Úvod

Nějakým záhadným způsobem se u Opavy vyrojilo docela dost poštolek rudonohých a když to po několika dnech začalo vypadat, že se zdrží, dohodli jsme se s tátou, že přijede a uděláme si pozorovací a fotografický výlet. Mělo jít jen o poštolky, ale nakonec se z toho vyklubalo pokračování Kouzelného víkendu z roku 2010. Ale to jsme předem samozřejmě neplánovali. Jen jsem si díky špatnému počasí dělal naději, že déšť zastaví tah a třeba potkáme nějaké zajímavé ptactvo, které by za dobrého počasí jen prolétlo do dálek.

Sobota

V sobotu odpoledne jsme vybrojeni technikou a svačinou a pod dohledem zachmuřené oblohy vyrazili do polí. Hned pár metrů za městem byly první poštolky rudonohé, ale pod tmavým nebem byly vidět jen siluety a nemělo cenu čekat na světlo a tak jsme s očima upřenýma na oranici pomalu pokračovali na sever, sledovali semo tamo proletující dravce, až se kousek od hranice s Polskem objevila zajímavě zabarvená káně, která vlastně odstartovala celou sérii pozorování. Káně ulétla, ale když už jsme stáli, tak jsme šli projít třešňovou alej, jestli náhodou káni někde nezahlédneme.

Aleji kralovali lejsci černohlaví, kteří se v tom místě vyskytnou jen na tahu, co by jinak dělali v polích. Posedávali na větvičkách, slétali za hmyzem na pole, pokřikovali a někteří i natřásali křídla, jako by už trénovali na příští hnízdní sezónu. Jsem docela pověrčivý, co se týče ptactva a tak jsem nelogicky usoudil, že takové pěkné setkání s lejsky je znamením, že se bude dařit. Vynořil se rehek zahradní, červenka, ťuhýci a bělořiti a tím to bylo, z hlediska pověrčivosti, prakticky potvrzené. Ta alej žila, byla napěchována pěvci, jejich pohvizdováním a zvukem deště. Jediné, čím jsem si to malinko pokazil, bylo náhodné smazání všech fotek, které jsem v aleji cvaknul. Ale to je jedno, zážitek zůstal.

V dobrém naladění jsme pokračovali prohlídku polí, až jsme natrefili na větší skupinku poštolek rudonohých, u které jsme zastavili a sledovali cvrkot na poli. To myslím doslova, protože poštolky vydávají takový skoro cvrčivý hlas, zvlášť, když pronásledují poštolky obecné, aby jim odebrali pracně ulovenou kořist. Rudonožky, pokud zrovna neotravovaly jiné ptactvo, poskakovaly po oranici a lovily hmyz. Často úplně u silnice, takže pozorování bylo docela príma. Jenže i na vzácně viděné poštolky se dá v mžiku zapomenout, když se objeví moták, který připomíná lužního, ale ne zas tak moc. Zmocnilo se mě podezření, že je to moták stepní. Cvakal jsem co to šlo, bez rozmyslu, takže fotky byly nějaké tmavé a jistota chyběla. Moták se ani nesnažil čekat a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Kam na nás s poštolkama, jel se hledat moták. Jenže se stmívalo, co chvilku pršelo, moták nikde a tak jsme usoudili, že budeme pokračovat v neděli, tentokrát bez deště.

Doma mě ale brzy napadla šílená myšlenka a tak jsem pochodoval po bytě, rozkládal rukama a plánoval výlet na jinou hodinu, než je obvyklé. Četl jsem si totiž zápisky z odchytu na Červenohorském sedle, kde se jim vyskytlo pár lelků, další byli odchyceni v Polabí a šílená myšlenka zněla: co takhle zkusit najít lelka v noci za Opavou, co když lelek přiletí a uloví můru ve světlech auta. Co když… co když… no nezní mi to teď jako reálný nápad, ale nabuzen lejsky, poštolkami a motákem jsem to viděl v úplně jiném, růžovějším světle. Dlouho jsme nepřemýšleli a už se zase jelo do polí. Tentokrát v podstatě náhodně, protože odhadnout dobré místo pro lelka neumím. Viděl jsem ho v životě jen jednou lovit pod lampou a to je celá moje znalost jeho života. Musím říct, že výprav za lelky jsme už pár uskutečnili, pokaždé mimo známá místa výskytu, aby to bylo náhodnější a případně i radostnější, ale nikdy jsme to štěstí neměli. Jen jednou jsem zaslechl na krátko hlas lelka u Hlučína, ale pak už se neozval a tak dodnes nevím, jestli jsem se pletl nebo ne. Tentokrát jsem si nevím proč, vážně dělal naděje.

Průjezd nocí je celkem nudný, dokud se najednou nezačnou rojit sovy. Asi jsme našli nějaké místo srazu, ale najednou nám přelétal před autem jeden kalous za druhým a pár jich sedělo na jabloních u cesty. Když jsem u jednoho zbrzdili, ignoroval nás a neustále se natahoval, kroutil hlavou a koukal někam do příkopu. Pak se otočil chvilku koukal na nás a najednou napřáhl drápy, skočil na silnici a než jsem se vzpamatoval, byl ten tam. Jestli něco ulovil jsem nestihl zaznamenat, ale zážitek to je, vidět sovu lovit. Promnul jsem si ruce a jelo se dál. Pomalu, žádný spěch. Můry poletovaly, sovy už se neukázaly a když jsme na krátko zastavili, bylo ticho, klid a noc. Lelek nikde.

