Bulharsko - Rila

Po roce přišla vhodná doba na malé opáčko. Bulharsko a Řecko, tak jako loni. V Řecku dokonce na stejném místě. V Bulharsku padla volba na pohoří Rila. Je tam fajn, lanovkou se dá vyjet až nad 2000 metrů nad mořem, do zóny bez stromů, kde to všude kvete, slunce svítí a úsměv z tváře se snaží sfouknout vítr. Pozorování ptáků začíná už lanovkou. Člověk se pohybuje kolem korun stromů, okolo poletují ořešníci, sem tam kos horský a rozhodně svezení doporučuju. Nahoře, protože nemám botanický kurz, jsem rozeznal ve spoustě květů jen jeden, místní endemit prvosenku boží. A to jen kvůli jménu, být to třeba prvosenka rozeklanná, jméno bych zapomněl po několika minutách. Z ptáků stojí za zmínku kavčata žlutozobá a skalníci modří. Ale hlavně, v horách je pěkně, není tam zdaleka tolik lidí, jako v kopcích u nás a dá se posedět i u vody. Sice je její teplota proklatě nízko, ale namočit si ruku zvládne skoro každý.

V hotelu Panorama v kopcích mají takovou drobnou atrakci. Jak se smrklo, objevila se odněkud z lesa liška a dolezla až k nám. Nejdřív se mi to líbilo, ale jak už ke mě strkala čumák asi na třičtvrtě metru, vynořila se vzpomínka na dětství a masáž ohledně krotkých lišek. Znervóznělo mě to. Je vzteklá? Nebo co? Nepřipadalo mi to tak podle chování, ale masáž i tak měla svůj efekt. Ach jo. Později se ukázalo, že je nějak zvyklá na lidi a když se hodně osmělila, proběhla na terase mezi stoly a hledala něco na zub. Úplně krotká ale přeci jen nebyla, na zábavu s pozorováním tak akorát. Je to ale druhá návštěva Bulharska a druhé setkání s krotkou liškou, jak jim to tam funguje, je mi záhadou.

Řecko - jezero Kerkini

Cesta na jih je dlouhá, a tak kamarád objednal hotel v Řecku na jedno přespání podle vlastního uvážení. A jaké bylo moje překvapení, když jsem po vstupu na pokoj uviděl na zdi fotku pelikána. Vzklíčilo podezření, že je to nějaké místní foto. Otočil jsem se na místě a popošel k výhledu na nedaleké jezero Kerkini. Přelétlo hejno asi dvaceti kolpíků a za chvilku dva pelikáni kadeřaví. Když pak sedí poblíž racků a rybáků, jsou to celkem monstra. A vůbec to je moc pěkné místo k pozorování ptáků. Pokud, jako v našem případě, není teplota nad 40 °C. Večer jsem kvůli vedru pozoroval jen z restaurace. Vrchní to pobaveně sledoval a když jsem mu ukázal fotku volavky, vrátil se po chvilce s hromadou velkých fotek, které tam nechal nějaký fotograf přírody. Prakticky všechno, co tam (pro našince) zajímavého žije. Tak bylo u jídla co prohlížet. A když došla zásoba fotek, objevila se kudlanka. Přišel večer, nad mou hlavou se ozval sýček, další z vesnice a tak jsem si usmyslel, že ráno, než vyjedeme, omrknu život na jezeře.

Ráno bylo ani ne třicet stupňů, takže sice se zpoceným čelem, ale dalo se to. Cestou skrz ves jsem prošel kolem smečky psů, která se po chvilce zvedla a se štěkáním mě kus doprovodila. Radost jsem z toho neměl a ještě menší radost byla, když mi najednou běžela naproti smečka druhá, s ještě větším štěkotem. Sakra. Psi přiběhli, obestoupili mě a jeden vrčel takovým tím hlubokým nepříjemným hlasem, co zvedá vlasy na zátylku. Stál jsem a říkal jsem si, ješkovo voko co je tohle za šlamastika, do háje už sakra. Ale nic se nedělo, tak jsem se pomalu natočil k vrčícímu pejskovi a koukám, že vrčí na první smečku. Někde poblíž byla hranice jejich území. Ulevilo se mi a pro jistotu normální pomalou chůzí jsem se z psů vypletl a pokračoval k jezeru. Se dvěma psy v patách, nedokázal jsem vydedukovat, jestli jsou zvědaví, nebo hlídají, abych něco nevyváděl. Bral jsem je jako dozor. Když jsem se zastavil k focení, lehli si, když jsem šel dál, zvedli se a kráčeli se mnou. Až dokud jsem při návratu nepřekročil neviditelnou hranici jejich výsostného území.

