Pátek

V pátečním ránu, jako obvykle a nic netuše, vyrazil jsem stereotypně do práce. Téměř stereotypně. Odchýlil jsem se totiž trochu od obvyklé trasy. Náhoda tomu chtěla, že jsem tak málem zakopl o rorýse, plácajícího se v trávě poblíž paneláku. Nenapadlo mě nic jiného, než ho zvednout a podívat se co mu je. To bylo ta jednodušší část. Druhá - obtížnější - nastala v zápětí a trvala 4 dny (k tomu se ale dostanu postupně). Když už jsem ho zvedl, nemohl jsem ho jen tak zase položit. Říkal jsem si, že se snad najde způsob jak se o něho postarat a jak mu pomoci. On se, zatímco jsem ho držel v dlani, uklidnil a jen ležel, oči zavřené, ani jsem nedokázal poznat, jestli je nemocný, vysílený, nebo cokoliv jiného. Viditelné zranění neměl.

Bez velkého uvažování jsem se vrátil domů, našel papírovou krabici, uložil jsem ho a vyrazil podruhé do práce. V práci jsem teprve začal pořádně uvažovat jak dál. Měl jsem kontakt na Stanici pro záchranu živočichů v Bartošovicích na Moravě. Volal jsem tam v naději, že rorýse vezmou, dokáží se o něho postarat, nebo alespoň poradí. Shodou okolností nebyl nikdo přítomen, vzal to sice záznamník, ale mě se vzkaz nechávat nechtělo, chtěl jsem to řešit hned. Napadlo mě, že by alespoň něco o krmení mohli vědět v prodejně domácích mazlíčků. Zašel jsem tam a dozvěděl se, že bych snad mohl použít moučné červy. Nelenil jsem a koupil jich hromádku. Když jsem je ale donesl a podíval se na Rorýska (celou dobu jsem mu originálně říkal jen Rorýsek), zdálo se mi, že jsou nějak moc velcí a že to asi nebude úplně ideální. Zvolil jsem tedy zlatou střední, čili zlatý řez. Červy jsem nepodával celé, ale jen kousky. Musím říct, že jsem se přitom necítil nějak zvlášť dobře a taky jsem je dlouho nevyužíval a přešel na stravu jiného typu. Asi to ale bylo dobře, protože jsem se pak na internetu dočetl, že by se červi měli podávat bez hlavy. Jejich kusadla prý můžou poškodit žaludek a střeva.

Ale zpátky k Rorýskovi. Potíž byla, že se stále nehýbal, oči zavřené, jen výjimečně otevřel levé, to pravé vůbec. A hlavně - nereagoval na pokusy o krmení a napojení. Maximálně uhnul hlavou. Tady mi zase pomohl internet. Našel jsem si, že pokud mláďata nechtějí sama jíst, má se to udělat "násilím". Násilí píšu schválně v uvozovkách, protože tak malého tvorečka člověk poškodí jedna dvě. Prostě šlo o opatrný pokus otevření zobáčku a vpravení potravy. Při prvním krmení jsme na to byli 3 - jeden držel, druhý otevřel zobáček a třetí vhodil potravu. Naštěstí jakmile ucítil potravu, polykal čile a hbitě, takže šlo jen o to, stihnout to než sebou začne šít a potrava skončí odrazem na zemi. Postupně jsme to zvládli ve dvou, a když jsem později přinesl Rorýska domů, musel jsem už sám (A že nám to dalo zabrat, to je jisté - oběma). Zatím jsem ale ve fázi "co a kam s ním". Vlastně bych málem zapomněl - ještě je tu pití. Nevím jak to mají rorýsi s pitím. Nechtěl jsem mu dávat vodu do misky, aby se v tom mátožném stavu neutopil, a tak jsem mu zkusil nabídnout lžičku s vodou, tak, že jsem se lehce (a opatrně, aby vodu nechtíc nevdechl nebo něco podobného) dotknul vodou spodku zobáčku. Zareagoval, trochu si nabral a pak chvilku polykal. Takovou velkou reakci na vodu měl za celé 4 dny jen 2x, jinak si vody moc nevšímal. Opět na internetu jsem zjistil, že nepotřebuje tolik vody, že údajně stačí, když je voda v potravě. Takže jsem to s napájením zkoušel jen občas, dávky co přijal, byly minimální, a protože celkem prospíval, asi to tak nějak přibližně bude. Ale to už zase předbíhám. Odpoledne, po mnoha hodinách sice vypadal trochu čileji, ale stále nebylo jasné co dál. Zašel jsem proto do Veterinární kliniky "Na kopci", kde mi velmi ochotně mátožného Rorýska prohlédli. Po prohlídce mi moc nadějí nedali, zranění nebo nemoc sice neobjevili, ale byl hodně slabý a vyhublý. Vzal jsem ho a rozhodl se, že když už, tak už. Jednou jsem ho zvedl, tak to dotáhnu.

