Letos na jaře jsem během výletu k rybníkům potkal kolegu pozorovatele, který mi během řeči prozradil, že národní park Hortobágy v Maďarsku je prostě bomba. (Trochu jsem to zkrátil, dozvěděl jsem se toho spoustu) Takže při uvažování, kam se jet podívat, to byla jasná volba. Je to v podstatě za humny, protože se až skoro na místo jede po dálnici a menší zdržení nastává jen v Budapešti. Prostě, kdo ráno vyrazí, má už večer první foto-úlovky. Dohodl jsem se s bráchou na menším průzkumném výletě a už jsme byli na cestě.

Den první

Cesta po dálnicích je samozřejmě nudná. Jen jsem si všiml, že se za Budapeští zvedl počet ťuhýků sedících na plotě lemujícím komunikaci. To je všechno. Jediné povyražení jsem měl s vosou, která poletovala na parkovišti, kde jsme chtěli svačit. Schválně píšu "chtěli", protože sotva jsem si něčeho kousl a napil se kofoly, ucítila ta rošťačka ve vzduchu vábivou vůni nápoje, přiletěla, sedla si mi na pusu, drápala mě haksničkama do rtu a snažila se mi vecpat do pusy. Po chvilce čekání mi došlo, že jen tak sama od sebe neodletí a pokusil sem se jí sundat, jenže to bylo jako hrách na stěnu házet. Vosa po každém shození udělala oblouček a hned byla zpátky. To se potom celkem špatně svačí, když má člověk pevně sevřené rty. Nakonec se mě dokonce pokoušela hryznout. Nevím, možná si myslela, že jsem nějaký kofolový strom nebo něco. Prchl jsem do auta a bylo po svačině :-)

Pak prostě utíkala cesta. Kousek před cílem, už mimo dálnici, jsem zbystřil pozornost na maximum, aby mi neuniklo nic, co má křídla. A nebylo to úplně marné. Na poli před obcí Poroszló, hned vedle silnice, byla velká louže, na které se usadilo hejno racků a zahlédl jsem i druh u nás ne tak běžný – pisilu čáponohou, která přeci jen na svých vysokých nohách trochu přečnívá terén. Hustý provoz bohužel bránil zastavení a tak jsem se musel spokojit s nadějí, že v parku toho bude k vidění hodně. Projeli jsme vesnicí a byl tu park. Z auta sice bylo vidět jen pár racků, ale rozloha vody a rákosin byla slibná. Nás ovšem čekalo nejdřív ubytování a lehký odpočinek po cestě. Kempů a penzionů je v oblasti dost, vybere si každý podle chuti. My si našli kemp v městečku Tiszafüred, který byl na kraji rybniční oblasti. Malý bungalov pro dva s autem stál na 4 dny přibližně 1600,- Kč, což bylo prima, hlavně proto, že obsahoval i ledničku a zásuvku na nabíjení baterií. Vybalili jsme si a jen tak na lehko se vydali na obhlídku kempu. To byla první vážná fotografická chyba. Hned za kempem byl rybník s pláží, a zatímco jsme si prohlíželi půjčovnu loděk, přiletěla volavka stříbřitá, přistála kousek od pláže a koupajících se lidí a začala lovit rybky na mělčině. My, s foťáky v bungalovu, jsme ji zoufale a nadšeně z malé vzdálenosti pozorovali a litovali nepřítomnosti techniky. A jak už to tak někdy chodí, bylo to naposled, co jsme tenhle druh viděli takhle pěkně. Mimo volavky se nad vodou míhali rybáci a racci, v rákosinách se proplétali rákosníci, nad kempem v postupujícím šeru proletěl kvakoš a my šli na pivo a do hajan. S velikým těšením na druhý den jsme upadli do spánku.

