Po krátké průzkumné návštěvě okolí Nezideru jsem to nevydržel, naverboval k focení bráchu a tátu, všichni jsme si zabalili potřebnou fotící techniku a už jsme se řítili po dálnici na Bratislavu. Oproti Hortobágy je Nezider přeci jen v podstatě za rohem.

Na skok za dropem velkým I.

Cestu k vodním plochám u Neziderského jezera jsme si zpestřili u obce Andau. Z ní vede cyklostezka číslo B22 směrem k hranici s Maďarskem, u ní se otáčí a vede zpět na sever do Tadtenu. Cíl byl jediný - uvidět nějakého dropa. Vyrazili jsme tedy směrem na jih. I když je to cyklostezka, je možné jet i autem. Jen je třeba dávat pozor na houfy bažantů a zajíců, pobíhajících kolem i po silničce. A často se jim vůbec nechtělo před autem utíkat, takže šance si je prohlížet úplně z blízka byla velká. Čehož jsme využili a tak nebyla při hledání dropů nuda. Mimo to se na silnici vyskytovali i pěvci, hlavně konipasové luční. A taky ťuhýci. Už jsem viděl ťuhýka obecného s uloveným hrabošem, ale skupinový lov, to byla novinka. Tři ťuhýci se třepotali nad silnici přebíhajícím malým hlodavcem a snažili se ho chytit. Na to, že byli tři, jim to moc nešlo, takže jim unikl. A nebo možná právě proto, že byli tři a každý ho chtěl pro sebe.

Dojeli jsme k první pozorovatelně ze dvou a prozkoumali krajinu. Po dropech ani památky. Ale za chvilku, ani jsme nedojeli nějak daleko, se situace změnila. Skupinka třinácti dropů na poli, ve vzdálenosti vhodné k pozorování, nás hodně potěšila. A nejen nás, pozorovatelů se u nich zastavilo hned několik, na kolech i v autech. Přeci jen to není druh, který se dá vidět často. Někteří dropi se pásli, jiní odpočívali a několik se jich rozhlíželo jako správná hlídka po okolí. Na provoz na cyklostezce byli evidentně zvyklí. Focení tak nakonec bránil hlavně horký, tetelící se vzduch.

Dropy jsme si užili a pokračovali na jih k hranici. Ta je tvořena vodním kanálem a do Maďarska se dá přejít nebo přejet na kole a pokračovat v průzkumu tam. My si vystačili s pozorováním rákosníků velkých a kachen. Po hladině totiž plula samička kachny divoké, které si všiml kačer. Vyrazil k ní a ona, když to uviděla, zajela jako potápka pod vodu. Byli jsme v dobrém úhlu vůči hladině, takže jsme mohli sledovat, jak plave pod vodou směrem ke břehu, kde se vynořila a znehybněla. Kačer neměl šanci, možná stejně jako já viděl něco takového poprvé, aby si kachna hrála na potápku. Když po nějaké době opět vyplula na hladinu a situace se opakovala, odplula pod vodou tak šikovně, že jí už neviděl nejen kačer, ale ani my.

Byl čas vyrazit na sever na zbytek dropí trasy. Na ní byl asi nejzajímavější relativně nově vyvinutý poddruh člověka - fotograf automobilový. Takový poddruh sedí v autě, kterému z okna trčí roura značných rozměrů a pomalu popojíždí krajinou. Dívali jsme se pokaždé, kam objektivy míří, ale většinou bez úspěchu. Má to sice něco do sebe, člověk se dostane k mnoha zvířatům hodně blízko, protože auto, to je pro ně něco jako velký brouk, na druhou stranu fotit takhle pořád, asi by mě to brzy přestalo bavit.