Rorýska jsem dopravil domů, kde dostal prostornější krabici, aby mohl trochu putovat. V rohu jsem mu udělal překryv, kde měl šero a kam sám později zalézal jako do útočiště. Pak jsem zaběhl koupit kuřecí maso, které je zase podle jednoho zdroje na internetu možné použít jako náhradní stravu hmyzožravců. Myslím v syrovém stavu a na hodně drobno nastrouhané. Pak nastala ta chvíle. Jak ho nakrmit? Jedna ruka ho drží, druhá otevírá zobáček (zatím to jde podle plánu), a třetí… no jo, tu mi zapomněli při narození namontovat. Takže jak na to? Nevím komu se první pokus líbil míň, ale nakonec se to povedlo. Techniku jsme společnými silami postupně zdokonalovali a čtvrtý den už stačilo ho chytit, pootevřít zobáček a on už věděl, že přichází mňamka a rád spolupracoval. Stejně mi to ale pokaždé nedalo, abych se trochu nebál, že mu nějak ublížím a snažil jsem se dělat vše co nejjemněji a bez síly. Když se příliš mlel, tak jsem ho pár minut nechal v klidu a zkusil jsem to znovu. Většinou si jen potřeboval nejdřív odskočit a pak už zase mohl jíst. Pro dokončení popisu prvního dne zbývá dodat jen to, že jsem naposledy krmil už za šera, přibližně v době odletu rorýsů, kteří do té doby poletovali nad domy. Říkal jsem si, že nejlepší bude řídit se podle nich. To ale znamenalo si ráno přivstat. Takže budík na pátou a hurá spát.

Sobota

Ráno se mi ale vůbec nechtělo vstávat. Sobota, všude klid a já vyskakuji a mažu připravit snídani pro Rorýska. Dal jsem mu kousek vařeného bílku, cože je také jedna z možných náhražek. Na žloutek jsem si netroufl, připadal mi nevhodný. Ale jak to je, to nevím. Popravdě byl Rorýsek první zvíře, o které jsem se kdy staral a moje vědomosti a zkušenosti byly nulové. Další nejasnou věcí z dlouhé řady neznámých bylo množství potravy a četnost krmení. Pro začátek jsem to dal asi jednou za 25 minut a pak to průběžně upravoval podle jeho reakcí. Snažil jsem se je pečlivě sledovat a tak poznat, co je vhodné. Snad jsem se trefoval přibližně dobře, protože se jeho stav po pár dnech o dost zlepšil, alespoň v mých očích.

Po sobotní snídani mě napadlo, že by nebylo špatné dodat mu krom náhradní stravy i stravu přirozenou, čili hmyz. Vyrazil jsem k řece a asi jsem náhodným kolemjdoucím musel připadat jako uprchlík z nedaleké léčebny. Máchal jsem rukama "do prázdna", občas jsem se zastavil a hleděl "jen tak pro nic za nic na list" a tak podobně. Ale úkol byl splněn, nachytal jsem něco drobného hmyzu (větší jsem nechtěl riskovat) a pak jsem ho vždycky míchal k dávce náhradního krmiva.