Den druhý

Ráno jsme se na chvilku mrkli na pláž, jestli tam zase není nějaká volavka. Jistě že ne. Zato tam pochodovaly krotké plážové vrány a na kůlech posedávali kvakoši. S vránami je to legrace. Běžně v přírodě jsou plaché, všude kde je potkávám. Ale na plážích ne. Stejné to bylo třeba na Sardínii, kde za úsvitu paběrkovaly v písku a přítomnost lidí jim byla jedno. Z toho plyne poučení, že kdo chce fotit vrány, musí si přivstat a mazat na pláž :-). Během prohlídky prolétlo hejnko vlh a my se vydali do místního turistického informačního střediska. K našemu překvapení jsme se tam nic nedozvěděli, bylo zaměřené hlavně na rybáře. Zakoupili jsme jen malou mapku oblasti. Jako mnohem lepší se později ukázalo středisko v Hortobágy, kde měli informace, mapy a různou literaturu nejen pro rybáře, ale i pro pozorovatele přírody. S popiskem nalezeným na internetu jsme se proto vydali jen tak namátkou z Tiszafüred směrem na východ. Cesta městečkem, lemovaná řadou sloupů se značně vysokým počtem drátů a kabelů, byla "vysoce začápovaná". Sloup za sloupem bylo buď hnízdo, nebo připravená podložka a všude postávali čápi. Nejen na hnízdech, ale i na okolních komínech a střechách. Dá se říct, že kdo tam v létě neviděl čápa, ten se pravděpodobně překoukl v mapě a byl někde jinde.

Vyjeli jsme z městečka a po krátké době jsme se ocitli v pozorovatelském ráji. Plochá zemědělská krajina, kde se střídalo pole s pastvinou, remízek s mokřinou a rákosiny s rybníky, byla poseta ptactvem. Kde bylo jen trochu vody, tam létali rybáci, čejky, volavky a špačci. V mokřinách se mezi rostlinstvem dovedně proplétali různí bahňáci a na suchých ostrůvcích posedávaly husy. A to vše hned vedle frekventované silnice. Daleko jsme nedojeli, protože nás údiv donutil vystoupit a koukat. Rybáci se ukázali jako velmi krotcí a často i jen dva tři metry od nás nerušeně lovili ryby, žáby a různé larvy. Vůbec jsem se nedostal k tomu, abych nějak blíž zjišťoval všechny pozorované druhy, protože celkový dojem byl fascinující a nebyl důvod se nimrat v podrobnostech. A takhle to bylo několik (hodně), kilometrů. Sotva jsme plní dojmů nasedli a vyrazili dál, objevila se u silnice další mokřina a opět jsme byli ztraceni. Mezitím se ovšem oteplovalo a slunce chystalo polední překvapení v podobě smažení lidí zdarma a bez oleje.

Po mnoha kilometrech zastávkové jízdy jsme se dostali k odbočce na vesnici Nagyiván, kde bylo malé parkoviště. Hned vedle se nacházela jakási zarostlá písčitá prohlubeň s kolonií vlh pestrých. Počet nor značně převyšoval počet vlh, ale i tak to bylo pěkné. V několika norách byly mladé vlhy, které v očekávání krmení vykukovaly ven. Úplně ke kolonii se samozřejmě nesmí, ale pozorovat s dalekohledem se dá v pohodě. Hned za kolonií byla další mokřina, která obsahovala skoro všechny druhy volavkovitých ptáků. Nejzářivější a největší byly volavky bílé. Pokud vedle nich stála volavka stříbřitá, působilo to dojmem "rodiče s děckem na procházce". Volavky popelavé se střídaly s červenými a vlasatými, pod nohama všech se pletly čejky, vodouši rudonozí, slípky a další ptáci. Na vyschlé pastvině vedle přeletovalo několik mladých konipasů lučních, modrásci a kupodivu tam bylo i hodně žab. Na to jaké bylo vedro a jak byla vyschlá půda mimo mokřinu, se tvářily celkem spokojeně. Ne tak my. Vedro nás začalo spalovat až ke kosti a donutilo nás pohnout se dál. Rozhodli jsme se navštívit soustavu rybníků Hortobágyi-halastó, kde jsou vybudované pozorovatelny, některé i se stříškou. A to se nám hodilo do krámu.

Celá soustava rybníků je zpřístupněná pozorovatelům. Po upravené cestě podél jakéhosi vodního kanálu se dá jít něco kolem dvou kilometrů stále rovně, využívat pozorovatelny a kdo toho nemá dost, odbočí a jde kolem posledního rybníka Kondás, kde se dorazí. V první části trasy jsou koleje a jezdí po nich malý vláček, počítám, že brzy bude přístupný i turistům a atrakce lepší než Disneyland bude dostupná široké veřejnosti. To ocení hlavně rodiče s dětmi, které by asi túra mezi rákosím příliš nepotěšila. Co myslíte, kolik jsme toho ušli my? V šíleném vedru jsem u druhé pozorovatelny navrhl ústup :-) I tak jsme toho ale viděli víc než dost.

