ČR 2010 - Jizerské hory
Pod kopci
Jsme daleko od Čelákovic, severně od Liberce, parkujeme opět ve výhni bez špetky stínu a poblíž nás, poblíž nás… no, prostě, poblíž nás je zase hnůj. Jenže co se dá dělat, když kolem krouží motáci, krkavci a luňáci? Zajímají nás hlavně ti luňáci, kterých je ve Frýdlantském výběžku spousta a není zas tak těžké je najít, zvlášť když se tak rádi shlukují do hejn a zároveň létají dost nízko na to, aby si jich člověk všiml. Teda nebudu tvrdit, že pro luňáky není vidět nebe, občas všichni zmizí a pak si člověk hned víc váží pozorování čápů nebo skřivanů. Na druhou stranu ale nastala chvíle, kdy jich bylo na nebi 18 a nepomohlo ani promnutí očí, byli tam pořád. Pravděpodobně všichni červení, hnědého jsem buď neviděl, nebo neurčil. Pastva pro oči. Horší to bylo, když některý z dravců něco ulovil. Káně, moták nebo luňák, všechno je to jedno. Dravec prostě sedí, baští a když za hodinu skončí, tak jen stojí a čučí. Za čtvrt hodiny udělá krok a zas nic. Z jejich hlediska pohodička, z hlediska pozorování a focení neúměrně zdlouhavá a provokativní činnost. U jednoho luňáka jsme to vzdali po víc než hodině, motáci byli v sezení na poli ještě vytrvalejší a do vzduchu je (občas) zvedl hlavně traktor sbírající seno. Lenochodi jsou to všichni, né že ne.
Bučiny na svazích
Návštěva bukového lesa na svazích Jizerek způsobuje smíšené pocity. Namlsaný luňáky jsem v obvyklém šeru lesa hledal a čmuchal, jaké ptactvo cestou najdu. První den počet nedosáhl ani desítky a to ještě většina ptáků byla jen slyšet. Další výprava byla o malinko bohatší, ale jen proto, že jsem podváděl a všiml si i ťuhýka pod lesem a housenky hranostajníka vrbového, což není ani pták, když se to tak vezme. Ale o co méně je to pták, o to víc je tenhle budoucí motýl zajímavý. Sám nemám obrázek, ale doporučuju se mrknout na odkazy dole. Housenka dokáže dokonce působit i pěkně výhružně, když ji chcete dát pryč ze silnice.
Takže bučiny. Je v nich příjemně, když jsou vedra, obsahují sem tam i potok, kde je správně vychlazená voda a obsahují samozřejmě i holuby doupňáky. Kteří se ozývají a ozývají, jenže hluboko v lese. Jediného jsem si užil mimo les, když huhlal něco na lampě na konci světa, ve vesnici jménem Jindřichovice pod Smrkem. Aspoň místní tvrdí, že se to tak jmenuje, na mapě není nic, jen les. Jeden večer tam štěkáním dávala dobrou noc liška, tak odlehlé je to místo. K bučinám se váže tak, že obsahuje jeden starý, hodně starý a památný strom, toho času buk. Abych vyhověl době a marketingovému blábolení, dovolím si ho nazvat megabuk. Pokud tam náhodou zavítáte, stavte se u něj, je to pašák. Jen pozor na jiný památný buk poblíž Nového Města, ten je poněkud mladší.
Na kopcích
Jste líní a máte rádi hory? V tom případě jsou Jizerky to pravé ořechové. Autobus vás vyveze nahoru, tam si hned dáte svačinku v hospodě, pak doklopýtáte nebo došlapete po asfaltce k další hospodě a odpoledne se vrátíte na autobus. Pokud nejste líní, můžete si nahoru vyšlápnout brzy ráno a večer už můžete odpočívat v Krkonoších. Já spadám do kategorie lenoch škudlil a tak hospody samozřejmě míjím, abych pak někde za smrčkem vybalil svačinu z polotvrdého chleba a soli. Vymlouvám se při tom na ptactvo, aby prý mi něco neuteklo, zatímco budu v hospodě.
Už od prvních kroků je na co koukat, hlavně co se týče lindušek. Blízko sebe hnízdí lesní (focená později u Pradědu) i luční a dají se porovnávat hned a bez čekání. Prozradí se snadno, protože buď stoupají do výšky, nebo klesají v poloze vlaštovka někam na vrchol některého smrku. Pozice vlaštovka tomu říkám proto, že mi připomínají vlaštovky z papíru hozené do větru. Na tom je vidět, jak jsou tihle pěvci lehoučcí, když nezačnou padat jako kámen pokaždé, když nemávají křídly. Vzduch je hezky zanese kam potřebují.
Početné jsou i čečetky, ale jsou tak strašně ulétané, že to snad ani není pravda. Každou chvilku jsem slyšel hlas, prolétla tečka na nebi a to bylo všechno. Za celou dobu se mi nepodařilo je vidět v sedě, to až později na malé zastávce v Jeseníkách. Proč pořád poletují nevím, možná mají vrozený ztrácecí instinkt a tak pokaždé zoufale hledají hnízdo. Mohly by se učit od pěvušek, které člověk vždycky najde tam, kde je předtím nechal.
