Istanbul

Cesta do Istanbulu by byla dlouhá a nudná, ale přeci jen se občas objevovali dravci a projíždět kolem hlavního města Ankary je taky zážitek. Smog, prach, budovy, všeobecné sucho a málo zeleně, prostě standardizované pekelné prostředí. Už aby tu byl Istanbul, centrum dopravního chaosu a lidského hemžení. Ve tmě byla vidět jen ta část s dopravním chaosem, takže se uvidí ráno.

Ráno se do hluku probouzejícího se města zaplétal hlas rorýsů velkých, tak jsem seběhl před hotel, zjistil, že jsou vysoko a už jsem mířil do výtahu a nahoru. Štěstím mnoha hotelů je restaurace na střeše s volnou terasou. Dost vysoko, aby to bylo na úrovni proletujících hejn rorýsů a spousty dalších ptáků. Na střechách u teras posedávaly skupiny racků, čekajících na zbytky ze snídaní. Shodou okolností se mezi převážně racky středomořské zapletl jeden arménský, který zapózoval s nadějí, že mu něco hodím do zobáku a možná bych to i udělal, jenže na protější budovu usedla hrdlička senegalská. No a pak se šlo na památky.

Když jde o památky, je jasné, že bych si měl něco pamatovat. O jejich vzniku, historii a tak vůbec. Ale nic, zapamatoval jsem si hlavně alexandry malé, poletující s křikem kolem minaretů a pak taky různé podloudné týpky, před kterými varuje tištěný průvodce. Ten průvodce, který shodou okolností podloudné osoby prodávaly. Na jednu stranu jsem se jim vyhýbal, ale očkem jsem je stejně sledoval. Mají cvik a praxi a tak dokáží s vysokou pravděpodobností odhadnout zemi původu proti nim kráčejícího turisty a nabídnout mu průvodce a nebo mapy v jeho rodném jazyce. Jazykově vybavenější dokázali přijít a oslovit mě česky. Když jsem na jednoho tupě zíral, znejistěl a zkusil bulharštinu nebo něco takového. Nakonec jsem utekl a skončil v Topkapi, ale ani ne tak na historickou prohlídku, ale na prohlídku moře, jestli někde náhodou neletí buřňák.

Bospor

Nějak jsem pořád neuměl najít k Istanbulu kladný vztah, i když se to postupně zlepšovalo. Asi jsme si nekápli do noty. Ale poslední den to částečně vylepšil. Zašli jsme ráno do přístavu, do místa, kde se dá najmout loď na projížďku po Bosporském průlivu. Stačí si jen vybrat velikost lodi, přijatelně sympatického řidiče, domluvit si cenu a je to. Naskládali jsme na palubě a já začal pomalu vyhlížet svůj hlavní cíl, druh, který mi i přes snahu dlouho unikal. Mluvím o buřňáku středomořském. Bospor byl podle zdrojů z internetu jedno z nejlepších míst na jeho nalezení a pozorování.

Loď vyrazila do vln a moje ruce k dalekohledu. Někde tu musí být. Musí. Míjeli jsme kormorány velké a chocholaté, racky černohlavé a různé velké racky, sem tam se vynořil delfín nebo dva a byla pohoda. Dojem z Istanbulu byl z moře docela jiný, než z chodníku rušné ulice. Když jsem přecházel na zelenou a nějaké auto mi začalo šťouchat do nohy, abych uhnul, začal jsem mít dojem, že mi tohle město moc nevyhovuje. Ale z moře, z moře je chaos jakoby daleko a je to pohoda. Buřňáci nikde. Pak se ale v protisvětle mihlo několik vzdálených siluet, letících těsně nad hladinou. Dlouhá křídla, tmaví z vrchu, to musí být oni. Mít ruku jak Saxana, přitáhl bych si je blíž, ale bohužel, zmizeli v dáli.

Nebýt příjemné plavby, propadl bych trudnomyslnosti. Za nedlouho jsem si ale všiml velkého hejna ptáků, křižujících hladinu sem a tam, vysokou rychlostí. Brada mi narazila do hrudníku. To všechno byli buřňáci. V hejnu jich bylo přibližně 180 a sem tam se mihla nějaká menší skupinka. Natahoval jsem k nim ruce jako děcko pro cukrátko a asi si mě několik dobrodružnějších jedinců všimlo, protože se vydali naším směrem. Prolétali docela blízko lodi a já jsem v duchu jásal. Navenek to bylo horší. Vlny cloumaly lodí a abych vůbec mohl udělat pokus o fotku, musel mě někdo přidržet. Chvilku jsem cvakal, ale pak jsem toho nechal a věnoval se zase pozorování. Připadal jsem si jako poprvé na pouti. Konečně se mi je podařilo najít.

Po skončení plavby jsem byl tak dobře naladěný, že jsem zůstal v přístavu a pokoušel se využít zbytky času v Istanbulu na nějaké focení. Poblíž občas lovili kormoráni chocholatí, a když zrovna ne, bavil jsem se pozorováním kvant, opravdu kvant, medúz. Někde jsem četl, že je Černé moře zaplavené medúzami a že stále přibývají, něco na tom asi bude. Napočítal jsem osm forem medúz, kolik to bylo druhů, to je jiná otázka, na kterou neznám odpověď.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2015