Na malých nádržích hned na začátku jsme potkávali kvakoše, volavky vlasaté, samozřejmě všudypřítomné rybáky a jednoho bukáčka malého. Na keřích u vody posedávaly mladé vlaštovky, zatímco jejich rodiče se míhali nad vodní hladinou. Rybákům jsme se nějakou dobu věnovali a tak jsme také pochopili, že fotit rybáka letícího asi dva metry před objektivem je věc těžká. S trochou štěstí jde všechno, ale ta námaha :) Asi nejlepším výsledkem je mladý rybák bahenní, který létal stále dokola nad nádrží a umožňoval nám potrénovat se ve focení.

Polední žár jsme se rozhodli prožívat někde v restauraci. Zajeli jsme do Hortobágy, vlezli do první na ráně a bláhově jsme se těšili na místní jídlo. Jenže – ceny byly vysoké a chuť nízká, nic co bych chtěl zkoušet znova. Vůbec se mi zdálo, že tam je jídlo nějak drahé, u nás by taková kvalita musela stát asi 60,- a tam to bylo 140,- (po přepočtu). Nicméně to naši spokojenost s výletem nenarušilo. Nabrali jsme trochu sil a to bylo hlavní.

Cestou zpátky jsme už byli vybaveni pořádnou mapou, zakoupenou v místním muzeu. To nejlepší na ní bylo zaměření na přírodu, obsahovala totiž zakreslené pozice pozorovatelen (vyhlídkových věží). Končit se nám nechtělo, a tak jsme zajeli k rybníku Derzsi-tavak. U něho byla zakreslena dvě místa na pozorování. První, blíž k hlavní cestě, byl pouhý průsek v rákosí a nic moc tam nebylo. Pak jsme zastavili u druhého průseku a po dlouhé cestě v rákosí jsme se dali směrem na střed. Bylo to daleko, člověk viděl jen rákosí čnící nad hlavu a jinak nic. Což bylo dobře, protože takové husté rákosí, to je rejdiště spousty živočichů. Nejčastější byli rákosníci a sýkořice vousaté. Těch tam poletovalo docela hodně, v malých hejnkách se posouvaly rákosinami, nebo hodovaly na malém bezovém keři, který byl těsně u pozorovatelny. Tam se odehrála další fotografická chyba. Když jsem totiž uviděl sýkořice, udělal jsem pár snímků a teprve pak jsem zjistil, že už nemám na co fotit. V rychlosti jsem tahal databanku, abych fotky přesunul z karet a uvolnil si místo a sýkořice mezitím zvědavě přilétly až k nám, jedna se ve vzdálenosti asi tří metrů rozkročila mezi stébly rákosu a obhlížela, co se to tam v trávě děje za drama. Ideální na focení, ale kam s tím na mě, já sledoval, jak ubíhají procenta kopírování a dělal, jako že mi to nevadí :-).

Vlezli jsme na pozorovatelnu a rozhlédli se po širém okolí. To bylo teda něco. Pod pozorovatelnou byl volnější prostor s něčím jako rohožemi, které bránily rozrůstání rákosu (tak si to aspoň vysvětluji). Mají to tam prostě vymakané, co se týče vymožeností pro milovníky přírody. O kus dál už byly rákosiny, někde volná vodní hladina a nad tím vším se děl neustálý pohyb křídel. To nejzajímavější se ukrývalo asi 100 metrů od nás. Mezi volavkami bílými jsme objevily skupinu kolpíků. Mohlo jich být asi ke třiceti. K naší radosti se občas některý zvedl a udělal si vzduchem kolečko na protažení a umožnil nám se podívat z větší blízkosti. Ono se to těžko popisuje. Točili jsme se dokola, pořád někde něco zajímavého sledovali, a když už nic neletělo, koukli jsme dolů pod sebe do bezu, kde se hemžili rákosníci. Byli jsme tam dlouho, vedro už nebylo a po nebi plula mračna. Úleva od slunce vykoupená horší viditelností pro focení. S postupujícím dnem se stále více objevovali kvakoši, kteří se ve skupinkách potulovali ovzduším a kvákali. Jednou proletěli těsně kolem pozorovatelny dvě bekasiny otavní a to byl další důkaz toho, že pozorovatelna je zlatý důl na zajímavé věci, protože normálně člověk bekasinu takhle nevidí.

