Z minulé výpravy do Ruska jsem byl nadšený a říkal jsem si, že to není naposledy, co se do téhle obrovské země podívám. Netrvalo to dlouho a moje přání se mohlo začít uskutečňovat. S partou kamarádů jsme se dohodli, že navštívíme dalekou a tajuplnou Altaj, projdeme se krajinou až pod nejvyšší horu a vychutnáme si kouzlo místní přívětivé přírody. Stačilo k tomu málo, doletět do Moskvy plné krotkých vran a špačků, pohodlně se usadit ve vlaku a vydat se transsibiřskou magistrálou směrem na východ.

Cesta vlakem

Cesta z Moskvy na Ural je docela zajímavá. Břízy se střídají s borovicemi, vesnice podél trati jsou relativně často a výhled z okýnka se v rámci možností celkem mění. Pak se vlak přehoupne přes Ural, kde je poslední možnost užít si pohled na kopečky a je tu Sibiř. Cestující obdivně okukují březové háje, ale jak hodiny ubíhají, začínají mít pocit, že tu něco nehraje. To se pak začnou ozývat výkřiky: Jede ten vlak vůbec? Přísahám, že tuhle břízu už jsem viděl! A když přejde noc a vyspaný obličej se objeví za sklem vagónu, odrazí se mu v očích zase břízy. Slovo 'hodně' neobsáhne jejich počet. Naštěstí to občas prostřídají pastviny, rákosiny a mokřady. Co se týče mokřadů, byl jsem v Maďarsku překvapen jejich rozlohou, kterou u nás jen tak nenajdu. No a Sibiř, tam je to celé násobeno asi … hodněkráti. Nad občasnými jezírky poletují různí rybáci a racci, na hladině se shlukují kachny, slípky a lysky a určitě by nebylo marné se tam podívat podrobně.

Vesničky

Výhled na sibiřskou planinu bývá občas dočasně nahrazen vesničkami, kde jsou převážně dřevěné domky se zvýrazněnými okny. Nedávno jsem četl zápisky jakéhosi Angličana o výletě k nám, do české kotliny. Zaujalo ho, jak neuspořádané zahrádky z jeho pohledu máme. Tak nevím, co by říkal Rusku. Nepříliš rovné dřevěné ploty a zahrady vesměs vyplněné bujně rostoucí zeleninou. Nemůžu říct, že bych byl unešen, ale stačilo by asi málo, aby se vesničky změnily na hodně pěkné místo k životu a ani by se nemuselo nějak drasticky sahat na tu typickou neuspořádanost. Každý to má asi v oku jinak. Moderní příznivci často sekaných trávníků by v Rusku proplakali nejednu noc, než by se vyrovnali s faktem, že to jde i jinak. Otázkou je, co by dělali s volným časem, takže raději ať jsou doma a radují se při sekání.

Altajské vísky se liší něčím navíc - minidomky ve tvaru chýše/stanu. Vchod domků je směrován k východu, pravá strana je, nebo bývala, pro ženy a levá pro muže. Uprostřed se nachází ohniště, kde se dá vařit, ale je klidně možné, že stavbu používají na různé účely, nerad bych tu psal nějaké bludy. V jedné takové jsme měli ukázku altajského oběda. Ten sestával z hromady skopového masa, trvanlivého uzeného sýra, chleba, medu a čaje, do kterého se sypal mletý pražený ječmen. Vůbec to nevypadalo špatně. Ale sotva se mi ruka začala nenápadně sunout k dobrotám, dostal jsem nabídku, kterou nebylo možné odmítnout. První přípitek totiž býval kumysem, kobylím mlékem. Na ten si asi člověk musí zvyknout, ale mám dojem, že se mi při pití chvěla ruka přiměřeně - nevylil jsem. Ostatní chody chutnaly dobře. O uzeném sýru jsme se dozvěděli, že vydrží běh času bez potíží. Jednoduše se vezme, někam se zabalený zakope a třeba za sto let, kdyby přišel hlad nebo chuť, se vykope, nechá na slunci změknout a může se sníst. Při archeologických vykopávkách byl jeden velmi starý kousek nalezen, ale bohužel ho snědl kolemjdoucí pejsek. Tedy pokud to na něho nesvádí hladoví archeologové.

Během oběda jsme vyslechli i popis svatby, včetně dějů, které jí předchází. Muž si prostě vyhlédne ženu, a když ji chce za manželku, tak si ji ukradne. Taková odcizená osoba se prý domů nevrací, jelikož by to byla ostuda a tak vůbec. Altajec, který nám všechno vykládal, prý unesl svoji ženu zrovna tak. A to ji před únosem viděl všeho všudy 2x. Vysvětloval to tím, že byla zima a při -40°C se špatně randí. Zvyky se ale mění a nedal bych ruku do ohně za to, že to tak dělají všichni. Svatba samotná trvá dva dny, jeden den u rodiny ženicha a druhý u nevěsty (nebo že by naopak?), a probíhají během ní různé tradiční rituály. Tak například se vezme kus uzeného sýra, zabalí se a schová v domku. Za rok se rozbalí, a pokud je v pořádku, bude dobré i manželství. Pokud je zkažený, je to trošku horší varianta, ale přeci to manželé nebudou rozhlašovat.