Musím říct, že interval krmení, který jsem si zvolil, je děsivý. Celý den se prakticky změnil jen na krmení, jeho přípravu a odpočinek. Měl jsem dost. Rorýsek naštěstí sílil a to mě povzbuzovalo. A také se učil, stejně jako já. Pro jistotu jsem volil stále stejný postup krmení, aby se nestresoval, co se to zase děje a abych se nestresoval já, že mi to nejde. Druh potravy jsem volil od oka a trochu podle trusu, když se mi nezdál, trochu jsem pozměnil poměr masa, bílku, hmyzu a občasného piškotu. (Piškotem jsem si nebyl úplně jistý a tak jsem mu ho - namočený - dal za celou dobu asi 4x). Byli jsme časem sehraná dvojka a čas prvního krmení 5 minut se smrskl v neděli na asi 10 vteřin. Pak to začalo trochu narůstat, protože dost zesílil a už dokázal dávat jasně najevo - Teď ne! Další užitečná věc byla, že se naučil počkat "s cestou na záchod" až když jsem ho položil do krabice. První den mi 3x nechal v ruce dáreček. Samozřejmě jsem ho v tomhle směru podporoval a nakonec jsem vypozoroval, jak se chová, když se mu chce a hned jsem ho položil. On totiž pokaždé trochu zacouval, opřel se o křídla, zvedl ocas do výšky a… šplouch. Pak chvilku čekal a nakonec si šel dáchnout. Stalo se také několikrát, a zase nevím proč, že mu to nešlo. Plácal pak chvilku křídly, i dost prudce a zkusil to znovu. Napadlo mě, že mu pomáhá pohyb a tak jsem ho vzal na dlaň a lehce ho spustil dolů. Jako kdyby byl ve výtahu. On roztáhl automaticky křídla a zaplácal. Stačilo jednou, maximálně 2x a když jsem položil zpátky, povedlo se mu zbavit zátěže okamžitě. Tím mě přivedl na jinou myšlenku. Jak byl ze začátku vychrtlý, neměl vůbec sílu a moc toho "nenaběhal", tak jsem si nebyl jistý, jak je to s vývojem jeho svalstva. Už jenom proto, že doba odletu do teplých krajin přichází brzo a on musí být připraven. Proto jsem onu popsanou výtahovou techniku použil ještě párkrát, aby se trochu rozhýbal a dostal do kondice. V neděli už byl patrný jasný pokrok a síla v křídlech byla mnohem vyšší, než když jsem ho našel bezmocně se plácajícího v ranní rose. Také jsem si všiml, že mu postupně dorůstá peří. To jsem vlastně zatím nezmínil, podle veterináře to bylo mládě, kterému do vzlétnutí zbývalo ještě několik dní. Sám jsem to časem poznal také, když mu tak pěkně dorůstalo. Sobotní den jsem zakončil unaven, ale optimisticky, protože jsem nic nevěděl a myslel jsem, že už zesílil a že v neděli už může opět letět, jako před havárií. Samozřejmě že ne.

Neděle

Nedělní probuzení bylo dost legrační, ve 3 ráno jsem se vzbudil ze snu o tom, že mám ještě jednu krabici a v ní dalšího opeřence. A ten utekl. Tomu říkám pohlcení prací :) Poprvé jsem ale zaslechl Rorýska potichu pískat. Zkontroloval jsem ho, nic mu nebylo a tak jsem si ještě chvilku pospal. Pátá ranní tu ale byla coby dup a tak jsem už "zkušeně" začal ještě v rozespalosti připravovat snídani. Za oknem jsem viděl spousty kroužících rorýsů, kteří působili dojmem, že tam jsou od večera a nastálo. Jako ranní rozcvičku jsem měl lov hmyzu a pak zpátky do tempa - krmit, krmit, krmit. Bylo to méně únavné, protože se z nás obou stali zkušení borci a vše zabralo méně času. Rorýsek se dost probral a aktivoval. Sice stále dost času strávil pospáváním ve svém růžku, ale byly chvíle, kdy se čile rozhlížel a jednou jako horolezec dobyl stěnu příbytku a vyskočil ven. Naštěstí mě přilákal hluk a uprchlíka jsem lapil. Uvažoval jsem, jestli se v něm neprobudil pud skoku, nebo jak to nazvat, prostě jestli nenastala chvíle k odletu. S bušícím srdcem jsem ho vzal k oknu (bydlím celkem vysoko) a postavil ho na parapet. Jestli se rozhodne skočit, tak mu bránit nebudu. Nějak to ta příroda musí mít přece zařízené. Zatímco já byl nervózní, co bude, Rorýsek si klidně hověl a po chvilce usnul. Takže nic. Uvažoval jsem jak zajistit jeho svobodný a dobrovolný odlet v pravou dobu, kdy bude při síle a příroda zavelí - LEŤ. Vyřezal jsem mu proto z papírové krabice jakýsi příbytek, který se pokoušel imitovat prostor hnízda rorýsů. Přidělal jsem ho na parapet a po nakrmení jsem tam vložil i Rorýska. Ale nervózní jsem byl jak pes. Obával jsem se, že by mohl skončit jako předtím, někde na trávníku. Jak jsem překvapeně zjistil asi po hodině, všechno bylo jinak. Byl sice celou dobu v budce (krom doby krmení), ale pak ho to přestalo bavit, eskamotérskou kličkou za mohutné podpory křídel se z ní vyšvihl ven a začal se drát zpět do bytu. Nezbývalo než otevřít. Jakmile uviděl mojí nataženou ruku, rozeběhl se a seskočil na ni takovým tempem, že jsem se nestačil divit. Skočil, usadil se a uklidnil. No, nebyla to radostná chvíle. Cílem byl návrat do přírody, ne k člověku. Budku jsem ale zrušil, protože z ní stejně vyskočil i po druhém pokusu a ještě to celé působilo dost akčně a dramaticky, že jsem už neměl odvahu to dělat po třetí. Co jsem ale chtěl bylo, aby si neodvykl hluku města a hlavně, aby viděl létající rorýse a slyšel jejich pokřik. Aby nezapomněl kdo vlastně je. Chvílemi ho to opravdu dost zajímalo. Na noc ale zůstat nechtěl a tak jsem ho vrátil do bedny, na kterou si už zvykl a kde byl v klidu.

