Den čtvrtý

Otevřít oteklé oči, najít východ ze stanu, najít kaši, nacpat ji do sebe a sbalit. Ranní úkoly byly úspěšně realizovány a vyrazilo se dál. Velkou část cesty jsme šli po místech bez stromů, ty se shlukovaly v malé skupinky jen občas a často z nich zároveň trčely skály. Mimo několika hýlů byl až moc velký klid. To asi tím vedrem. Obrat nastal v době oběda, kdy jsme došli k horskému jezírku. Nejdřív se jako obvykle ukázala luňák, pak ho vystřídal orel skalní a potom jsem rušil u oběda. Kousek od místa našeho nacpávání totiž svoje mladé krmil rehek středoasijský, kterého jsem "musel" na chvilku zaměstnat.

Ale to bylo až po koupání. Když jsem u předchozího dne zmiňoval studenou vodu, myslel jsem v jezírku. A samozřejmě, že jsem to nejdřív netušil. Uviděl jsem prostě vodu a prásk oblečení na zem a už jsem do ní lezl. Jeden krok, začala mi tuhnout noha, takže jsem v panice vyskočil na nejbližší kámen trčící z vody. Na něm jsem jako žába seděl, jen místo kvákaní jsem se přemlouval k opuštění stanoviště směrem vpřed. Nepovedlo se a já se po deseti minutách boje stáhl do předem připravených pozic na souši. Prima koupání to bylo, tvrdili ti, co se dostali až k plavání, ale beztak jenom provokovali.

Pochod pak pokračoval úplně v pohodě dál. Při přechodu sedla jsme si užili zajímavé kamenné sestavy, jako například sfingu, která hlídala cestu do údolí řeky Těkelju. Průchod byl povolen a cíl nedaleko - na místě, kde by mě normálně nenapadlo stanovat. Rovina totiž vedla maličko z kopce. Jenže, hnal se déšť a další místo na táboření bylo malé. Co se dalo dělat. Během deště se většina z nás schovala do stanů, aby vylezla až donucena hladem. Moje zájmy se ten večer smrskly na jedinou věc. Jídlo. Čekání s miskou u ohně bylo kromobyčejně zdlouhavé. Tak takhle jsem dopadl, místo abych využil volný čas k průzkumu okolí, sedím a koukám, jak bublá pohanka v kotlíku. Mimochodem, to nebyla sladká pohanková kaše, nebylo přece ráno, tohle byla pohanková kaše plná masa z konzervy. Popravdě takové kategorie, které bych se u nás určitě vyhnul.

Den pátý

Část výpravy se sice díky sklonu kopce probudila ve dřepu, ale nálada byla dobrá, bodejť ne, byla přece kaše. A potom, před námi stál poslední úkol v řadě, dojít na místo, kde jsme měli pobýt 3 dny bez velkých pěších přesunů. S pohvizdováním jsme proto začali slézat prudký svah k říčce Těkelju. Tu bylo potřeba přejít po můstku a jít zase vzhůru. Jenže se ukázalo, že je tu šance užít si další exkurzi, tentokrát k vodopádu. Sice trochu bokem od plánované trasy, ale šlo se pěkným lesem. Z mechu vykukovali kozáci, klouzci a různé jiné houby, zimolez se dal jíst na kila a utíkalo to pěkně. Kousek před vodopádem byla kamenná lavina staršího data (částečně zarostlá), kde pobíhaly a pískaly pišťuchy a pak, pár metrů od proudu vody, v mlze dopadajícího do koryta, si své hnízdo postavil skorec. Na lidi nedbal a usilovně sháněl potravu pro mladé, vykukující z otvoru kulaté stavby.

Moc pěkná exkurze to byla. Pár kiláčků po rovině a pěkné výhledy na říčku. Z naší opravdové trasy jsme si ale příliš neukousli. Nezbylo, než zdolat svah. Příkře vzhůru, nějakých 500 výškových metrů. Blátivá cesta vedla lesem, kde rostly jako všude na Altaji modříny s nádhernou barvou kmene a sympatické borovice sibiřské. Po předchozích dnech nácviku chůze do kopce neznamenalo velkou obtíž dostat se až nahoru, nad hranici lesa. Odměna ve formě výhledu na hřeben Běluchy nás nadchla. Jen pohled na zbytek trasy část výpravy nepatrně rozkolísal. cestička vedla sice trochu dolů, ale hodně do dálky k jezeru Ak-kem. (Prohlédněte si panorama)

A opravdu ještě uběhlo hodně kroků, než jsme dorazili do ležení. Blížil se soumrak a taky mraky. Unavení jsme se uložili k spánku v údolí řeky Jarly, pod dohledem hory zvané matka světa.

Údolí Jarlu

Večer přinesl mraky, položil je na hory a nechal je tak. Začalo drobně pršet. A pršelo, mrholilo celé tři dny. Byly tam i určité prodlevy, kdy se mraky na nějakou dobu zvedly, aby se nepřeležely, přetočily se na druhý bok a pokračovaly ve vypouštění vody v novém, neotřelém stylu. Idylka. Měly to být 3 dny procházek po okolí a focení. Skončilo to ležením ve stanu a postáváním u ohně, kdy z jedné strany člověk navlhal a z druhé se sušil.

