřebene, museli jsme si trochu nastoupat. Nejdřív hustým lesem a pak hustým deštěm. Naštěstí nevydržel dlouho, protože ho vystřídaly kroupy. Nic velkého, ale dostali jsme množstevní slevu. V různém stádiu promočenosti jsme roboticky pádili cestičkou na místo, kde měl být tábor. To trochu naštvalo bělokura rousného, který si vykračoval po stejné pěšině. Vzlétl a se slovy "eu-e-e-e-e-eu" se odporoučel z našeho dosahu. Tábořiště už bylo na dosah. Mezi posledními stromy a různě velkými hromadami kamení jsme si každý hledal tu svou maximálně rovnou a nejrovnější rovinku. Dalo to fušku a byli jsme pěkně roztahaní. Hlavní byl ale oheň, zahřál studené končetiny, zvedl náladu a možná i mraky, protože chvilku po rozdělání ohně se vyčasilo a začalo krásně hřát slunce. Nálada se vylepšila na maximum.
Byl čas, a proto jsme vytvořili malou přírodovědnou skupinku určenou k průzkumu obyvatel z okolí tábora. Šlo se na pišťuchy. Ty pobíhaly v kamení a asi to bylo i dobrou náladou po dešti, že nás jejich pozorování bavilo celkem dlouho. Krom toho se nad hřebenem ukázal orel skalní a nedlouho po něm oblétl údolí dokonce i orlosup bradatý. Bohužel, nenašel, co hledal, a zmizel někde na jezerem Ak-kem. Prázdné místo zaplnili celkem krotcí ořešníci kropenatí a když se slunce začalo klonit k obzoru, přilétlo i hejnko hýlů křivčích. Ani se nenamáhali předstírat plachost a začali kousek od stanu oždibovat něco na zemi. Odlétli pak někam pryč a já, protože se začalo smrákat, si šel odnést foťák do stanu. Učinil jsem tak, vracel se k ohni, ale po dvaceti krocích jsem málem šlápl na hýla. Koukal na mě, nehýbal se a já taky ne. Napadlo mě, jestli vydrží, než si dojdu zase pro techniku. Vydržel. V soumraku to focení bylo jen tak tak, ale aspoň se potvrdilo, že hýl křivčí se opravdu lidí nebojí ani trochu.
Ráno se na nás hory dívaly docela udiveně. Říkali si, proč lezeme nahoru na Karatjurek, když je v plánu vítr, déšť a zima. Ze začátku ne, ale čím výš jsme se vydrápali, tím to bylo lepší. Ledový vítr se mi snažil sundat pláštěnku, a když ne sundat, tak aspoň roztrhat. Hlavně na hřebeni se vítr docela činil. A protože jsme byli celkem roztahaní, tak někdo si užil i mlhu a krupky. Zimu všichni. Nakonec je to vidět podle sněhu, že tam teplo nebývá moc často. Místo plánovaného kochání se z výšky 3060m se člověk jenom rozhlédl a pak se překulil na druhou stranu kopce a v neutuchajícím dešti klusal dolů, k jezeru Ak-kem. Uvažovali jsme, jestli to nebude jako loni, mlha a déšť až do doby odchodu. Naštěstí ne.