Neslavné útěky
Úvod
Níže jsem sepsal několik legračních situací, kdy jsem se různou formu rozhodl pro útěk. Pro toho, kdy by snad čekal nějaká dramata z prostředí záchranářů, musím napsat, že bohužel, nic takového, na takové věci je lepší pustit si televizi :).
Bahnem a trním
Jednu opravdu přívětivou letní neděli jsem sedl na kolo a projížděl okolím Opavy. Bylo brzo ráno, všude klid a tak jsem vnitřně uzrál na průzkumnou výpravu místa, které jsem znal zatím jenom z mapy. Jednalo se o malou vodní nádrž, minirybníček, obklopený stromy. Zajímalo mě, co tam žije a jak to vůbec vypadá.
Dorazil jsem na místo a zjistil, že nejen stromy obklopují skrytou vodní hladinu. Hlavními aktéry byly kopřivy, svízel, bahno a spousta menších keřů. Po pokusných pár metrech jsem svoje rozhodnutí dojít k vodě přímo zrušil, a abych se vyhnul kopřivám i ostatním nesnázím, volil jsem klikatou, ale schůdnější cestu. Takže jsem se plahočil, obcházel, podlézal a trvalo to dobrých 20 minut, než jsem spatřil vodu. Zatím to vypadá dost nudně, uznávám, ale za chvíli…
Překračoval jsem zrovna nějakou větev, když se ozvalo prasknutí. Asi jsem se o něco zachytil a vzal to sebou. Líně a bez zájmu jsem otočil hlavu tím směrem, abych zjistil, že se dívám do podivného tmavého otvoru, asi jeden a půl metru vzdáleného. Z otvoru právě startoval roj, podle zbarvení vos. A podle bzukotu dost rozčílených vos. Nějak jsem jim tou větví asi poničil vchod a taková věc se nenechá jen tak.
V hlavě mi něco cvaklo a spustil se nějaký sebezáchovný program, tělo bylo výjimečně zajedno s rozumem, co se má v takové situaci dělat. Utíkéééj, znělo mi od hlavy až po paty, zatímco se roj přibližoval. Všechno probíhalo dost rychle, a tak mám spíš než film v paměti jen postupné snímky akce. Otáčím se, roj se zatím dostává ke mně. Vyrážím a běžím, křoviny nekřoviny, kopřivy nekopřivy, hlava nehlava se řítím vpřed. Téměř celou vzdálenost, kterou jsem se pracně dvacet minut prodíral, jsem zdolal za pár vteřin. Zastavil jsem a zaposlouchal se, jak si na tom stojím s rojem. Dohnalo mě jen pár vos, a když jsem se nehýbal, nevšímaly si mě a odletěli kamsi zpět do křovin. Vydýchával jsem postupně adrenalin a až teprve po chvilce jsem si všiml dvou štípanců na ruce. Takže dvě to stihly. Bylo by určitě úžasné zjistit, jak by to dopadlo bez útěku, ale takové odvážné činy ponechám na někom jiném.
Zvídavý oř
Tenhle útěk se týká koně. Proto se musím nejdřív zmínit o tom, že jsem měl vždycky minimálně respekt ke koním, když jsem byl mladší tak rovnou strach. V současnosti se jim nevyhýbám, ani je nevyhledávám, takový střed řekl bych. Tolik pro úvod.