Pondělí

V pondělí už mě celá situace začala znervózňovat. Říkal jsem si, jak dlouho vydrží moji neodbornou péči a jak vůbec vyrazí do světa vzdušných proudů a střemhlavých letů. Vůbec jsem si nebyl jistý, že to zvládnu a usilovně jsem se snažil najít řešení. Nechat ho letět bez jeho souhlasu jsem nechtěl, musel jsem do práce a bál jsem se, že propásnu dobu, kdy může letět a on se stane neschopným letu a nakonec odejde do věčných rorýsích lovišť. Takže jsem znovu volal Stanici pro záchranu živočichů. Dovolal jsem se, zjistil, že ho vezmou a tak se mi ulevilo, že se o Rorýska postarají odborníci a jeho šance na další život stoupnou. Pokračoval jsem v krmení (Jen pár hodin před předáním se 2x krátce ozval pravým rorýsím pokřikem a tím mě v závěru hodně potěšil) a v podvečer ho předal do rukou povolanějších. S trochu smíšenými pocity, už mi tak nějak přirostl k srdci. Ale každopádně u mě budoucnost neměl, takže nebylo o čem přemýšlet. Teď mu jen držím palce, ať se dostane do Afriky a prožije hodnotný rorýsí život.

Pokud snad tenhle text čte nějaký odborník a vidí, co jsem dělal špatně, nebo co se dá dělat lépe, byl bych rád za poznámky. Ať je to popsané k většímu prospěchu rorýsů a jejich případných dočasných chovatelů. Za sebe musím říct, že to nebyla žádná legrace a rozhodně bych doporučil nechat to na odbornících. Postupy, které jsem použil, jsou většinou neověřené, většinu věcí jsem dělal jen "v dobré víře" a bez znalostí a proto to prosím berte jen jako popis nouzového stavu. Přiznávám, že teď už bych nalezeného rorýse předal na stanici okamžitě a nečekal bych celý víkend.

Ještě mám pár poznámek "pod čarou". I když jsem neměl moc času, stihl jsem se na stanici dozvědět, že způsob krmení nebyl úplně ideální. Že prý ho krmí hadičkou. Jak to přesně je, nevím, doporučoval bych se v případě potřeby prostě optat. Další věcí jsou paraziti, při delší době se můžou namnožit a způsobit komplikace, proto se možná vyplatí stavit se v každém případě u veterináře. Nedokážu posoudit vliv, ale pro jistotu jsem udržoval krabici v co největší čistotě, když už nic, tak tím se nic nezkazí.

Nakonec chci poděkovat lidem ze stanice, že se Rorýska ujali a Rorýskovi, že vydržel moji péči.

Dodatek 2.8.2005: Rorýs přežil a 28.7.2005 byl vypuštěn v Novém Jičíně.

Odkazy s příbuznou tématikou

• Rorýs obecný - na stránkách Českého rozhlasu
• Co dělat s nalezeným ptačím mládětem? - stránky ČSO
• Stanice pro handicapované živočichy ČSOP

© Jakub Stančo 2005