Den první

Po dni otálení jsme nahodili batohy na záda a dobrodružství začalo. Na první den bylo v plánu přeběhnout z Vysotniku sedlo Kuzujak (1513m) a sestoupit k řece Ak-kem. Možná bych měl místo slova přeběhnout napsat přeslimákovat, ale přece se nebudu veřejně shazovat. Rozhodně jsme se posouvali vpřed, na tom trvám. Nějakou dobu se šlo přibližně po rovině. Kolem cesty poletovali ťuhýci a různí jasoňové, až se ukázala poslední vesnice na trase - Kučerla. To je moc podivná víska. Dřevěné domky různého stáří, kolem pobíhají volně krávy a prasátka, zato člověka aby jeden pohledal. Taková, dá se říct, zvířecí vesnice. O to záhadněji působil modrý telefonní přístroj na jejím kraji. Možná si po jeho uvedení do provozu všichni místní zavolali taxi a už se víc neukázali.

Řeka Kučerla za vesnicí, přes kterou jsme přešli po solidním mostě, působila svou barvou téměř pohádkově. A dala se pít, jako skoro jakákoliv jiná voda v horách. Co řeka nebo pramen, to samozřejmě trochu jiná chuť, ale kvalita byla u všech ochutnaných výborná. Potíže jsem ani neměl, ani nečekal, bylo to spíš naopak - díky dobré vodě se putovalo pěkně. Mrzí mě, že už to takhle nejde u nás.

Po ochutnání řeky se šlo dál. V podstatě vesele a optimisticky. Chůze nebyla namáhavá, dokud … nezačal kopec. Pak už to byla dřina, kterou neulehčovalo ani počasí - bylo vedro. Krom pocení jsem neměl co dělat a tak jsem koukal po přírodě. Luňáci, sýkorky a jinak klid. I ty maliny podél cesty dozrávaly nějak potichu a čekaly, až se budeme vracet. Kde byly všechny druhy altajských ptáků, o kterých jsem před cestou četl, to netuším. Hned v prvním kopci se mi tak vyvrátila zbytečná iluze o počtech zajímavých zviřátek, která budu potkávat (a fotit).

Sedlo samotné se vyznačovalo paloukem, množstvím textilního materiálu na větvích stromů a kdo by to byl řekl - i malým smetištěm. Je chvályhodné, jak umí lidé v určitém směru najít shodu. První dvounožec pohodí láhev a ostatní pak podle vzoru (nebo že by podle pokynu shory?) odhazují své odpadky jako jeden muž. V našich kopcích už mě to ani nepřekvapuje, ale od Altaje jsem čekal, že tam jezdí lidé, kteří si umí svoje odpadky uklidit. Abych to nepopisoval tak černě, v dalších dnech už jsem smetiště neviděl, nepořádníci se pravděpodobně dokázali doštrachat jen k bufetu a dál už byla relativně čistá cesta. Zajímavější než odpadky jsou kusy látek, přivázané na větve stromů, tak nějak kde se dá. Dřívější altajský zvyk bylo uvazovat látku předem připravenou k tomu účelu, uzlem takovým, aby se nepoškodila větev. Mělo to být poděkování za průchod. Poděkovat horám nakonec nikdy neuškodí. Jenže. Někteří turisté si během času upravili uvazovací zvyk po svém. Jednak se začaly objevovat ponožky, igelity a jiné nevzhledné výrobky a pak, světe div se, přestalo se děkovat, ale uvazovat na přání. Znáte to, jsou různá místa, kam když hodíte minci, splní se vám přání, nebo se 3x zatočíte a splní se vám přání. No není to hezké? Taková ponožka za pár korun, visící na suché, zaškrcené větvi. Ale měl bych už toho hudrání nechat, slibuju, že je to poslední hudrací odstavec.

Cesta ze sedla dolů se všem líbila. Myslím po tom stoupáku. I když nebyly maliny, mohli jsme aspoň za chůze sbírat zimolez. Jeho hořké plody se v pařáku docela hodily. Na rozdíl od červeného rybízu. Dost ho bylo, ale taky byl dost kyselý, mnohem víc, než jako ho známe ze zahrádek. Pár kuliček a bylo po chuti. Dál v horách jsme narazili i na rybíz černý, který měl laťku chuti posazenou hodně vysoko. Zdravé věci chutnají dobře.