Lange Lacke

Mezi obcemi Wallern a Apetlon, v místě zvaném Lange Lacke, byla naše další zastávka. Kolem vody se dá podniknout celý okruh, ale my se spokojili s návštěvou tří pozorovatelen. Rozhodně to stálo za to. Tráva kolem vody byla plná hus a housat, čejek a čejčat a člověk pomalu nevěděl, kam se dřív dívat. Sem tam se z trávy vynořil břehouš, nad vodou poletovali rybáci černí a my tím poletujícím a pasoucím se oblakem ptactva procházeli a užívali si. Na druhé pozorovatelně jsme pak strávili nejvíc času. Na dohled se totiž shromáždilo, pro mě dost nečekaně, vzhledem k roční době, hejno jespáků obecných. Skupinku jsem si vyfotil a pro legraci spočítal - bylo jich minimálně 180, ale část jich zůstala mimo záběr. Mezi nimi sem tam jespák bojovný, kulík říční a jeden kulík mořský. Určitě toho bylo víc, ale to už by vyžadovalo silnější dalekohled na stativu. Tak jsme se spokojili s prohlídkou husic liščích a lžičáků a vyrazili dál.

Zicklacke

Musím se opakovat, nedá se nic dělat. Zicklacke je taky vodní plocha a taky jsou přítomny pozorovatelny. Ta první u parkoviště je přístupná i lidem na vozíku. Na druhé jsem propadl bláhovému nápadu, že dalekohledem na mince na pozorovatelně uvidím víc než tím svým. Vhodil jsem půl eura a zjistil, že vidím míň, tlačítko na zrušení akce ale namontováno nebylo. Vrátil jsem se k osvědčené technice a prohlédl si břeh. Byl docela plný vodoušů rudonohých, pisil, tenkozobců a racků bělohlavých. Pozorování prima, ale my se neúnavně vydali dál, směrem k Unterstinkersee. Při minulé průzkumné návštěvě tam bylo hodně hnízdících tenkozobců a nám se zachtělo je uvidět. Jak už to tak bývá, nebyl tam skoro žádný, jinými slovy - byli dva. Zato spousta zrzohlávek, racků chechtavých a rybáků obecných. Náladu nám to pokazit nemohlo, zvlášť, když jsme před tím na jednom ze stromů našli kalouse ušatého a občas zahlédli přeletět kolpíka z rákosin u Zicklacke. Jak se blížil večer, ukázalo se, jak jsou rákosiny vlastně plné. Během našeho pochodu to byla zvlněná zelená plocha. S příchodem šera začaly vyletovat volavky bílé a vyletovaly a vyletovaly, a jestli nevyletěly, tak tam vyletují dodnes. Tím myslím, že krátká zastávka kdekoliv nemá velký smysl, protože to, co je na první pohled prázdné, skrývá docela hodně zajímavostí. Do toho počítám i bukače, pravidelně a všude se ozývající. Ti ovšem v rákosinách zůstali a nadšenému oku se ukázat nechtěli.

Prostor u první pozorovatelny jsme si vybrali jako místo k přespání. Stejně tak dvojice cyklistů a v noci se přiřítivších švýcarských turistů. Byla určitá naděje, že pršet nebude a tak jsme zvolili širák. Spaní pod ním je příjemnější než ve stanu, pokud není komáří sezóna. Naštěstí nebyla. Obloha se sice v noci zatáhla a ochladilo se, ale voda se udržela nahoře a dolů se jí nechtělo. Spánek tak narušoval pouze kravál. Kravál jako výsledek a součet hlasů okolních zvířat - rosniček, kuněk, racků, čejek, vodoušů a bukačů. Do oné noci jsem netušil, že čejky létají a ozývají se i v noci. Ve tmě bylo nejdřív slyšet jen svist křídel, ale když se ozval typický čejčí hlas, při kterém se za dne řítí samec směrem k zemi, napadlo mě, jestli neprovádí stejnou akrobacii i v noci, kdy nevidí. To by si ho samička teprve vážila, pro jeho obětavost a odvahu. Infra kameru jsem neměl a tak jsem nakonec, nedbaje okolních hlasů, usnul.

Na skok za dropem velkým II.

