Parc ornithologique de pont de Gau

Na celý Camargue jsem měl přibližně tři hodiny čas. A ještě v době slušného pařáku. Mohl jsem si vybrat náhodnou plochu oblasti, anebo vsadit na jistotu a mrknout se místního ornitologického parku. Sice jsem trochu váhal, ale nakonec vyhrál park neboli vrabec v hrsti. Už cestou ale bylo možné vidět zajímavé výjevy v oblasti rýžových polí. Z dálky jsem zahlédl jednoho z místních bílých koní a na kratší vzdálenost se ukázala celkem nečekaná scénka. Kůň stál v mokřině a nehýbal se. Kolem něho rozestavěné v těsně uzavřeném kruhu stály volavky. Stříbřité nebo rusohlavé, nestihl jsem to v té rychlosti rozeznat. Zvláštní, kolem dokola jinak nic nebylo, až po pár kilometrech sem tam samotná volavka. A najednou další kůň a zase obklopený volavkami. Působilo to dojmem, jako by ho buď držely v šachu, nebo uctívaly, těžko říct.

Celý natěšený jsem po zaplacení vstupného vstoupil do parku, prošel kolem několika klecí s ptáky a vydal se po jedné z možných tras. Za křovisky se ozývalo zesilující cvakání. Když jsem ještě kousek popošel, natěšení tak trochu pohaslo. Mezi keři jsem totiž uviděl něco, co jsem vidět nechtěl. Řadu fotografů cvakajících jako na maratonu, všichni s objektivy namířenými pár metrů před sebe. Fotili skupinku krotkých a nezáživných (nečinných) plameňáků. Ješkovo voko kam ’sem to vlezl! Nevím proč, ale mám utkvělou představu, že ke každé fotce musím a potřebuju mít nějaký zážitek. A tohle na zážitek nevypadalo. Spíš na extra nudu. S chabou nadějí že park obsahuje i divočejší místa jsem se odploužil dál po trase.

Prošel jsem kolem netečných volavek mnoha druhů, a zatímco cvakání fotografů utichalo a vzdalovalo se, divočina přibývala. Hurá. Začal jsem potkávat i aktivnější a ostražitější ptáky a vypadalo to, že návštěva nakonec zbytečná nebude. Mimochodem, během okružní cesty jsem potkal jednoho fotícího člověka, pár s dalekohledy a všichni ostatní se zasekávali hned na onom nezáživném začátku trasy. Vybral jsem si nejdelší trasu, překročil vodní kanál po dřevěném můstku a vydal se vstříc novým druhům. Sotva po deseti krocích se za mnou, ale docela daleko, ozval hlas dytíka. Vyrazil jsem zpět na můstek, ze kterého byl rozhled, ale už jsem mizejícího ptáka nestihl. Není potřeba mít obavy, že tenhle text bude jen o tom, co jsem neviděl a nestihl, o dytíkovi se zmiňuju jenom proto, aby se vědělo, že nějaká ta šance ho pozorovat tam asi je.

Po trase kolem vody je několik pozorovatelen, docela šikovně umístěných, ale chce to vyrazit ráno nebo až odpoledne, aby bylo rozumnější světlo a nižší teplota. Pak už je to jen na tom, vybrat si cílový druh. Z jedné pozorovatelny jsem se mohl bavit pobíháním pisil nebo marnou snahou kachny zahnat volavku stříbřitou od káčat (volavka je úplně ignorovala a lovila cosi z vody),z druhé hnízdících rybáků malých nebo husic liščích a tak nějak všeobecně se do toho všude pletly volavky, racci černohlaví a taky jeden pěvec, který mi vytrvale a svědomitě brnkal na nervy.

Jednalo se o cetii jižní. Snad každých sto metrů jsem narazil na hlas z křovin nebo rákosin, ale nedařilo se mi ptáka zahlédnout. Ozýval se sice často a rád, ale jen těch největších zamotanců rostlin, aby nebylo vidět ani pírko. Zkoušel jsem nehybně stát, nepomohlo to, pomalu měnit polohu, abych viděl z jiného úhlu, cetie frnkla někam jinam. Celé soužení vyvrcholilo asi v polovině okruhu, kdy se asi 3 metry za mnou opět ozvalo provokativní zazpívání. Otočil jsem se a došel ke zdroji zvuku. Nastalé ticho narušoval jen šustot rákosu. Svěsil jsem hlavu, otočil se a uslyšel za sebou přeletět ptáka, načež se opět ozval hlas, tentokrát na druhé straně pěšiny. To už mě ale vážně dožralo. Hlas se ozýval jako by se nechumelilo, i když jsem z blízka čučel do trsu rákosí. Odborný odhad by mohl znít asi metr, tolik nás od sebe dělilo. Smířil jsem se s osudem a hlas si alespoň nahrál, abych měl pocit nějakého výsledku.

Celý zdeptaný a osmažený sluncem jsem dal vale nedalekým pisilám a odpádil zpět na start mezi stromy pro trochu stínu. Naštěstí jsem nepádil zas tak prudce, abych minul odškodnění za cetii. Na větvi u pěšiny zpíval slavík a vypadal, jako by se mohl na nějakého člověka vybodnout, bylo mu docela jedno, že na něj civím. Dozpíval, vylétl, lapl nějaký hmyz, slétl o kousek níž a já zjistil, že koukám na krmení mladého slavíka. To už jsem měl opět jásací náladu, otrnulo mi a zkusil jsem udělat foto. Dospělý slavík nereagoval a i nadále střídal zpěv s krmením. Bavil jsem se poslechem tlukotu, dokud se neozvala žízeň, která mě vyslala opět na cestu.

V areálu parku je celkem šikovná kavárna. Zakoupil jsem hromadu pití, sedl si ke stolku přímo u vody a teprve tehdy mi došlo, kde to vlastně sedím. Přímo přede mnou pochodovali plameňáci a za nimi začínaly stromy a keře obsazené hromadou volavek. A když říkám obsazené, myslím tím hnízdně. Pěkně namačkané to tam bylo, takže se nebylo co divit, že se volavky hašteřily a občas i vyloženě praly, aby urovnaly nějakou sousedskou neshodu. Do celého povyku pak z hnízd pokřikovala drobotina a tlukot slavíků se už nezdál tak výrazný, jako o kousek dál v divočejší části parku.

Je to podivně civilizované pozorování přírody, takhle od stolku. Jen jsem si lokl pití a letělo hejnko ibisů hnědých, pak nad hlavou luňák hnědý a chvilku na to pro změnu ibis posvátný na krátkou dobu zaparkoval u kavárny. Hlavu bych si ukroutil, už to nebyla tak velká nuda, jak se mi při příchodu zdálo. Dokonce i u plameňáků nastal pohyb. Jeden obzvlášť vynikal machrováním. Pokaždé vypjal hruď, rozeběhl se a svého růžového kolegu málem tím nárazem hrudí povalil. Postižený plameňák pak měl nějakou dobu v oku ještě o něco vyjevenější výraz, než je ptačí norma. Na pohled ale hrudní taktika k udržení pořádku v hierarchii fungovala dobře. A na mě zase fungovala dobře kavárna, skoro bych řekl, že jsem se malinko přesytil volavek, ale samozřejmě jen dočasně.

Odkazy

• Réserve nationale Camargue - Oficiální stránka parku
• Stránky Roberta Doležala s popisem cesty do Francie včetně oblasti Camargue.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2012