Ve zprávě o cestě na Altaj už jsem se o ní zmiňoval, o vesničce na Ukrajině, kde jsme tehdy odpočívali a nabírali síly k další cestě. A protože tam byl celkem klid a příjemně, vzali jsme o pár let později stany, spacáky, kotlíky a různé jiné blbiny a vyrazili na odpočinkovou dovolenou nedaleko Kyjeva, v borovém lese u říčky. Svižná cesta Polskem a o něco méně rychlá cesta po Ukrajině se zakončila nočním příjezdem do vsi, ze které bylo nutné se nějak doštrachat lesními a polními cestami na místo stanování. V navigaci svítil bod na mapě a žádná cesta k němu. Takže se zkoušelo, kudy by se tam asi tak dalo dojet. A některé zkušební polňačky byly silné kafe i pro čtyřkolku, dvoukoláky byly téměř bez šance. Čili se zkoušelo, otáčelo a vracelo, že už se místní ve vsi (ti co ještě nespali) divili, co se to podezřelého děje takhle pozdě. Nakonec jsme nějakou záhadou dorazili až k vodě, na místo našeho táboření. Tma jako v pytli, ale nějak jsme provizorně postavili stany a pod krásně černou noční oblohou jsme šli na kutě. Ani se mi nechtělo, hvězdy byly parádní.

Ráno jsme zjistili, že netáboříme úplně ideálně a se štěstím jsme obsadili príma flek pod korunami stromů, odkud jsme se už ani nehli. Nebyli jsme na místě jediní, protože se nějak profláklo, jak je to tam príma a mimo místních se objevovali i "lufťáci". Někteří lidé se celkem divili, co tam děláme a vzhledem k situaci v zemi nás ani moc nepřekvapila poznámka "My čekali Rusy a oni Češi." Ale co, prostě začal odpočinek. Neboli koupání, papání a poflakování. A ano, i na nějakou přírodu došlo.

Samozřejmě jsem se těšil, že budu mít hodně času na přírodu a focení a taky jsem čas měl, ale další okolnosti, ajajáj, to byla jiná. Jednak se nějak přemnožili komáři a to znamenalo vyhýbat se stínu lesa a od soumraku i vyhýbat se tak nějak všemu a utéct do stanu. Těch bzučilů bylo tolik, že se nás někdy večer zmocňovalo lehké zoufalství, protože v rádiu komár hráli pořád stejnou a nezáživnou písničku. Druhou okolnost jsem si přivodil sám, když jsem se na slunci připekl a několik dní jsem nemohl volně chodit pod jeho škádlivými paprsky. A to byla vážně legrace.

Ráno, sotva jsem se vzbudil, jsem vyrazil na vodu. Měl jsem od kamarádů velký nafukovací kruh, na kterém jsem seděl s foťákem a dalekohledem na klíně a vesloval rukama mezi stovkami leknínů. V lehké mlze jsem sledoval různé kachny a potápky, lovící rybáky a bylo to celkem fajn. Jen to bylo trochu na hlavu, protože díky připálení od slunce jsem se na kruhu pohyboval v kalhotách a mikině s kapucí, protože slunce pálilo jen co vystrčilo hlavu z poza obzoru. Co by člověk neudělal pro trochu přírodopisu. Potil jsem se jako závodní kůň a když bylo slunce výš nad obzorem, už to prostě nešlo vydržet a plavbu jsem ukončil. Útěchou mi bylo pozorování volající kolihy, která necelý metr nad hladinou letěla směrem ke mně a pak obloučkem kamsi do dáli. Nějak mě vždycky potěší taková událost, umocněná ozvěnou jejího hlasu. Takže, většinu času jsem trávil na rozhraní dvou světů, světa slunečních paprsků a světa komárů. A pozorování s focením bylo poskrovnu. V okolí tábora blbnuli strakapoudi, brhlík a ťuhýci, sem tam přilétl čáp a … to je asi tak v kostce všechno.

Proč potom vůbec něco psát? Jednak mi to slouží jako zápisník a druhak by tu jedna zajímavost byla. V okolí lesa létali vlhy a žluvy hajní, a oba druhy se vyznačovaly mnohem menší plachostí, než jsem kde zažil. Jedno ráno jsem se rozhodl risknout slunce i komáry a vydal se lesem na jeho druhý konec, do oblasti luk, v domnění, že najdu dudka. Hluboko v lese jsem místo dudka natrefil na stádečko divočáků, kteří z neznámého důvodu běželi ke mně, že už jsem se nervózně začal ohlížet po nějakém šikovném stromu, ale nedaleko ode mě změnili názor, odbočili a výprava mohla pokračovat. Za lesem jsem je potkal. Vlhy přelétali sem a tam a moc na mojí přítomnost nedbali. Nedbali tak moc, že si mi sedali na větve nad hlavou a to je potom potíž, fotit jim zadky. Aspoň jsem je sledoval, užíval si proces kochání a pak mi začalo vrtat hlavou, proč je jedna vlha taková divná. Bodejť by nebyla, když to byla žluva. Cvaknul jsem si ji a všiml si, že celá rodinka poskakuje nedaleko po hromadách větví a pramálo se o mě zajímá. Pozorování jako víno a je jasné, že když na žluvy, tak na Ukrajinu. Příště v menším pařáku, abych mohl víc fotit.

I dudek se na nakonec ukázal, ten byl ale pro změnu výrazně plachý, takže se to vyrovnalo. Fotka vznikla jen díky tomu, že jsme ho jednou potkali v autě cestou z nákupu. Auto mu nevadilo a že se z něj vykláním půlkou těla taky ne.

Rodinka ťuhýků poblíž tábora byla zdrojem rozptýlení, kolikrát to vypadalo, že staří učí mladé o životě a ti napjatě poslouchají. Samozřejmě v nářečí ťuhýků, takže co je učili zůstalo neodhaleno.

Když staří přinesli něco k snědku, třeba brouka, stala situace o poznání pochopitelnější. Prostě na, tady máš a nějak už si s tím poraď, už jsi přece velký ťuhýk.

Fotkou brhlíka, který nám každý den šmejdil kolem stanů ( i když z jeho pohledu jsme to byli my, kdo mu lezl do revíru), ukončuji tuhle krátkou zprávu, při jejímž psaní ani během prožitých dní se nic zvláštního nestalo. Prostě odpočinek.

© Jakub Stančo 2016