Bohatství pozorování posílil velmi zajímavý vodní brouk - vodomil černý. Je to prý největší vodní brouk na světe. To sice se svými chabými znalostmi světa brouků nevím, ale velký je dost. Měl skoro 5 cm na délku a na šířku je to taky cvalík. Tenhle druh brouka jsme viděli i na jiném místě a pokaždé měl stejný způsob přesunu. Nejdřív se vyštrachal z trávy někam výš, aby měl prostor ke vzletu. Pak roztáhl krovky (fotka je trochu rozmazaná) a po přibližně vteřině nehybnosti vylétl prudce vzhůru, do takových pěti šesti metrů. Nahoře to vzal pár metrů do boku, přestal letět a volným pádem zahučel kamsi do rákosí. Podivín, to vám teda řeknu.

Den třetí

Další den mi nebylo uplně nejlíp, tak jsme se rozhodli pro průzkum jednoho místa a to Hortobágyi-halastó, kde jsme den předtím zvládli jen malý kousek. Po už zmiňované rovné dlouhé cestě jsme si to hasili kam to šlo, kousek za konec kolejí vláčku. Tam stála zbrusu nová pozorovatelna, kde jsme se uhnízdili. Super místo na pozorování. Na jedné straně kousek rákosí a rozlehlá plocha rybníka, na druhé zarostlý vodní kanál a další rákosiny. Hlavně kolem vodního kanálu to žilo. Volavky vlasaté nervózně přeletovaly z místa na místo, kousek od nás se usadil kvakoš, na travnatou cestu se chodily pást husy a tak dále. Kvakoš byl hodně zajímavý. Po krátké době obvyklé nehybnosti slezl do mělké vody a pomalým, plíživým pohybem sledoval dění ve vodě. Vypadal jako Old Shatterhand když se plížil zachránit Vinetoua. Kousek dál pobíhal pisík, vodouš kropenatý a dvě bekasiny. Tím chci říct, že člověk nestíhal kroutit hlavou, jak bylo všechno zajímavé. Tyhle pozorovatelny si nemůžu vynachválit. Jednak je dobře vidět a ptáci se nezdají nervózní, tak jako když je člověk kousek od nich na zemi. A jednou proběhla kolem i vydra a proplul polák malý. Úroda, co dodat.

Po přibližně dvou hodinách jsme slezli a mínili jít zpět (páč mi bylo blbě), ale to se lehko řeklo. Pořád se objevovalo něco nového a my každých sto metrů někde stáli. Třeba chřástal vodní, který pobíhal podél rákosí, nás zabavil na několik minut. Pak tu byl lovící ledňáček, spousta poschovávaných volavek vlasatých a kvakošů, moudivláček lužní, kormorán malý a jeden kolpík. To mi řekněte, jak má pak člověk dojít dom. To se prostě nedá :-). No, museli jsme. Cestou zpátky jsme si připadali skoro jako v Africe – posuďte sami.

Den čtvrtý

Poslední půlden jsme se rozhodli mrknout se na step. V severní části parku jsou u silnice 3 pozorovatelny. Ta na západě slouží k pozorování jeřábů a je fakt, že jinde jsme viděli jeřáby jen minimálně. I když ani první rozhled nebyl úspěšný, jen v dálce jsme slyšeli, jak jeřábi troubí na lesy. Až asi po dvou hodinách, kdy jsme se na místo vrátili, jsme viděli malé hejno v dálce, ke kterému se postupně přidávaly další a další skupinky. Nakonec jich mohlo být kolem čtyř stovek. Jen kdyby byli blíž.

Celkově je pozorování ve stepi mnohem náročnější než v bažinách, ale vidět se dá i tak hodně zajímavých věcí. Hodně početní jsou ťuhýci - viděli jsme šedé a menší. Poštolky obecné i rudonohé posedávají na drátech a vyvýšených místech, ve větru se pohupují motáci lužní a pochopové a jednou jsme zahlédli i ostříže. Každopádně jsme na pozorování ve stepi byli podle jedné z informačních cedulí příliš brzy, co se týče pozorování dravců, nebo pozdě, pokud jsme chtěli sledovat život syslů.

Hodně zvláštní pocit jsem měl, když ve stepi na chvilku utichl provoz a ztišil se vítr. V suché trávě se pod sálajícím sluncem schovávaly žáby, které svými hlasy dávaly vyprahlým plochám úplně jiný rozměr. Je to prostě pro mě nezvyk, slyšet je z takových míst.

Odkazy

• HNP - Oficiální stránka o Hortobágyi Nemzeti Park
• Stránky Roberta Doležala s popisem ornitologických výletů, mezi kterými jsou i cesty do HNP.

© Jakub Stančo 2006