Náš první tábor jsme rozložili poblíž řeky Ak-kem, za kterou byl dokonce bufet. Ten ale nikoho nezajímal. Důležitější byla večeře a spánek. Dobrou noc.

Den druhý

Dobré ráno. Snídaně je hotová - bude kaše. Ovesná. Nebo jahelná? Či snad pohanková? Ranní kaši jsme poprvé snědli, podruhé se nám moc nechtělo, potřetí to bylo na sílu a pak si někdo zvykl, někdo nejedl a někdo dál pokračoval na sílu, dokud si taky nezvykl. Protože k pochodu je potřeba se posilnit a šunkové závitky s křenem a čerstvou houskou zrovna nebyly k sehnání (A bufet u prvního tábora zůstal i nadále nepovšimnut).

Ranní balení mi zpestřil mladý dravec. V mláďatech se nevyznám, ale asi poštolka. (Tímto volám znalce na pomoc, díky předem.) Pískala na rodiče od rána až do doby našeho odchodu na cestu. Ta byla na začátku příjemná a hezká. Šlo se po rovině, dlouhou rozkvetlou loukou plnou cvrčícího hmyzu a motýlů. Jenom mi trochu vrtalo hlavou, kdy nastoupáme těch 900 výškových metrů, když je náš cíl ve výšce 2000 metrů. Odpověď přišla záhy, když se cestička začala nenápadně zdvihat a vešla do lesa. Tam občas trošičku mizela a tak se občas jevilo jako nejschůdnější jít potůčkem, kterým jsme hopkali, až nám batohy nadskakovaly.

Vpředu kráčel vůdce výpravy, místní znalec lesních pěšin. Běžného turistu, vybaveného z obchodů různými goretexy a dalšími technologiemi, by asi zarazilo, jaké mají místní lidé vybavení. Jako vynikající boty do hor se osvědčily holínky, vyplněné ponožkami a onucemi. Ostatní oblečení obyčejné, s žádnými neprofoukavými pot propustnými blbinami. Už jsem potkal pár lidí, kteří by z toho měli depresi. Tohle do hor? To se zbláznil? A pak by viděli, jak ten "blázen" hodí na záda batoh vážící kolem 35kg a vyrazí do kopce takovým tempem, že většině lidí zmizí z dohledu. Právě druhý den jsem se ho z legrace pokusil držet. Po velmi krátké době už jsem funěl jako lokomotiva, nohy se mi pletly a málem bych viděl dvojitě. Naštěstí dělal zastávky, protože jsme utekli ostatním a nemělo smysl hnát se dál. Já byl tak rád. Mám i určité podezření, že někdy zastavil kvůli mně, protože ho to funění muselo trochu znepokojovat. Krom sezení a čekání jsme klábosili a já se dozvěděl spoustu zajímavostí o místní přírodě. Připadalo mi, že zná všechny kytky a stromy a vůbec. Jednou už to nevypadalo, protože na dotaz "co je tohle?" mlčel a pokrčil rameny. Ale po chvilce se ozval, že to má více jmen, hodně z nich lidových a pak je vyjmenoval. Vzdal jsem snahu si to zapamatovat. Teď se mi vybavuje jen jedna rostlina a to žen-šen rostoucí u cesty. Za to může únava, jinak bych si určitě na všechno vzpomněl.

Dlouhé pochody do kopce mají jednu nevýhodu, člověk se unaví a pak nestíhá pořádně sledovat okolní přírodu. Tím člověkem myslím sebe, až na hřebeni jsem si vydýchl a všiml si, kolik kolem poletuje ořešníků kropenatých (sibiřský poddruh, který se liší od našich ořešníků jen trochu, a to zobákem), bramborníčků sibiřských a hýlů rudých. Bylo vidět i pár dalších pěvců, ale nepoznal jsem nic. A během další chůze už mě únava nedovolovala mávat foťákem. Naštěstí byl závěr celkem po rovině. U tábořiště se páslo stádo ovcí, takže k večeři bylo skopové. I když někdo ani nečekal na večeři a rovnou utíkal spát, protože jestli byl druhý den hodně náročný, jaký asi bude třetí, kdy často bývá krize.

