Kappadokie

Cestou od moře se barva krajiny měnila od zelené do suché žluté a když žlutá začala převládat, přibylo i dravců. Ve vzduchu a dost často i na sloupech podél silnic. Určit káni bělochvostou ve světlém provedení se dalo i za jízdy, ale tmavá varianta, to se ukázalo jako těžký oříšek, protože se dost často objevovala i káně lesní ruská a v té rychlosti bylo těžké se zorientovat ve znacích, zvlášť když jsem o některých znacích věděl jen to, že jsou to znaky. Každopádně pro každého, kdo je zaměřený na dravce, je to tam jako v ráji. Z orlů se dal na jistotu určit jen mladý orel skalní a to byl kromě poštolek obecných a rudonohých vlastně poslední druh, který se mi skrz sklo podařilo rozeznat.

Míjení dravců bez zastávky mělo svůj důvod, cílem byl hotel stovky kilometrů daleko od moře. Hotel a tím pádem i teplá večeře, teplý čaj k večeři a tak všeobecně něco teplého. Na rozdíl od pobřeží totiž ve vnitrozemí v noci mrzlo a komu by se chtělo klepat kosu někde venku. Před nocí v teplíčku bylo logické hned při příchodu do pokoje otevřít okno, vyvětrat a pustit na noc trochu čerstvého vzduchu mezi čtyři stěny. Malý háček tkvěl v podivném setkání u vchodu do hotelu, kdy měl jeden ze zaměstnanců kulicha a stejně jako několik dalších i teplou bundu. Majitelé hotelu se rozhodli, že už je po sezóně, že už je všechno jedno a topit, když je jen pár stupňů pod nulou, je holé mrhání. Podle hesla náš zákazník. Papírek s druhou částí hesla někde ztratili. Co naplat, ve dne bylo celkem vedro, tak se to tak nějak vyrovnalo. Hurá do krajiny a na památky.

Učitelka dějepravy ze základní školy by se rozplakala, nebo minimálně nervózně ošívala, kdyby mě viděla, jak místo zaujatého zkoumání památek minulosti porůznu vydlabaných ve skalách Kappadokie pobíhám okolo, snažím se najít strnady viničné, nebo jásám nad vyhřívající se agamou. A když už jsem se chtěl na chvilku věnovat i památkám, vylezl na hranu skály vrabec skalní a zase jsem místo zadumaného pokyvování hlavou nad historií šteloval foťák do užitečnější polohy. V Kappadokii je fajn. Skály a skalky, na jejichž vrcholcích prozpěvují brhlíci skalní… a už jsem se zase zapomněl.

Drobný náhled na krajinu je dole, méně drobné panorama je ale o něco výživnější. Zatímco ho kamarád fotil, pronásledoval jsem lovícího lejska šedého.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2015