Úvod

Víkend, tradičně věnovaný festivalu ptactva, jsme se vydali probloumat v obvyklé sestavě objektivů a dalekohledů. Nastal čas se opět podívat k Bohumínu na racky a s trochou štěstí se i něco přiučit. Jenže. Nebyl by to podzimní výlet, aby nedošlo na kontrolu kulíků zlatých hned za městem. Vyrazili jsme proto nejdřív na sever. Mlha nad polem hnaná pryč sluncem bojovala zbytečně, ale srdnatě. Ještě než se vzdala docela, vynořil se z ní dravec. Nízko nad oranicí nás zdravil máváním křídel a v hlavě se rodilo podezření. Hele, není on to náhodou raroh? Přemýšlení přerušil dravcův úspěšný lov a následné poodlétnutí dál do pole. Tady zaúřadovala náhoda, že jsme ho měli proti slunci a z určování sešlo. Ale bylo to napínavé, nabudilo nás to a ornitologický adrenalin se v žilách hromadil a nutil nás k pohybu. Vypadalo to, že den bude zajímavý.

Popojeli jsme asi kilometr a už jsme věděli, že dravec byl jen na rozehřátí. Na dalším poli seděla hromada čejek, racků a špačků a další neustále přilétali z východu. Takže kde že jsou ti kulíci? Aha, tady. Přibližně desítka kulíků zlatých prosvištěla kolem nás a na fotce hejna čejek v rychlosti cvaknutého se objevili další. Nádhera. Situaci komplikovala pouze nemožnost zaparkovat a hustý sobotní provoz. Zatímco ptactvo táhne na zimoviště, obyvatelstvo táhne do obchodů a ruší pozorovatele, jako by jejich nákup měl nějakou větší důležitost. A jakoby toho nebylo málo, popadla mě touha si odskočit. A je určitě jasné, že bezdůvodně o tom nepíšu. Zajeli jsme dál do polí, já jsem splnil úkol a když už jsme tam byli, ještě jsme popojeli kousek k hranici s Polskem. Od polní asfaltky se náhle zvedlo hejnko bahňáků.

Polní louže

Hejnko se sice zvedlo, ale hned si zase sedlo. A rovnou nám před nos, k louži na poli. Začali jsme se nevěřícně rozkoukávat. Kulíci bledí, kulíci zlatí, jespáci bojovní, jespáci obecní. A hele, ten pták támhle, není to náhodou břehouš? Břehouš rudý? No jo, fakt. A ten prcek co pobíhá vysokou rychlostí vodou, není to jespák malý? A taky že ano. Taková sestava druhů, navíc tak blízko nás, to mělo jen jednu chybu. Člověk nevěděl, kam dřív koukat. Kdybych si vytvořil pomyslnou stupnici radosti z pozorování, tak třeba sto kulíků zlatých někde v Polsku ve mně vyvolá stejný dojem, jako jeden zlatý, pokud ho mám kousek "za barákem". A taková sestava z louže, to už je pro mě kouzlo. Hodlali jsme tuhle sobotní kouzelnou náhodu využít co nejvíc.

Co vlastně ti bahňáci na tom poli dělají? Odpověď se postupně vynořovala tři dny a zní následovně: tahají z oranice žížaly. Zjištění se netýká pouze kulíků, kteří místo opustili krátce poté, co poblíž přistál blíže neurčený dravec. Zbytek vyplašeného osazenstva se zase brzy vrátil a začal tahat. Je potřeba říct, že objevit, co to vlastně tahají ze země, není tak snadné, pokud člověk nemá oči jako včela. Příroda totiž velí: rychle to spolkni, než ti žížala uteče, táák, hodný břehoušek, teď si dáchni a pak běž hledat další. A pozorovatel vidí jen jak břehouš klapne zobákem a něco záhadného mizí v jeho útrobách. Traduje se určitá pověst, že zatímco mravenec unese mnohem víc, než sám váží, břehouš toho spolkne víc, než váží on a k tomu další okolní bahňáci k tomu. Kdybych snědl tolik žížal já, už bych nikdy nemohl do vody, protože by ze mě byl magnet na ryby.

Jako příklad uvádím břehouše, protože v počtu nalezených žížal jednoznačně vedl. Ale spolknout žížalu jsme viděli všechny druhy jespáků, od bojovných až po toho prcka malého, který se ze všech nejvíc naběhal, aby něco našel. Stačilo ho chvilku pustit z očí a už byl někde jinde a člověk se musel pokaždé rozhlédnout, aby ho znovu našel. Mimo to občas znenadání vypískl, vyskočil a popolétl. Proč? To se nám zjistit nepodařilo. Podobně se chovali i ostatní bahňáci kromě klidného břehouše, který se přidával k hejnku, až když bylo kompletní, jinak se neobtěžoval.