Nuže k věci. Jezero a okolí je nacpané ptactvem. Hodně zajímavá je mokřina u hráze, kde společně hodovalo asi 70 ibisů, kolpíci, černí čápi a menší volavky vlasaté s hromadou kvakošů a bahňáků. Moc pěkné místo na pozorování by to bylo s nižší teplotou. Takhle jsem souhlasně se psy plazil jazyk a mrknul na jezero. Našel jsem dva pelikány v tom nejnudnějším rozpoložení - seděli a občas si pročechrali peří. Kolem pochodovali kvakoši a čučeli do vody, kousek dál probíhal partnerský rituál potápek roháčů a nad hlavou proletělo něco, co mohl být ostříž jižní, kdyby bylo trochu líp vidět peří. Občas proletující vlha z nedaleké kolonie je prakticky samozřejmost.

Samothraki

Je velká výhoda, vrátit se po roce na stejné místo, protože můžu vynechat spoustu stejných věcí a přidat jen novoty. Tentokrát hlavně z moře. První věcí byla ostuda. Na kraji moře, u pláže hotelu, bylo několik velkých kamenů. Letos i vloni. A teprve letos, dva dny před odjezdem mi bylo řečeno, že to tam žije. Vůbec mě nenapadlo se tam zajít podívat pod hladinu. Pár kamenů a co všechno se dá vidět. Větší škvíru v kameni obsadil krab, menší škvíru obsadila zajímavá rybka se zajímavým jménem - slizoun sfinga. To je taková podlouhlá rybka s výrůstky na čele, co vypadají jako rohy. Ze škvírky vykukuje hlava, pak se najednou vysune, něco spolkne a zacouvá zpět do bezpečí. Vzal jsem si šnorchl a brýle a sledoval její procházky ven a zpět, dokud se najednou nevymrštila, nevyplula někam dál a tam druhý slizoun. Jedna rybka se druhé "zakousla" do ocasu a zapleteny v souboji se mi míhali před stoupající vodou v brýlích. Po boji se jeden ze slizounů (nevím kdo vyhrál), vrátil do škvírky a já šel obhlédnout další kameny. Krása. Jakási plantáž hub, nebo co to může být a semo tam zářivě červený trojploutvec s černou hlavou, který zvlášť na slunci zářil jak ryby z pořadů o korálových útesech. A mezi tím kolem nohou proplouvaly krevety. Moc jsem se pobavil a stálo mě to jen jednu vrstvu sloupnuté kůže na zádech. Příště už zkoumat bezvýznamné kameny na pobřeží nezapomenu.

Díky cestě trajektem na ostrov a jednomu výletu menší lodí kolem ostrova byl čas na hledání buřňáčků malých. Opět bez úspěchu, ale vzhledem k minimálnímu počtu v oblasti se není čemu divit. Všechno vynahrazovaly další druhy. Jednotliví buřňáci šedí, skupinově buřňáci středomořští, občas proplouvající kareta obecná a jednou dokonce rejnok. Delfíni byli letos opatrnější a skákali celkem daleko. V jednu chvíli vyskočilo něco z moře, voda vycákla a zmizelo to. A pak zase. Mečoun. Skákal a rozstříkával vodu, jako kdyby se tím živil. Zajímalo by mě, co tím sledoval. Sledovat prázdnou hladinu je sice tak trochu nuda, ale tyhle drobné náhody to všechno vynulují a už se zas těším někdy na moře. Třeba se i ten mečoun jednou povede pořádně vyfotit.

 

A jako loni uavírám broukem, který letos přibyl do seznamu velkých brouků ostrova - nosorožíkem.

© Jakub Stančo 2017