To nás samozřejmě nezlomilo, ani třetí den, kdy jsme pozorovali, jak ve větší výšce sněží, ochlazovalo se a vypadalo to, že sníh dopadne i na nás. Kdepak, kam s tím na nás. Dokonce mám i několik fotek z těch chvil, kdy bylo lépe. Po stromech v okolí se proháněli různí budníčci - zelený, severský a temný a pár metrů od stanů pobíhali syslové. Podél koryta řeky Jarly pobíhali konipasové horští a kousek výš proti proudu bydlela rodinka slavíků modráčků tundrových. Jeden kamarád dokonce na hřebeni potkal kozorohy a byl tak jediný, kdo viděl nějaké větší zvíře. Já osobně viděl jen tohle.

Mimo jídla, postávání, případně pokuřování nebylo moc co dělat. Krátké výlety po okolí byly hezké, ale čvachtavé, a jak šel čas, vody přibývalo nejen v korytě řeky, ale i mimo. Skrze tábor začal proudit nový, slabý potůček, který sílil a bylo nutné přemístit několik stanů, aby se z obyvatel nestali vodníci. Tím jsme byli malinko obklíčeni vodou a nečekaně zábavnou se stala chůze na záchod. Nebyly to jen nové potůčky tekoucí ze svahů, ale i mokrý porost a mech krásně nasáklý vodou, který znesnadňoval každé odskočení si. Ale člověk si nakonec zvykne na všechno, když nepočítám záchody u Těleckého jezera, na ně se zvyknout asi nedalo.

Hajdy domů

V den, kdy jsme měli odejít, vyšlo ráno slunce. A ukázalo se, že jásat nad čistou oblohou je předčasné. Slunce má určitou sílu a moc a uplatnilo ji. Začalo všechno to mokro kolem vytahovat vzhůru a brzy bylo všechno jako dřív, jen bez deště. Díky zato!

Původní trasu vedoucí nad 3000m jsme z několika důvodů zrušili a dali jsme se cestou nejmenšího odporu - podél řeky Ak-kem - na cestu zpět na Vysotnik. K tomu bylo třeba překonat s pomocí převozníka jezero Ak-kem (ano, jméno je stejné jako u řeky, zkuste si ho přečíst naopak), a několik kamenných lavin, vedoucích až do řeky. Ale téměř se nešlo do kopce! A ze začátku nás provázel pohled na Běluchu.

Řeknu vám, že hub tam roste hodně. Není důvod chodit mimo cestu a hledat. První večer z třídenní cesty zpět jsme udělali pěknou míchanici a bylo nám dobře. A protože se nikdo neotrávil, byly houby dokonce i jedlé. No, nebudu přehánět, nechali jsme si je odsouhlasit vůdcem výpravy. Něco vyhodil a pak kývl, že je to dobré. Teprve při polykání jsme si všimli, že on jediný houby nejí a na nabídku reaguje lehkým úsměvem. Mám podezření, že jeho důvěra ve znalost hub nebyl úplná. A nebo je prostě nejí.

Hustý les, kterým jsme procházeli, byl plný veverek, burunduků, ořešníků a sýkorek. Schválně píšu hustý les, protože některé jeho části mimo cestu byly hodně neprůchodné a výpad s cílem fotografie se leckdy nevydařil právě kvůli neprostupnosti lesa. Tam, kde byl řidší, poskytoval výhled na okolní svahy.

Třetí a poslední den zpátečního pochodu už bylo zase pěkně. A nejen to. Náš noční tábor byl přibližně 2 kilometry od bufetu. Šlo se po louce plné květů a hmyzu. Kobylky drnčely pro nás nezvyklým tónem, motýli se míhali vzduchem, a pokud toho pohledu měl snad někdo dost, zvedl za chůze oči ke kopcům. Bylo dobře a mělo být ještě lépe. Došli jsme k bufetu. Čekal jsem od něho nějaké ty sušenky a podobné věci, ale všechno bylo jinak. Představte si, po těch dnech plných kaše, konzerv a někdy i chleba s kečupem, jak člověk zírá na nabídku a uvažuje co je lepší. Palačinky s čerstvým tvarohem a džemem z lesních jahod, nebo pirožek, nebo langoš? To vám byla taková dobrota, to se nedá vypovědět. A v kombinaci s pěkným dnem a tím vším okolo včetně hučícího Ak-kemu, to bylo jako v ráji. Sedlo Kuzujak se pak dalo přejít jako nic a pak už jen dolů a dolů. Maliny už byly zralé, rybíz stále kyselý a voda v řece Kučerle měla stejně pěknou barvu, jako první den.

Krom toho začal tah motýlů. Začal náhle a nečekaně, ze dne na den. Všude se začali objevovat přástevníci a ještě jeden fyzicky podobný druh, jen bíle zabarvený. Mimo to byly louže na cestách obklopeny tolika okáči, až se tomu nedalo uvěřit. Někdy jsme procházeli skoro mrakem vyplašených motýlů. Tomu říkám pěkné rozloučení. Nás už čekala jen ruská sauna (baňa) a odjezd k Těleckému jezeru.

<<Předchozí část | Další část >>

© Jakub Stančo 2007