Skok na hlavní stranu
číslo 19 / červenec 2015
Hlavní strana - Galerie - Článečky - Ptactvo Opavy a okolí

Turecko - říjen 2013

Pamukkale

Hierapolis

Vypadalo to jako rychlá akce. Koupit si vstupenku, proběhnout ruiny města Hierapolis, namočit se v teplých jezírcích ve sněhobílém travertinovém svahu a jít do hotelu. Jo jo, to by tak hrálo. Sotva po pár metrech od vstupu koukám, co to sedí na kameni a on bělořit skalní. Postup směrem domů se značně zpomalil. Sledoval jsem bělořita jak si hopká po zemi, nebo posedává na kamenech a zbytcích staveb, občas do toho z boku vstoupila vyhřívající se agama, chocholouš nebo parta strnadů lučních a jak běžel čas v zaujetí, slunce mi pomalu připalovalo hlavu. Když mi to došlo, běžel jsem se chvilku schovat k těm několika málo stromům a keřům v okolí a něčeho se napít.

Díky tomu jsem objevil něco zajímavého. Stojím si tak ve stínu u keře, když se objeví odněkud zleva budníček, poskáče si po větvích a zmizí vpravo. A za chvilku zase zleva, poskákat a doprava. To jsem si ještě myslel, že je to ten stejný, ale zleva se objevil další a ještě jeden. Zase lezli po větvičkách a blízkém plotě a najednou vylétli a zmizli doprava. Hlava už mi pomalu chladla a dával jsem větší pozor, co se to vlastně děje. Odkudsi přilétali budníčci jeden za druhým, maximálně byli čtyři najednou, zastavili u jediné solidní zeleně v cestě a za chvilku pokračovali kamsi daleko doprava. Zeleň byla jako magnet pro protahující pěvce, objevila se na chvilku i pěnice bělohrdlá a nějací neurčení prckové. Fajnové na tom bylo, že jsem to sledoval všechno na vzdálenost metr až dva. A čas pěkně běžel.

Brhlík skalní

Skalník modrý

Už už jsem málem začal uvažovat, že se půjdu konečně mrknout na jezírka, když mě zpěv ze zachovalejší části Hierapolisu donutil změnit plán. Zpíval brhlík skalní a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že dokonce létá a krmí mladé v hnízdě. V říjnu. A jak si tak stojím a sleduju brhlíky, případně s brhlíkem sledujeme společně okolí, vynořil se mi prakticky z pod nohou nějaký větší pták, lekl se mě a zase se schoval. Pak opatrně vylezl, omrknul, jestli ho nechci sníst a když viděl, že asi ne, začal zpívat. Tentokrát to byl ale skalník modrý. No jak jsem mohl odejít na jezírka, když se pořád něco vynořuje.

Pobíhal jsem semo tamo a zpomalil jsem na chvilku jen u chocholouše. Ten si chodil po zemi blízko lidí, nikoho si moc nevšímal a během chůze si zpíval. Usadil jsem se poblíž a postupně víc a víc žasl, jaké různé melodie uměl vyloudit. Seděl jsem, poslouchal chocholouše a říkal jsem si, že už jsem dlouho neměl při pozorování takovou pohodu. Asi bych jen tak neodešel, ale začalo se stmívat a nezbylo než skočit do teplé vody ve svazích a seběhnout dolů k civilizaci.

Vyprahlá krajina u Hierapolis

Tak nějak vyschle vypadá místo, odkud se mi nechtělo odejít. Nedivím se budníčkům, že vyhledali stromy.

<<Předchozí část

© Jakub Stančo 2015