Rázoval jsem podél řeky, když jsem mezi stromy zahlédl ve vzdálenosti kolem sta metrů obrys, který mi připomínal koně. "Kůň? Kde by se tady vzal kůň?" říkal jsem si a dusal dál tím směrem. Na koně jsem hned zase zapomněl. Jenže… byl to opravu kůň a když si mě všiml, z hlavy mě nepustil. Zaslechl jsem praskot větví, podíval jsem se mezi stromy a uviděl koně, prodírajícího se mým směrem. "A sakra!" napadlo mě. Zastavil jsem a čekal, co se z toho vyklube. Mezitím co se kůň blížil, všiml jsem si mezi stromy i člověka, který šel ke mně a něco volal. Rozuměl jsem mu jen z části a to ty nejlepší části: "Uteč! Běž ke stromům!". Tak tohle mě konečně vyděsilo, pravděpodobný majitel koně, který mě nabádá, abych před jeho koněm vzal do zaječích. Mazal jsem se schovat za strom a kůň za mnou. Zatímco se kůň snažil oběhnout kmeny tak, aby se dostal až ke mě, já uvažoval, co je to za strašného koně, že před ním musím utíkat a schovávat se. Mezitím dorazil majitel. A konečně jsem mu rozuměl všechno. Volal na mě totiž, ať jdu ke stromům a neutíkám volným terénem, protože jeho koník se rád honí s lidmi a to by se mi asi nelíbilo. Když se vše vysvětlilo, seznámil jsem se se svým pronásledovatelem a vyslechl několik povzbudivých historek o jeho divokosti. Protože si mě ale (až na pokus sníst pouzdro od foťáku) nevšímal, docela jsme spolu vycházeli. Majitel koně mi říkal, že se člověk prostě nesmí bát a musí to překonat, že třeba když se kůň na člověka rozeběhne, tak pokud se nepohne, kůň těsně před ním uhne. No, musím říct, že zkoušet to nebudu a i dál budu mít v úctě lidi, kteří s koňmi pracují.
Neviditelný běžící
Teď se z Opavy přesunu na Slovensko. Je léto, a celá legrace se odehrává v nadmořské výšce kolem 1100 metrů na jednom z hřebenů slovenských pohoří. S pár lidmi jsme postavili stany v podstatě na cestě, často spíš pěšině, kudy vedla turistická značka. Bylo to docela pěkné místo a hlavně divoké. Přímo na cestě byly stopy rysa a podobně.
Při takovém táboření nebo spaní pod širákem vstávám často první, chodím po okolí a seznamuji se s místní zvířenou. Popisované ráno nebylo výjimkou. Dostal jsem se tak do vzdálenosti sto metrů od místa noclehu, když jsem potkal jelena. Sotva jsem mrkl a byl pryč. Plný nadšení z toho, v jaké jsem pěkné divočině, jsem se potloukal okolím dál. Nic dalšího jsem neobjevil a začal jsem se vracet zpět.
Z dost velké dálky k mému uchu dolehl celkem zuřivý štěkot psa, zněl jako by se přibližoval, ale vzhledem ke vzdálenosti jsem si s tím vůbec nelámal hlavu. Během občasného štěkotu jsem se dostal až ke stanu, když jsem zjistil, že lesem něco běží. Něco, co štěkajícího psa nechtělo potkat. Zadíval jsem se do lesa, který byl v těch místech porostlý maliním a dalšími rostlinami. To něco jsem stále slyšel běžet mým směrem. Zatímco se to přibližovalo, uvažoval jsem, co by to tak mohlo být. Znám celkem dobře běh srnčí zvěře, jelena jsem potkal před chvílí a vím, jak to vypadalo a znělo. Takže něco jiného. Mezitím se upalující zvíře dostalo asi na 50m a hodlalo se stále přibližovat. Připadalo mi to jako scéna z hororu. Něco takové velikosti, že to nevyčnívalo nad rostlinstvo, měkce našlapujíc, mířilo k táboru, a já v úvahách pozoroval jen rozhrnující se maliní. Moje úvahy a výpočty nakonec vedly k závěru, že to bude vlk nebo medvěd (Oba se v oblasti podle příručky vyskytují). Tenhle závěr mě nepotěšil, ale co si může člověk namlouvat, když běžnou menší nebo větší zvěř celkem zná. Nic.
Neviditelné zvíře bylo asi na třiceti metrech, kdy mi povolily nervy. Chvilku jsem bojoval s touhou vidět méďu, ale ta dlouho nevydržela. Zvolil jsem útěk, nebo spíše poloútěk. Nahlas jsem si odkašlal. Zvíře už téměř u mě změnilo prudce směr, nad cestou jsem skrz listy a větve keřů viděl něco se mihnout a byl po všem. Jak já si v duchu nadával, že jsem to mohl vydržet. Ale co naplat. Nakonec, pokud to byl opravdu medvěd, možná by to nebylo nejlepší nechat ho do sebe narazit :). Ať je to jak chce, nikdy se to už nedozvím. Ale vynervoval mě pořádně, rošťák.