Francie 2012 - Provence
Úvod
Hned tady vepředu musím říct, že cesta do Francie neměla jako hlavní (natož jediný) cíl ptactvo. Mimo to je červen asi nejslabší měsíc a jet opravdu jen na ptáky, jel bych spíš začátkem května, nebo nejdřív koncem léta. Ptáků prostě bylo málo a někdy jsem se až divil, jaké je v přírodě ticho. Kalkulačku jsem si zapomněl doma a tak jen hrubě odhaduji, že je u nás těch opeřenců maličko víc. Mluvím o počtech, ne o různorodosti druhů. Ale něco mi přeci jen přes nos přelétlo a pokud si to i sedlo, bude i foto.
Byli i ptáci, kteří zas tak málo početní nebyli. Taková straka třeba. Kdyby měl být v širém okolí jeden jediný pěvec, byla by to straka. A nebál bych se dát ji klidně do znaku celé oblasti. Nebo případně kavku, která v kopcích osidluje ve značných počtech skály i skalky a tvoří v ptačím podání něco jako panelové sídliště u lidí. Jenže, zajímá někoho kolik strak a kavek jsem viděl? Nezajímá, a tak se nedá nic dělat, musíme se poohlédnout po zajímavějším (čti u nás vzácnějším) ptactvu.
A nebo ne. Ono na těch kavkách je přece jenom něco zajímavého. Člověk přijde v horách pod skalní stěnu, vyvrátí hlavu nahoru a vidí sem tam přelétnout kavku nebo břehuli skalní, ale vcelku v klidu a v malém počtu. Pak ale periferním viděním zaznamená dravce, plachtícího podél stěny a nestačí se divit, z všelijakých děr a výklenků vyletují rozčilené kavky, nadávají, nalétávají na dravce a celý tenhle lomoz a povyk láká ven z děr další kavky a to způsobí ještě větší pokřik a pak už je člověk rád, že je dravec pryč. Je teda pravda, že jednou jsem měl dojem, že vidím orla jestřábího, a to jsem vážně nerad sledoval, jak zahýbá za skálu. Ale co naplat.
Někdy je těžké si vybrat. Nížiny, jako je třeba Camargue, slibují jistotu, ale relativně běžné druhy. Hory slibují rorýse velké a hlavně hodně vzácné dravce, ale šance je malá, a pokud už jsem i viděl třeba supa, stačilo mu chvilku plachtit a byl z dohledu. Na hory to chce buď čas, nebo štěstí, anebo podrobné informace od místních pozorovatelů. Následující foto vypovídá o kvalitě zážitku a vzdálenosti pozorování většiny dravců v horách. Neplatilo to u luňáků hnědých (jak jinak) a u sokolů.
Z hor mám vlastně jen jeden zážitek, když nepočítám kavky. Po návratu od skalní stěny se mi už ani nechtělo někde pobíhat a čmuchat a začal jsem si máchat nohy v říčce. Podél břehu najednou cosi vyrazilo, podběhlo to šílenou rychlostí pod mýma skrčenýma nohama a po dalších dvou metrech se zastavil čas. Teoreticky, mně to tak připadalo. Ten tvor, který vůbec netušil, co to podběhl, byl, jak se ukázalo, hryzec a čas se zastavil ve chvíli, kdy se v maximální rychlosti odrazil od břehu, tlapky natáhl před sebe jako závodní skokan a mířil šipkou přímo do říčky. Užasle jsem hleděl na dokonalé provedení skoku, načež se čas začal zrychlovat a hryzec zmizel jako blesk pod hladinou. Ještě teď, když to píšu, nechápavě kroutím hlavou.
Nice
Pobyt v Nice bych shrnul slovy: auta, auta, vedro, letadla, auta. Prostě to nepatří mezi moje oblíbená místa, to je jasná věc. Jednak nebylo ideální bydlet v komplexu hotelů u letiště, protože tam prostě nic zajímavého není a k moři je daleko a druhak tam není ani moc co dělat. Šel jsem se aspoň vykoupat a ohromně příjemná voda mi přeci jen zlepšila náladu. Jenže člověk se nemůže ráchat věčně, ani když to prodlužuje pozorování lovících rybáků pěkně od hladiny.
Takže jsem se vydal do hotelu. Kousek od cíle jsem zaslechl neznámý hlas nad hlavou, a když jsem propátral korunu stromu, našel jsem několik zvonohlíků citronových. Je to zvláštní, protože se mají vyskytovat spíš v kopcích, ale nestěžuju si. Kvůlivá koupání jsem měl foťák v hotelu a tak jsem pro něj vyrazil. Po návratu v plné polní jsem si všiml postávající ženštiny podivně oděné, zrovna u toho stromu, kde jsem chtěl fotit. A dokonce mi i došlo, co je zač a proč tam stojí a bylo by mi to jedno, jenže mi ta osoba úplně narušila plány. Nenápadně jsem se posouval s foťákem blíž a obhlížel větve stromů, ale zvonohlíci byli opravdu v tahu, jak jsem se obával. Tak nějak jsem se zamračil, což si lepá děva vyložila, jako že si chci dodat odvahu na ní promluvit a vyšla mi naproti se slovy jůůu, jako by snad byla nějaká sova nebo co a mrkala víc než všichni zvonohlíci dohromady. Dal jsem se na útěk.
Sotva jsem dolezl na pokoj (zase!), něco prolétlo za oknem, a když jsem vystrčil hlavu, abych se podíval, málem do mě narazila břehule skalní, lovící hmyz podél stěny hotelu. No nezbylo, než jít zase ven a doufat, že to nebude zbytečné. Nebylo, břehule totiž hnízdily kousek od vchodu do hotelu, a co se týče plachosti, tak o té nikdy neslyšely. Čili na tu bídu docela pohoda. Zvlášť, když ve vyšších patrech začala proletovat skupinka rorýsů šedohnědých. Jen kdyby to vedro nebylo, to by bylo.