Všechny pozorované druhy můžu vidět doma v Opavě a ty ostatní jsem neviděl. Mluvím o tetřívkovi například. Byl tu ale jeden pták, kterého vidět není jen tak. Otázkou zůstavá, je to pěvuška? Záhadný pták zpíval podobně, možná i stejně, ale ten účes, to je něco. Možná to zní, jako že se té asi-pěvušce směju, ale je to naopak. Chovala se úplně přirozeně, bez rozpaků, bez traumat. Průměrně sám se sebou nespokojený dvounožec by si z ní mohl vzít příklad. Nakonec by třeba zjistil, že co mu vadí, je ostatním lidem ukradené.
Mě je třeba ukradené, když je někomu v noci zima. Vadí mi, když je zima mně. Jako třeba právě v Jizerkách. Ještě před výletem jsme si udělali malé opékání na zahradě a přespání pod širákem. Podcenil jsem teplotu a byla mi trochu zima, ráno byl spacák promočený rosou a lezl po něm slimák. Slavnostně jsem přísahal, že spaní pod širákem nemám zapotřebí. No, a pak se šlo do Jizerek. Pod širák.
Část kopců byla vyhlášena jako Jizerská oblast tmavé oblohy, takže ten širák stojí za to, to je pravda. Hvězdy na každém rohu a jako bonus sem tam meteor. Jenže mi zase byla zima, i když jsem měl na sobě něco teplejšího než minule. Nemohl jsem spát a hlavou se mi honilo, jakto, že jsem tak vyměkl. Nad ránem vyšel měsíc, tmavá oblast přestala plnit svůj účel a kromě v dáli štěkajícího srnec byl klid. Čumákoval jsem a klepal kosu, když jsem si všiml stopy od slimáka na spacáku. Kdo by to čekal, takhle v horách, že se budou rojit jako na zahradě. Lehl jsem si a pozoroval kapky rosy na okolní trávě. Když člověk nemá co dělat, dělá všelico, třeba si chce sáhnout na rosu. A tady padla kosa na kámen, protože na pohled rosa byly obyčejné kuličky ledu. Ledu?! Ješkovo voko! Prozkoumal jsem stopu od slimáka jen abych zjistil, že je to námraza lesknoucí se od svitu měsíce. Bodejť by mi pak nebyla zima, když čekám letní noc. Po návratu z kopců jsem se podíval na data ze stanice na Jizerce. Graf ukázal -2 a mně se ulevilo, že jsem možná nevyměkl tak moc, že prostě byla opravdu zima. O to horší, že byla nečekaná - nezvaná.
Po východu slunce a toužebně očekávaném oteplení byl čas si konečně na pár minut schrupnout. Dělal se docela hezký den a už jsem se těšil na své oblíbené místo - Safírový potok. Název potoka dává najevo, že byl a možná ještě je, zdrojem pestrobarevných a v určitých kruzích velmi ceněných kamínků. Rád bych viděl zákruty potoka a okolí v dobách prvních sběračů a safírokopů, teď ta asfaltka poblíž nedělá oku úplně nejlíp. Mám to tam ale rád i s asfaltkou a bez sběru minerálů. Sice dějepisci tvrdí, že období sběračů je dávno pryč, ale já třeba místo kamenů sbírám ptačí druhy, z období lovců mi zůstalo chytání lelků a co se týče zemědělství, no, mám na okně kytku. To by se snad počítat mohlo. A někdo sbírá drahokamy. Pokud ho zrovna nezláká pohled na louky kolem osady Jizerka, plné rdesen a pobíhajících lindušek. Trochu budu podvádět a podstrčím sem starší fotku, protože tentokrát jsem krajinu nefotil.
Zajímavé a od zlatokopectví odvádějící byly hlavně okraje luk, kde se ukazovalo ptactvo, toužící po tom stejném co každý zmrzlík, po troše tepla. Na jednom ze vzdálených smrků jsem zahlédl skvrnu, v dalekohledu i nějaké to vlnkování na hrudi a předpokládal krahujce. Do doby, než se náhle nad vlnkováním otevřela brána do pekel - červený jícen mladé kukačky. Pár lindušek lesních se mohl ztrhat a kukačka zhltla všechno, co jí ti pracanti donesli. Někdy jsem měl i trochu strach, že linduška ztratí rovnováhu a spadne do kukačky jak do studny. Naštěstí se pokaždé nad hlubinou bylo čeho přidržet. Většinu času byla celá trojice daleko, ale i tak bylo červené blikání vidět i v době, kdy pozorování bez dalekohledu přinášelo jen nezřetelné skvrny.
Kolem smaragdového potoka to žilo pěkně, i jeden hýl rudý se občas ozval odkudsi z keřů. Trošku blíž byla rodinka budníčků větších, sem tam hýl obecný a nějaké ty sýkorky. Jen kdyby ten tetřívek… nebo sýc rousný… no nic. Zaskočil jsem si vyfotit jeden prstnatec pod Pradědem, užasl nad obrhejnem křivek v údolí pod Ovčárnou a najednou jsem byl doma v Opavě.
Odkazy