Hlas jespáka malého byl typický, hlasy jespáků obecných také, ale pouze když je něco vyplašilo. V době klidu, kdy jen pochodovali vodou, si čas od času povídali. Tu jeden, tu druhý se ozval nezvyklým a v nahrávkách nenalezeným hlasem. Těžko říct, jestli se tak bavili spolu, nebo si bublali jen tak pro sebe, ale onen hlas zněl jen ve chvílích opravdové pohody a uvolněnosti. Břehouš obvykle mlčel a vyjádřil se k situaci jen při vyplašení.

Co takové krotké bahňáky vyplaší, zůstává záhadou. Auto je nezajímalo, náhodní lidé na kolech taky ne a na poštolku a káně se ani neunavovali dívat. A pak, když bylo pro naše oči nebe prázdné a nic se nedělo, začali všichni jančit, přeletovat a nadávat. Kdoví, možná kolem prolétal krahujec, který nám při letu nízko nad polem unikl. Třetí den pozorovacích aktivit nás na místě vystřídal Dušan Boucný, který viděl krahujce ulovit jespáka malého.

Okolí polní louže

Sledování bahňáků na louži tvořilo hlavní víkendovou náplň, co ale létalo okolo? Tah ptactva je v říjnu v plném proudu a většina opeřenců jen prolétne, případně se zastaví jen na malou chvilku. Dvakrát prolétalo hejnko vlaštovek, kus dál od nás koliha a přímo nad autem hejno patnácti kulíků zlatých. Ty voda na poli zas tak moc nezajímala a vydali se směrem k čejkám na suché oranici. Hojně slyšené a málo viděné byly lindušky. Zatímco v sobotu řídce prolétaly lesní, neděle a pondělí patřili linduškám lučním, mnohem početnějším. Nejméně početný druh lindušky nás potěšil nejvíc.

Sedíme, koukáme z auta a najednou vidíme přistávat něco jako lindušku u kaluže. A protože šlo o kouzelný víkend, natočila se rovnou tak, aby byly vidět dva světlé pruhy na zádech. Pak, když se ujistila, že se díváme, se začala koupat. Taková chvíle je plná nerozhodnosti. Máme fotit? Máme pozorovat? Vyhrálo pozorování a namátkou cvaklé fotky nejsou zrovna valné. Jenže co má člověk dělat, když konečně vidí pravděpodobnou lindušku rudokrkou. Ta, poslušna kouzel víkendu si protřepala křídla a pomalu vzlétla směrem k jihu. Několikrát se při tom ozvala a to stačilo. Počítač byl stále připravený pro takovou situaci a tak jsme krátce poté mohli porovnat hlas lindušky s nahrávkou. Pasoval úplně přesně. Jupíí. Po pravdě, už jsem v životě slyšel podobný hlas asi dvakrát, ale bez pozorování okem jsem si netroufal něco vyvozovat.

Ono je to dost těžké. Hlas lindušky lesní ještě ujde, další druhy, to je poněkud jiná liga. Vezmu lindušky luční. V pondělí jsme jich na místě pozorovali asi 50 a ozývaly se dvěma hlasy. Jeden odpovídal nahrávce, druhý moc ne. Možná šlo o setkání dvou různých populací ze dvou míst zrodu v jednom hejnu. Každopádně ty, které se dostaly na dohled, byly luční, mezi které se vpletla jen jedna lesní. Čemu má člověk věřit? Nahrávce? Ta nemusí odpovídat a pak jen dojde k omylu. Pozorovaným znakům? Na to se stačí podívat na atlas lindušek a hned je jasné, že k určení bez hlasu je potřeba držet lindušku v ruce. Mluvím o stoprocentním určení. Praxe ukazuje, že když je linduška nejasná, tak to bude luční. A i kdyby ne, stejně je to luční, to se nedá svítit. Na hnízdišti lindušek lučních a horských jsem je po hlase většinou nedokázal odlišit. Tam by asi stačilo trochu cviku, ale na tahu, kde se potkávají ptáci z různých koutů Evropy, no, nevim nevim jestli bych poznal horskou.

Na skok za racky

Je to tak, nakonec došlo i na plánované racky. Dokonce víc než jen to. Mám opakovat to o kouzelném víkendu? Po příjezdu k Vrbici jsme okamžitě začali vyhlížet tmavohřbeté racky žlutonohé. Napočítali jsme jich 5 i přesto, že byli jen 4. Jeden z nich, shodou okolní jediný, kterého jsme na dálku fotili, nebyl vůbec žlutonohý. Z fotky na nás bez přípravy vykoukl racek mořský. Je toto vůbec možné? A támhle vzadu, to vypadá jako chaluha ne? No jo!

Tady zvolním a bez mučení přiznám, že to chaluha nebyla. Jeden z mladých racků tak jen působil na dálku, byl nějak podivně přepelichaný nepřepelichaný a teprve když byl o něco blíž, dalo se poznat, že tady došlo k omylu. Vzhledem okolnostem ale nebylo na místě zklamání, člověk nemůže vidět všechny ptáky za víkend. Nebo může? Asi bych mohl spočítat všechny pozorované druhy, ale pro jednou si kouzlo přírody ponechám v paměti tak, jak je, bez přidané pedantérie.

© Jakub Stančo 2010