U vody
Třetí dubnový víkend sliboval pěkné počasí, a tak jsem se překonal, vstal v půl páté a vyrazil k rybníkům. Časné ráno, kdy se příroda probouzí je totiž můj oblíbený čas. Ptactvo denní se budí a střídá ve službě v hlaholu noční houkavé společenstvo, a když je to ještě ke všemu na jaře, v době tahu, je to pro pozorovatele úplná pastva.
K rybníkům jsem dorazil v době, kdy byly celé zahaleny zvedající se mlhou, takže nebylo téměř nic vidět. Občas se na šedé hladině objevil plující stín a čerti podivní křižovali sem a tam, z mlhy do mlhy. Myslím, že nechybělo málo a potkal bych Rákosníčka, jak mlhu krájí a porcuje. Jak bylo málo vidět, tak bylo hodně slyšet. Kolonie racků chechtavých je něco, co se nedá přeslechnout. Je to místo trvalého křiku a poletování, a jak jsem se jednou přesvědčil, neutichá to příliš ani v noci.
Putoval jsem mlžnou cestou a opar se pomalu zvedal, řídnul a slunce se ze slabého kotouče proměňovalo v zářivé kolo. Zlepšené vidění mi dovolilo určit mlžné čerty, kteří, jak se ukázalo, měli podobu potápky roháče. Roháči měli zrovna svatební období. Dvojice připlula k sobě a po chvilce obhlížení a potřásání hlavou se oba budoucí rodiče zvedli nad vodu a opřeli o sebe hrudí. Celé to vypadá moc pěkně, oproti jiným druhům, kterým jako svatební tanec stačí kývnutí hlavou a je to vyřízené.
Trvalo to možná hodinu, než se mlha vypařila úplně a odkrylo se tak celé rušné dění na rybnících. Všemu samozřejmě vévodili rackové chechtaví (i když se sem tam objevil i nedospělý racek stříbřitý a asi i jiní, určováním jsem se moc nezabýval). Krom neustálého poletování a chechtání také sháněli potravu a nebo si nosili materiál na hnízda. Když je jiný ptačí druh rozčílil, tak neváhali a zaháněli ho, často skupinově. Obzvlášť mě zaujal racek, nesoucí v zobáku hrst suchých rostlin. Už zdálky se mi zdálo, že se podivně potácí a motá, a když se dostal blíž, začalo mi být jasné, že kvůli rostlinám pořádně nevidí a není si úplně jistý, kam letí. Každopádně nepustil ani stéblo nazmar.
Výhodou jara je tah, kdy je větší šance u nás vidět jindy vzácné druhy. Tak jsem zahlédl skupinku lžičáků pestrých nebo zrzohlávky rudozobé. Dost mě překvapilo, že z dvojice zrzohlávek se samec neustále potápěl, zatímco samička si volně plula po hladině a pouze sledovala, kde se její druh vynoří a opět se k němu na chvilku připojila.
Početně rejdící skupiny různých kachen sledovali ze vzduchu pochopové a ve starém rákosí se ukázal i jeden moudivláček lužní, který tam hodoval společně s modřinkami. Tak parádní podívanou všude okolo bylo skoro škoda opustit. Ale když se zvedlo hejno labutí a zmizelo v dáli, tak jsem pokračoval dál, tentokrát k vypuštěnému rybníku, kde jsem počítal, že uvidím nějaké bahňáky. Cestou mě tak těsně minuly labutě, že jsem jen hořce litoval nepřipraveného foťáku, který jsem vytáhl, až když mi ukazovaly záda. Ale dostal jsem ještě jednu šanci, když chvilku potom vzlétla mladá labuť, která se asi cítila po odletu ostatních osamělá a rozhodla se, že je dožene. Bylo to jen tak tak, ale fotku mám.
Vypuštěný rybník mě docela překvapil. Velká bahnitá pánev s loužemi vody a ani jeden bahňák. Dokonce ani čejky. Sice jsem mohl být těžko zklamaný po pozorováních před tím, ale překvapený ano. Ale aspoň jsem zahlédl dva černé čápy stojící poblíž středu mezi volavkami. Dno bylo jinak poseto hromadou racků chechtavých a sem tam kachna.
Dlouho jsem se tam nezdržel a vyrazil ještě dál. A tam - u rybníků téměř napuštěných - bylo to pravé hemžení bahňáků. Mít možnost pozorovat více druhů vedle sebe je lepší než sebepodrobnější atlas, protože všechny rozdíly jsou jasně a hlavně na živo vidět a zkušenost takhle nabraná se pak hodí pro určování bahňáků pozorovaných osamoceně. Nemá cenu to tu vypisovat, ale radost mi udělalo pozorování břehouše černoocasého, který je mezi bahňáky docela krasavec. Fotku nemám, protože potkat náhodou břehouše uprostřed rybníka moc nejde. Ale protože tam bylo opravdu hodně různých bahňáků, musím sem dát kromě pisíka ještě aspoň jednoho - vodouše šedého.
Nakonec se musím věnovat závěrečnému pozorování, v místě, kde bych nic nečekal. Zrovna jsem se zastavil trochu stranou rybníků, abych vyřídil jeden telefonní hovor. A v jednu chvíli mě zaujal pohyb. U nepříliš hlubokého vodního kanálu ležela na břehu užovka, která se právě vrhla hlavou do vody a chňapla rybku. Ryba byla poněkud velké sousto a bylo jasné, že když ji pustí, už ji neuvidí. Takže užovka držela a snažila se dostat dál od vody. Jenže ten kousek rovného břehu byl zalomen šikmo nahoru a normálním způsobem by rybu nahoru nedostala. Zvolila proto couvání. Celá se natáhla nahoru do svahu a pak se pomalu, téměř po milimetrech svinovala směrem k ocasu a rybu opatrně táhla sebou. Ta se samozřejmě nedala a co chvíli sebou mrskla, že měla užovka co dělat. Po jednom vydařeném výskoku skončili opět u vody, tam kde souboj začínal. Užovka se nevzdala, a tak po několika minutách urazila necelé dva metry a byla "za vodou". Ryba svůj boj o život prohrála a unavená užovka se rozhodla si odpočinout a poodlezla kousek dál od úlovku do trávy. Já jsem v té chvíli seděl necelé dva metry od ní, a protože mi zmizela její hlava, trochu jsem se nahnul, abych viděl, co kutí. Teprve v ten moment jsem si všiml, že není schovaná, ale naopak vztyčená a sleduje, kdo se to kolem ní ochomýtá a snad ji chce připravit o úlovek. Parádní chvíle pro fotku, jenže jsem si po prvním pokusu všiml, že baterie je na konci sil a bliká nápis "Karta plná". Nezbylo než vyrazit domů.