Altajec u oběda uměl rusky dobře, ale zdaleka ne všichni na tom byli jazykově jako on. Místní zpěvák lidových písní a hráč na původní nástroje příliš rusky neuměl a překlady altajských popěvků byly dost přibližné. Ale vůbec to nevadilo. Jeho hrdelní zpěv byl moc zajímavý, pro nás nezvyklý a ještě do toho montoval dupot kopyt nebo štěkání psa. Třeba jako v písni o lovu na medvěda. Povedené a vlastně jediné kulturní vyžití během naší cesty.

Do základního tábora

Po vylehávání ve vlaku jsme v Novosibirsku přestoupili do autobusu a strávili v něm "příjemnou jízdu", která trvala asi 24 hodin. Projeli jsme hlavním městem altajského kraje - Barnaulem - kde se nám prvně ukázalo místní ptactvo. Luňáci brázdili městské ovzduší, lidí se nebáli a tak mě trochu mrzelo, že mám foťák kdesi v báglu. To jsem ještě netušil, že luňák hnědý je asi nejběžnější altajský dravec. Každý den se jich během dovolené ukázalo několik a korunu tomu nasadila cesta zpět. Kousek před Barnaulem jsem jich z autobusu zahlédl asi 20. Obličejem jsem začal vytlačovat sklo, abych dobře viděl. Kus od cesty byla skládka, k ní přilétali a nad ní kroužili luňáci. Minimální odhad je stovka. Vytvářeli něco jako vír, v jehož středu muselo být něco opravdu báječného k snědku. Kdybych si psal počty ptáků, tak v tomhle místě by mi prasklo počitadlo. A rozhodně bylo dobře, že měl autobus skla, jinak bych se asi odrazil, vyskočil z autobusu a za radostného juchání a mávání objektivem bych zmizel v útrobách skládky. Domů bych asi musel pěšky.

Zatím jsme ale na cestě tam - do hor. Ty se pomalu začínají zvedat někde u města Gorno Altajsk a čím dál se jede, tím je to lepší. Když nepočítám silnici. Hlavní tah - Čujský trakt - ještě ujde, ale běda tomu odvážlivci, který se odváží odbočit "na venkov" (místní nepočítám, těm je jedno v čem jedou, hlavně když to drncá). Však se nám taky autobus trochu polámal. Dočasně samozřejmě, řidič byl šikula. I kolemjedoucí lidé někdy zastavili, aby pomohli. I když bylo trochu matoucí, že občas jelo auto, ve kterém jel jen spolujezdec. Až bystrý pohled dovnitř vozu odhalil, že značná část aut má volant "na špatné straně". Vesměs japonské značky. Asi to vyjde levněji a tak strašný provoz tam není, aby to vadilo. A kdo se potřebuje dostat přes kopce, pojede klidně i s volantem vzadu, hlavně že nemusí prošoupat boty.

Kopce kolem silnice (a nejen tam) jsou nádherné a navíc různorodé. Něco jsem se pokusil fotit za jízdy, ale ten dojem, když člověka takové kopce obklopují, je fotkou skrze sklo nepřenosný. Výběr fotek na ukázku je takový malý souhrn tvarů kopečků, které jsme cestou míjeli.

Na holých pláních bylo hodně pastvin, kde se hemžili syslové a zahlédnout se dal i orel královský, který je pravděpodobně lovil. Mít víc energie a chuti, asi by se dalo zahlédnout mnohem víc, ale takhle si spíš každý přál, aby byl cíl. Ten se přiblížil až kolem druhé hodiny ráno, kdy jsme dorazili na základnu ve vesničce Ťungur zvanou Vysotnik. Přivítání bylo skvělé, jen jsme poházeli batohy, kde se dalo a čekalo nás přechodové jídlo, jakási večeřo-snídaně. Kolem třetí ráno jsme si udiveně sdělovali, že není zas tolik míst, kde by na člověka počkali s večeří tak dlouho. A bylo to dobré. Moc dobré. Jedno z posledních dobrých jídel v horách.

Následující den byl ve znamení příprav pochodu. Nad chatami poletoval párek luňáků, hnízdících opodál, na stromě hned vedle zpíval hýl rudý a sluníčko pěkně hřálo. Největší překvapení mi uchystal krotký jeřáb panenský, kterého jsem vyfotil až po návratu z hor. Kde se vzal, netuším, ale šel po drobcích chleba jako divý.

Další část >>

© Jakub Stančo 2007