Kemer a okolí

Z letadla vypadalo Turecko jako z pohádky. Malinké kopečky protkané cestami a cestičkami, hned jsem si představoval, jak tam z kopce na kopec poskakuju jako nějaká horská koza a fotím všechno, co kde létá, běhá nebo se plazí. O něco později jsem se přistihl v sakrech, když jsem se trnitými keři prodíral sám nevím kam, zpocený a uondaný hledal cestu zpět, na poslední chvíli se vyhl pozůstatkům antické studny schované pod keřem, kam kdybych zhučel, už bych asi nevyhučel a ptactvo nikde. Co ptactvo. Ty hezké cestičky, po kterých jsem chtěl hopkat nějak nebyly k nalezení.

Se sklopenou hlavou jsem se vrátil do civilizace, což v ten den představovaly pozůstatky antického sídla. Tam bylo ptactva plno. Sice všechno druhy protahující odněkud od nás, ale co už. Na místní pěvce bylo v říjnu docela pozdě. Místo poskakování po kopcích jsem rotoval kolem borovice a sledoval lejsky, rehky, sýkorky a mlynaříky (Místní tmavě zbarvený poddruh tephronotus s tmavou skvrnou pod zobákem). A když jsem se unavil, hop do hotelu, vyfotit protahujícího budníčka a spát.

ÁáááÁÁÁááÁÁÁÁÁááá zakousl se mi zvuk do snu, jako hladovec do koláče. Vytřeštil jsem oči do tmy, ale hned jsem je zase zavřel. To nic, to jen v mešitě pustili reproduktory na plný výkon. Odolal jsem pokušení se jít pomodlit a ukolébán nezvyklou melodií vyzpěvujícího hlasu jsem opět upadl do spánku. Další zvuk se mnou trhl už za světla. Hlasitý, neodbytný, ani nevím proč, ale lapl jsem foťák a mazal na balkon.

Kousek od balkónu stála palma, na palmě plody a na plodech ejhle, první exotický druh - bulbul arabský. Dokonce celá parta, ládovali se a vyřvávali. Jejich silný hlas mě potom pokaždé hned navedl do místa, kde zrovna sedí.

No vida, začíná to pěkně, copak asi najdu po snídani? Najedl jsem se a vyhlížel cokoliv, co má křídla, kromě místních kohoutů a slepic. Z koruny pomerančovníku se ozval hlas, tak jsem vrazil hlavu mezi větve a asi metr od oka mi poskakoval malý šedý ptáček. Asi měl za to, že je moje hlava pomeranč, protože si mě nevšímal a lovil po větvičkách hmyz. Urputně jsem se snažil si zapamatovat všechny jeho barvy a tvary, abych stejně s atlasem v ruce zjistil, že nevím, co to bylo. Možná sedmihlásek šedý. Nemá cenu spekulovat, už se to nedozvím a pozorovat ho byla aspoň zábava.

Chtěl jsem si dát oraz, ale něco na chvilku zastínilo slunce, tak jsem musel běžet se podívat. Byl to čáp bílý. Nerozhodně kroužil nad pobřežím, malinko stoupal, až se nakonec odhodlal a vyrazil nad moře. Zamával jsem mu, podržel mu palce ať to zvládne a když už jsem čučel do nebe, omrkl jsem i další opeřence. Našel jsem vlaštovky skalní a sem tam rorýse velkého, jinak normálka. On ten Kemer není zrovna ptačí oblast, už abych byl dál v Turecku.

Oymapinar Baraji (Zelený kaňon)

Kus na východ od města Antalya je vybudovaná přehrada, které se pro turisty říká Zelený kaňon, aby tam vůbec jeli. A u té přehrady pravidelně hnízdí místní sova zvaná ketupa rybí. To je něco jako výr lovící ryby. Velká a docela fajnová sova. Rozhodl jsem se zkusit štěstí a zaplatil si pekelně předražený výlet autobusem až na místo s plavbou lodí a jídlem v ceně. Ještě jsem zlanařil pár lidí, abych na hledání nebyl sám, natočili jsme si budíky a ráno se vyrazilo. Jako obvykle jsem podcenil Turecko, protože pidi autobus nás vysadil u dalšího, mnohem většího autobusu, tam se přidala spousta dalších lidí a na parkovišti u přehrady se ukázalo, že nejde o lidi, ale o davy. Ješkovo voko. To ale nebyla celá legrace. Větší autobus obsahoval i průvodkyni, která nám mimo jiné sdělila, že na přehradu se jezdí v květnu na pozorování sov, ale teď že tam celkem nic není, až na pár racků. Malinko ji udivilo, že se tomu v autobuse tolik lidí směje. Taky jsem se smál, co jsem měl jiného dělat.

Plavba po přehradě je vynikající, pokud člověk zvolní a během pomalého posunu jen tak odpočívá, kouká na okolní stěny, kopce a stromy. Čas od času prolétlo hejno kormoránů nebo racků, zahlédl jsem i jednoho, podezřele se podobajícího racku arménskému, ale ztratil jsem ho z očí a tak jsem se opět uvolnil, relaxoval a poslouchal hlasy brhlíků skalních poskakujících po skalních římsách a stěnách v okolí. Foukal solidní vítr a pár lidí chytalo ze zimy modrou barvu, takže začali barevně ladit s vodou, ale jinak byla pohoda. Možná právě i díky větru to byl docela odpočinek. Jedině oči si neodpočinuly, jak pořád přebíhaly ze stromu na skálu, ze skály na větve. Hledání sov se nedařilo. Později jsem zjistil, že díky nízkému stavu vody loď otáčela asi 50 metrů od místa, kde bývá vidět na hnízdo. Ale stejně, byl říjen, sovy byly asi kdoví kde. Četl jsem od jednoho tureckého ornitologa prosbu, ať to lidi nepřehání a sovy nenahání mimo loď, ale asi je to marná snaha, místní podnikavci dělají za peníze pro turisty výlet až skoro do hnízda.

(mapa)

Další část >>

© Jakub Stančo 2015