Úvod

Po letech pečlivých příprav a plánování nastal konečně okamžik, kdy jsem se odhodlal vyrazit dál, než na dohled od Opavy. A protože jsem směřoval do Čech, je logické, že jsem cestu využil k návštěvám po příbuzenstvu, kteréžto je stejně přírodně postižené jako já. Než jsem se tam dostal, zastavil jsem se samozřejmě podívat na ibise posvátného, toho času kousek od dálnice. Sice nebylo moc času a netušil jsem, kde ho přesně hledat, vyplatilo se to ale zkusit. V autě jsme seděli tři a uvažovali jsme, jestli ho vůbec najdeme. Mezitím se nám povedlo zaparkovat a stočit pohled nalevo od auta. Tam, v kaluži, stál ibis. Stačilo jen stáhnout okénko a prohlédnout si ho. No toto, kdo by to byl řekl (No, po nějaké době asi každý, vzhledem k jeho trvalé přítomnosti). Vystoupili jsme v omámení z auta a ibis uletěl. Bodejť, nevim, na co jsem myslel. Z vedle zaparkovaného vozu vzápětí vystoupil kolega fotící a pozorující, kterému jsme ibise vyplašili, tak jsem si dal hlavu do dlaní a utekl do polí. Nezbylo než ujíždět směr Čechy.

Čelákovice

Už s předstihem jsem měl zprávy o pozorováních bukáčků u Čelákovic od bráchy a táty a dost jsem se těšil. Hlavně proto, že všichni bukáččci, co jsem kdy viděl, měli společnou jednu věc - záda, víc jsem nestíhal zahlédnout. Takže jak na to. Našli jsme místo, odkud bylo vidět na vodu a rákosí a zároveň tam neseděl žádný rybář. Nastavili jsme techniku a nastalo čekání. A nic. Po přibližně hodině klidu jsme se dohodli, že jeden obejde území a porozhlédne se. Stačil jeden krok a z místa asi 2 - 3 metry od našich nohou vyletěl samec bukáčka. Jestli tam byl celou dobu, to snad ani nechci vědět. Opět jsem viděl záda, ale byl to první krok. Za nedlouho následoval přelet samičky, perfektně nasvícené dopoledním sluncem a počet pozorování dramaticky stoupal. Vychází mi to na nějakých 1.6 přeletu za hodinu. Občas se bukáček usadil i na rákosí, buď dole u vody, nebo na vršku, jak je vidět z fotky nad textem. Na vršku nevydržel nikdy moc dlouho, třebas i proto, že na něj útočili rákosníci.

Rozhodně jsem si to užil, když nepočítám loket, který mi postupně poštípali komáři, kopřivy a nakonec mravenci, takže jsem se stal svalovcem roku i bez všelijakých pilulek a lektvarů. Suma sumárum toho moc není, co jsme vypozorovali ze života těchhle prťavých volavek. Odehrává se kdesi v hlubině rákosí a z přeletů toho člověk zas tak moc nezjistí. Snad jen, že se ozývala jen samička. Pokud se ke slovu dostal samec, nevšimli jsme si toho. Oni se dokázali přesunovat tak nenápadně, že jsme třeba viděli samičku přistát vlevo od nás a asi za hodinu vylétla z protěšího břehu a přistála opět vlevo od nás. A to jsme dávali pozor.

Ze stínů u bukáčků jsme se přesunuli do většího tepla a projeli jsme širší okolí. Když na ptactvo, tak na hnůj. Zní to divně, divně to i vypadá a o smradu se mi ani nechce mluvit. Ale ptákům je to všechno jedno. Miliardy malých hmyzáků se rojí nad kupou hnoje a kolem šmajdají kulíci, vodouši, čejky, konipas bílý, luční i horský, sem tam nějaká ta parta špačků nebo bekasina. Prohlédli jsme co se dalo, zjistili, že snad na každém poli je alespoň jeden pár kulíků říčních, kteří se ozývají až do tmy, potkali jsme i bělořity krmící mladé a byl čas vrátit se na základnu. Míjeli jsme autem jedno z hnojišť, když tu náhle cosi přelétlo nad autem. V hlavě mi zašrotovalo a jako první vypadl vodouš šedý. Toho jsem hned zamítl a i když nebyla v té rychlosti vidět hlava, usoudil jsem, že prolétla koliha. S partou racků chechtavých se snesla za námi u hnoje. Otočka a už se zase jelo k hnoji. Hledali jsme hledali a teprve když jsme to vzdali, jsem zahlédl trčet hlavu kolihy, která nás poočku (a to doslova) sledovala z poza hnojné hroudy. No sláva.

Je to zážitek prakticky na celý život, pokud nezaúřaduje skleróza. Sedět v autě u hnoje, pomalu se v té výhni opékat, čichat povětří hrozící zadušením a čekat, jestli se koliha uráčí vylézt a ukázat se. Takové bylo vedro, že se i teploměr rozplakal a nebylo možné ho utišit. No ono je to stejně jedno, všichni víme jak to pražilo a až zas bude nějaká doba ledová, tak tomu stejně nikdo neuvěří. Kašlu na to a zpátky za kolihou. Ona se mi od počátku zdála nějaká jiná a když vylezla, napadlo mě, že to je koliha malá. Pozorovat se nechala pěkně, i když jak tak rýpala zobákem do hnoje, tak jsem přemýšlel, jestli vůbec ví co dělá. No ale to už je její věc. Mě zajímalo, jestli je to koliha malá nebo ne. A udělal jsem taktickou chybu. Neměl jsem atlas a proto jsem sedl k internetu. Potíž je v tom, že najít se dá cokoliv, jen ještě vědět, co je pravda. Po delším hledání jsem našel fotky kolih, velice podobných té z hnoje, některé určené jako malé, jiné jako velké. Nejistota se zvětšila, až mě museli zachránit kolegové, kterým jsem poslal fotku. Neboli hurá, byla to koliha malá. Na místě vydržela několik dní a dokázala, že i na hnoji se dá vidět něco zajímavého. Pro pána krále, opravdu jsem napsal tu poslední větu? Honem do Jizerek.

Další část >>

© Jakub Stančo 2010