Hierapolis

Vypadalo to jako rychlá akce. Koupit si vstupenku, proběhnout ruiny města Hierapolis, namočit se v teplých jezírcích ve sněhobílém travertinovém svahu a jít do hotelu. Jo jo, to by tak hrálo. Sotva po pár metrech od vstupu koukám, co to sedí na kameni a on bělořit skalní. Postup směrem domů se značně zpomalil. Sledoval jsem bělořita jak si hopká po zemi, nebo posedává na kamenech a zbytcích staveb, občas do toho z boku vstoupila vyhřívající se agama, chocholouš nebo parta strnadů lučních a jak běžel čas v zaujetí, slunce mi pomalu připalovalo hlavu. Když mi to došlo, běžel jsem se chvilku schovat k těm několika málo stromům a keřům v okolí a něčeho se napít.

Díky tomu jsem objevil něco zajímavého. Stojím si tak ve stínu u keře, když se objeví odněkud zleva budníček, poskáče si po větvích a zmizí vpravo. A za chvilku zase zleva, poskákat a doprava. To jsem si ještě myslel, že je to ten stejný, ale zleva se objevil další a ještě jeden. Zase lezli po větvičkách a blízkém plotě a najednou vylétli a zmizli doprava. Hlava už mi pomalu chladla a dával jsem větší pozor, co se to vlastně děje. Odkudsi přilétali budníčci jeden za druhým, maximálně byli čtyři najednou, zastavili u jediné solidní zeleně v cestě a za chvilku pokračovali kamsi daleko doprava. Zeleň byla jako magnet pro protahující pěvce, objevila se na chvilku i pěnice bělohrdlá a nějací neurčení prckové. Fajnové na tom bylo, že jsem to sledoval všechno na vzdálenost metr až dva. A čas pěkně běžel.

Už už jsem málem začal uvažovat, že se půjdu konečně mrknout na jezírka, když mě zpěv ze zachovalejší části Hierapolisu donutil změnit plán. Zpíval brhlík skalní a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že dokonce létá a krmí mladé v hnízdě. V říjnu. A jak si tak stojím a sleduju brhlíky, případně s brhlíkem sledujeme společně okolí, vynořil se mi prakticky z pod nohou nějaký větší pták, lekl se mě a zase se schoval. Pak opatrně vylezl, omrknul, jestli ho nechci sníst a když viděl, že asi ne, začal zpívat. Tentokrát to byl ale skalník modrý. No jak jsem mohl odejít na jezírka, když se pořád něco vynořuje.

Pobíhal jsem semo tamo a zpomalil jsem na chvilku jen u chocholouše. Ten si chodil po zemi blízko lidí, nikoho si moc nevšímal a během chůze si zpíval. Usadil jsem se poblíž a postupně víc a víc žasl, jaké různé melodie uměl vyloudit. Seděl jsem, poslouchal chocholouše a říkal jsem si, že už jsem dlouho neměl při pozorování takovou pohodu. Asi bych jen tak neodešel, ale začalo se stmívat a nezbylo než skočit do teplé vody ve svazích a seběhnout dolů k civilizaci.

Tak nějak vyschle vypadá místo, odkud se mi nechtělo odejít. Nedivím se budníčkům, že vyhledali stromy.

<<Předchozí část

© Jakub Stančo 2015