Otočili jsme to a jeli v klidu domů. Sledoval jsem zrovna sotva viditelného zajíce, když jsem periferně uviděl něco před autem. Něco, co najednou vylétlo a zmizelo ve tmě. Siluetu to mělo lelka, křídla taky, ale co to bylo platné, bylo to pryč. Ááááááá, néééééééé. Viděl jsem lelka, ne moc daleko od domu, poprvé u nás a tak krátce, tak krátce, že jsem byl víc zklamaný, než co jiného. Že bude sedět na asfaltu mě vážně nenapadlo. Že dojedeme skoro k němu taky ne a že ho na výpravě za lelky přehlédneme, to už je úplně nesmyslné. Pokračovali jsme dál, ale nikde už nic nesedělo a ani jsme nevěděli, jestli lelek odpočíval na tahu, nebo to byla jeho noční základna. Rozhodli jsme se počkat, dát mu čas a za necelou hodinku jsme zkusili projet silničku znovu.

Oči jsem napínal, abych viděl všechno velikosti lelka, když se najednou opravdu vynořil, sedící na silnici. Úplně jsem v autě nadskakoval, když jsem ho uviděl. Seděl, pak najednou vyrazil a bleskovými obraty se proháněl lehkou mlhou a lovil řídce proletující můry. Kličkování vzduchem střídal se sezením na cestě a pak najednou vyrazil do výšky a zmizel. Parádní pozorování a pěkně uzavřený den. Jelo se domů.

Možná by se hodilo pár poznámek, kdyby chtěl někdo zkusit štěstí. Lelek byl docela klidný, pokud jsme jeli hodně pomalu a auto nedělalo hluk. Silnička se mu evidentně líbila a pokaždé si sedal zase na asfalt. Někdy blíž, někdy dál. Díky jeho přesunům jsem si všiml, že občas ve světle auta zableskne červeně oko a kupodivu to bylo vidět i docela daleko ve tmě. Když se podíval naším směrem, zahlédl jsem krátký červený záblesk a už jsme zas věděli, kde zrovna sedí. Mimo létání a sezení ještě lovil ve skoku. Když odpočíval a kolem letěla můra, jen tak lehce povyskočil, polkl a už zase seděl a rozhlížel se po noční krajině. Auto ignoroval, takže jsme od něho museli při nedělní návštěvě odcouvat, protože si sedl moc do cesty. Prostě pašák, udělal nám radost. Na příští rok už mám natočený budík, abych viděl, jestli to celé byla náhoda nebo pravidlo.

Neděle

Sotva vyšlo slunce a už se zase jelo do polí. Poštolky z minulého dne byly na svém místě, jen se zarputile otáčely zády k silnici, jako by jim pohled na ni vadil. Nad polem občas prolétl krkavec, špačci a v tlupě racků bělohlavých a možná středomořských se ukázal dokonce i jeden stříbřitý. Na vedlejším poli několik čejek a jespáků bojovných zamíchaných mezi špačky ďobalo do hlíny a občas prolétl pochop. Prostě ráno celkem pohoda a klídek.

Zastavili jsme na obvyklém pozorovacím místě, odkud byla v dálce vidět světlá skvrna. Jako by někdo na poli zapomněl zapnutou baterku. Kdo by to byl řekl, byla to káně bělochvostá. Konečně pořádně vybarevná a lehce určitelná i na dálku. Nebyl ale čas si ji nějak prohlédnout. Odněkud z nebe začala ječet volavka popelavá, a i když vydávají pekelné zvuky i normálně, tohle znělo ještě víc jako z hororu. Volavka jako by byla nějak rozrušená. Ohlédli jsme se a viděli, jak se k poli pod skupinou volavek blíží dravec. Vypadal skoro jako raroh a když si sedl, ukázalo se, že to je vážně on. Tak nám odpoutal pozornost, že toho káně bělochvostá stihla využít a někam se schovala. Raroh si poseděl a odlétl za terénní vlnu a my se vydali objet pole a omrknout to z druhé strany. Pořád bylo celkem málo dravců, ale to se mělo změnit.

Těžko říct, jak to funguje, ale najednou, jako by dravci byli všude. Nad lesíkem stoupala skupinka káňat, počet pochopů se ztrojnásobil a jednu chvilku se člověk mohl podívat jakýmkoliv směrem a viděl nějaké dravce. Takový dravčí ráj má jen jednu nevýhodu, nedá se to stíhat sledovat a určovat. Zvlášť, když chce člověk stíhat i protahující pěvce. Dokonce i raroh letěl opět kousek od nás, ale než jsme si to uvědomili, už nám zase ukazoval záda, šanci nám dal a pak letěl někam na holuby, hrdličky, nebo po čem se tam rozhlížel. Letecké schopnosti cvičil různě, ale nejzajímavější byl hon na poštolku. Vypadalo to, jako když velká poštolka pronásleduje malou, barevně hodně podobné. Asi ji nechtěl ulovit, těžko říct, spíš ji po vzoru rudonožek uloupit svačinu. Poštolka, celá vynervovaná, se pak rozhodla se raději najíst v letu, aby o pracně ulovený oběd náhodou nepřišla.

Když je řeč o rarohovi, tak to byl právě nejistý a v protisvětle neurčený raroh, který odstartoval minulý Kouzelný víkend a poprvé jistě určeného jsem ho viděl na den přesně před rokem a jen 9 kilometrů východně. Jestli ona v tom nebude nějaká souvislost. Raroh by byl býval víkend pěkně uzavřel, ale nakonec se přeci jen ještě jednou objevil moták stepní, tentokrát bez potíží určitelný, i když jsem si to samozřejmě i tak ověřoval a konzultoval s kolegy. Člověk nikdy neví, kdy se splete.

© Jakub Stančo 2013