Vstali jsme kolem páté a rozhodli se zajet k dropům. Opět stejnou trasou z Andau do Tadtenu. Dropy jsme našli, ale jen jako malé tečky v dálce. To nám umožnilo dívat se víc na jiné druhy. Hned u silnice krmil své, trochu už létající, mladé párek bramborníčků hnědých, čejka nás svým varovným hlasem upozornila na svého potomka a zachytili jsme i trénink mladého zaječího atleta. Nejdřív jsme viděli zajíce pádit tryskem travou k silnici a přes ni. Nic neobvyklého. Za chvilku se stejnou trasou a stejným tryskem vracel zpět. To už nás zaujalo. A to nebyl konec. On si tu trasu dal skoro celou znova. Po doběhu ještě zahnal bažanta a unaven ranní rozcvičkou se pustil do něčeho zeleného. Být to člověk, byl by z něho asi olympionik.

Oproti předchozímu dni jsme se zastavili u tadtenské pozorovatelny. Porůznu jsme se rozhlíželi, nic zvláštního neviděli a pomalu se rozhodovali, kam pojedeme dál. Když tu něco směrem k nám letělo. Zaostřil jsem, zaregistroval v hledáčku foťáku cosi jako husu a se slovy "To je husa" jsem se jal nastavovat foťák pro její vyfocení. Nespěchal jsem. Pak jsem se konečně podíval znovu, když byl pták nejblíž pozorovatelně (a opravdu blízko). Byl to drop. A než jsem se rozhoupal, byl pryč. Samozřejmě, že po mém prohlášení, že je to husa, se o něj fotograficky nezajímal nikdo. No jo, někdy má člověk šanci a sám si ji zahodí. Od teď si budu stopovat, za jak dlouho uvidím letícího dropa a ještě takhle blízko. Doufám, že to nebudou desítky let, než se to stane. Náladu nám vylepšil kalous pustovka, který se vynořil z trávy a začal lovit něco k snídani.

Warmsee

Warmsee je trošku něco jiného, než ostatní vodní plochy. Je tam sice méně ptactva, ale cesta vede hnedle kolem vody. Zrovna když jsme přijeli, odcházel nějaký člověk se psem, který tam byl na procházce. Při prvním pohledu byl břeh prázdný a očekávaní bahňáci nikde. I hladina byla celkem prázdná. Tak jsme smutně jeli podél vody a dívali se po kulících. Ti přeci jen nejsou příliš plaší a lehce uniknou pozornosti. Na chvilku mi pohled sklouzl před auto, a co nevidím. Kousek před autem na kraji cesty stojí břehouš a čistí si peří. Nastala fotografická slavnost. Z okýnek našeho auta se porůznu vysunovaly objektivy a ozývalo se juchání a cvakání. Břehouš dlouho nereagoval, stále se čistil a občas se i poškrábal. Pak to vypadalo, že odletí, ale poodlétl jen asi dva metry k vodě a začal pochodovat a shánět potravu. Břehouši, které jsem do tohoto dne viděl, byli velcí plašani, takže aby to bylo vyrovnané, nabral si tenhle porci klidu i za ně. Týden před tím, při krátké zastávce, tam byl břehouš jeden a ten se vyplašit nechal. Všechno se prostě mění a jak to vypadá na místě, není vůbec pro další dny směrodatné. Projeli jsme zbytek cesty kolem vody, potkali jedno auto z vysunutým objektivem a obrátili to zpět. Mezitím se auto, které jsme potkali, otočilo a zastavilo. Blížili jsme se krokem k němu a sledovali, kam míří objektiv. Mířil na sysla. Fotograf nám zamával ať jedem, a tak jsme se automobilově shlukli a naprosto klidného sysla si vyfotili. To byl docela pěkný závěr výletu.

Odkazy

• Nationalpark Neusiedler See - Seewinkel (německy)
• Stránky Roberta Doležala s popisem ornitologických výletů, mezi kterými jsou i cesty k Neziderskému jezeru.
• Club 300 Austria - stránka, kde si před cestou můžete najít, jaké zajímavé druhy se v oblasti vyskytují (německy)

© Jakub Stančo 2008