Den třetí

Ráno vypadalo všechno, kromě kaše (mně se vám normálně při psaní slova kaše chvěje ruka, teda ten jeden prst, kterým to ťukám), optimisticky. Táborem dokonce prolétl pták vypadající jako dlask jalovcový, neboli první pozorovaný asijský druh. Naplánovaná denní dávka chůze měla být hlavně po vrstevnici. Hurá, bude se fotit. Jsem od přírody jasnovidný a tak jsem úplně jasně viděl, jak se budu v klidu zastavovat a fotky budou utěšeně přibývat. No jo, viděl jsem to možná jasně, ale blbě. A to všechno kvůli exkurzi.

Totiž, nejdřív se šlo celkem svižně a vypadalo to, že budeme brzy v cíli, tak jsem to focení nakonec nechal až do okolí tábora. A to byla velká a osudová víte co. No osudová asi ne, to bych přeháněl. Necelé dvě hodinky před cílem nám náš znalec pěšin navrhl malou exkurzi, že prý je dost času a tady kousek jsou skály s nefritem. Nefrit, kdo by ho nechtěl vidět. Batohy jsme shodili u cesty, určili hlídače a šlo se. Už vám určitě dochází, že to nebylo jen tak, a že slovo exkurze dostalo nový, objemnější rozměr.

Šli jsme a šli, ale ne po cestičce, ale po a mezi rostlinstvem zakrslého tvaru. Navrch to bylo po svahu, takže nohy nám šli neustále šejdrem a bylo to celé udýchané a uklopýtané. V bodě, kde jsme měli v plánu oběd, nebyla voda a vůdce nečekal a rázoval dál kolem hory. To byla chvíle, kdy to ti prozíravější vzdali a vrátili se zpátky. Nás ostatní čekal husí pochod do pryč, a to pryč stále nikde.

Kdo zatnul zuby a došel k prvnímu mezicíli, zjistil, že sice voda je a oběd být může, ale nefrity jsou ještě "kousek". A pak nám došlo, že skupinka, která to vzdala včas, nemá jídlo, nebude obědvat a pak nás pravděpodobně bude škrtit. Takže jsme to otočili a šli po obědě zpátky. Není nad to, jak zabít pár hodin a trochu se unavit před další cestou.

Jediným světlým bodem exkurze byli orli skalní, kroužící nad vrcholem. Vlastně světlé body byly dva. Druhým se staly květiny. Nacházeli jsme se nad hranicí lesa a všude kolem to kvetlo. Botanik by si plivl do dlaní a za měsíc by měl soupis rostlin hotový, taková to byla úrodička. Spousta hořců, žluté máky a plno jiných, pro mě neznámých kytek.

Abych nezapomněl, ještě před exkurzí jsme narazili na polodivoké koně. A nebylo to poprvé. Nejsou plaší, ale určitou mez mají, takže osedlání by se pravděpodobně bránili. Pokud se na Altaj chystáte, můžete se těšit na to, co vás třeba čeká.

Musím zdůraznit, že kaše, námaha, málo focení, to byla jedna stránka. Ta druhá byly hory samotné. Těžko se popisuje ten pocit, kdy si člověk připadá jako doma na dvorku, i když je obklopen kopci bez lidí a bez aut. Ve druhém táboře jsem večer dlouho seděl a koukal na krajinu a říkal jsem si, jaká je to krása. Nad Běluchou se honily mraky, kam oko dohlédlo, se krajina vlnila, les se střídal s oblastmi porostlými bylinami, se svahy plnými suti a na nejvyšších kopcích ležel sníh. Při tom pohledu člověk zapomene na bolavé nohy a hrbolaté spaní. S touhle stránkou výpravy jsem spokojen úplně.

Po exkurzi už to bylo kousek. Údolí, se dvěma dřevěnými stavbami, takovými polodomky a taky s potokem. Když se chce člověk v horách umýt, musí tam vlézt. Nemám moc v oblibě studenou vodu a ten den ještě o něco méně, takže jsem tam sice vlezl, ale nadával jsem jako špaček, jak jsem pomalu umrzal. A to jsem nevěděl, že najdu vodu ještě o něco studenější.

Po rychloumytí jsem se trochu rozhlédl po táboře. Na dřevěné polodomky přistálo hejnko hýlů rudých a později se objevili i hýlové křivčí, na které jsem se těšil už z domu. Jen kdyby nebyla exkurze, to by bylo foceníčko. Ale takhle jsem jen unaveně mávl rukou a šel se najíst, ono by to totiž zabralo aspoň hodinu a to bylo moc. Večer nastal brzy, na hřebeni jednoho z kopců přešlo několik jelenů maralů a pak už tma altajská zvířátka poschovávala.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2007