Plavba na ostrov

Ostrov Samothraki roste z moře mezi Řeckem a Tureckem a protože je moře málo mělké, je třeba využít služeb trajektu. A trajekt, to znamená prakticky jedinou věc: celou cestu stojím u zábradlí, očima šmejdím sem a tam po vlnách a hledám, co bych viděl zajímavého. Nejde ani tak o plovoucí petky a bójky, ale o delfíny a při téhle konkrétní cestě i o buřňáky. Doufal jsem totiž, jako obvykle, že se mi podaří najít další druh - buřňáka šedého. Měl jsem utkvělou představu, že když prohlédnu dostatečně velkou plochu mořské hladiny, že ho najdu. Jednoho. Aspoň. V místě žije i buřňáček malý, ale na toho jsem ani moc nemyslel, při jeho velikosti to chce fakt štěstí ho uvidět na volném moři.

Vypluli jsme a hledání mohlo začít. A hned mohlo zase skončit, protože kousek od přístavu přilétl buřňák šedý a i když mi nedal vizitku, vím, že to byl on. Začal cosi hledat ve zvířené vodě za lodí, v doprovodu racků a rybáků. Propletl jsem se mezi lidmi na palubě, kteří podle mého výrazu soudili, že chci buď skočit, nebo jsem našel zlato a stihl si buřňáka pořádně prohlédnout. Blízko lodi byl vidět dobře, ale když se svým nízkým letem nad hladinou vzdálil dál na moře, dalo práci ho ve vlnách najít. On vypadá tak pohodově, těsně nad hladinou si pluje vzduchem a když je líný, ani pírkem nemávne. Jen si letí a nechá povětří pracovat za něj.

Fajn. Úkol splněn docela rychle, ale to vůbec neznamenalo přestat sledovat moře. Objevilo se několik dalších buřňáků šedých a desítky buřňáků středomořských, kolem lodi (nebo loď kolem nich) proplulo několik želv a všechno směřovalo k hlavnímu představení dne. Postupně se objevilo několik skupinek delfínů a někteří z nich se rozhodli si trošku víc zadovádět poblíž lodi. Tady mám malinko potíž, protože jak popsat dojem, že se delfíni fakt baví (a to včetně dorostu). Přeskakují vlny v docela slušné výšce, podplouvají loď a celou dobu se tváří stejně, ale člověk z nich má radost, jen je vidí. Několik z nich dokázalo podplout loď těsně kolem trupu a hned u lodi vyskočit, takže jsem měl pocit, že vyskočili přímo z paluby. Zasmáli se, zmizeli pod vodou, chvilku jsem ještě viděl siluety mizící v moři a byl konec. Během plavby zpět se situace opakovala, až mě napadlo, jestli vyloženě nečekají, až se objeví loď. Kdo ví. Samothraki se blíží, míříme kolem kormoránů chocholatých na pevninu.

Idyla v hotelu

Mám dilema, jestli je Samothraki ostrov, nebo kopec náhodou trčící z moře. Ale protože tam má i něco jako nížinu, asi to bude přeci jen ostrov. Hotel byl naštěstí v nižinné části hnedle u moře, takže nebylo nutné se štrachat ve vedru někam do svahu. Naopak. Bylo nutné se štrachat do moře. Jak bylo příjemné se ani nedá vypovědět. Plaval jsem si častěji, než obvykle a někdy i rychleji, než obvykle. To když se objevil lovící kormorán chocholatý, kterého hlava nad vodou nijak neplašila a mě popadla myšlenka doplavat až k němu. Jenže dá se to? Nedá. On si tak lehce šplouchne pařátkem a mizí z dohledu, zatímco já popadám dech už po pár metrech ostré plavby. Nakonec jsem si na něj počíhal ze břehu.

Hotelový pokoj měl výstup přímo na zahradu nedaleko moře a terasu s gaučem. Čehož jsem hodlal využít a spát v noci venku. Prostě se mi chtělo. V podvečer se objevila skupinka lovících ostřížů jižních, kteří pravděpodobně čekali s večeří, až nebude takový pařák. Hbitě a bez váhání lapali různý hmyz a hned v letu si ho cpali do zobáku. Jenže. Bylo jich málo a zmizeli za pár minut. Hmyzu tím pádem zbylo víc než dost, abych poznal a pochopil, jaké je to spát pod širým nebem bez přidané moskytiéry. To jsem ještě nic netušil a byl jsem celý natěšený. Zvlášť, když se poblíž ozval výreček malý, který pak "ťůťal" okolo hotelu každý večer. Ve tmě byl slyšet jen hlas, do obličeje jsem mu ani jednou neviděl. Co naplat. Šumění moře mě kolébalo do spánku, ještě jsem odhodil pavouka, co po mně lezl, pak nějakého brouka, něco mě štíplo, ale uondán cestou jsem i tak usnul. Ráno jsem po prohlídce kůže usoudil, že mě štíplo a kouslo asi všechno, co bylo poblíž. Žihadla, sosáky a kusadla se na mně vyřádili. Jeden štípanec vypadal, jako by mi něco odneslo kus masa z nohy a mám ještě viditelné zbytky měsíc po štípnutí. Čert ví, co to vlastně bylo a je záhada, že mě to nevzbudilo. Každopádně se ukázalo, že je ostrov plný života, že životem úplně přetéká.

A kdyby teplota klesla na delší dobu pod 30°, přetékal by ještě víc. Horké léto prostě není úplně ideální pro přírodopisné návštěvy. Ve vedru se mi kolikrát nic nechtělo, ptákům se nechtělo zpívat a společně jsme pořádně ožívali až kolem soumraku. Z oliv se ozval sedmihlásek šedý a hodně provokativně se téměř každý večer nesl vzduchem hlas dytíků. Hledal jsem je 2x ve žluté suché trávě, ale marně. Asi by byl lepší květen, nebo malinko chladnější červen. Nedostatek v ptactvu vynahrazovali ne zrovna malí brouci.

Nalevo je tesařík zavalitý (foto Renata), vpravo roháč na hraně ruky (foto Standa).

O něco menší chroust mlynařík poletoval navečer ve větších počtech v areálu hotelu, brouci se spolu prali a občas u toho i pěkně vřiskali. Takový nabuzený chroust dokáže jednoho vážně znervóznit, když najednou začne vydávat ty svoje skřeky. Brouk má přece mlčet, no ne? (foto Standa).

Pobíhání po ostrově

Jsou v podstatě dvě možnosti, jít po rovině podél pobřeží, nebo zatnout zuby a směřovat svoje kroky do svahu. Teoreticky se dá jít do kopce skrze křoviska, kamení a různé rokle, ale vychytanější způsob plahočení je podél některého potoka. Potoků teče ze svahů kopce několik a jen díky dostatku vody je ostrov takový, jaký je. Ve stínu starých stromů poblíž příjemné vody jsem si nepřipadal jako ve středomoří. Velké, různě pokroucené platany, vodopádky, tůně (foto ^ Martin), kde se dá občas udělat i pár temp a osvěžit se, prostě parádní divočina prvního stupně. Kupodivu, ve spoustě zeleně jsem potkal minimum místní divoké zvěře. (Nepočítám kozy, které se vyskytují úplně všude) Vynahradil jsem si to na pobřeží.

Pokud se člověk vydá podél potoka opačným směrem od kopce, dojde logicky k moři. Navštívil jsem několik míst, kde se setkávala slaná a sladká voda a všude byly želvy. Slunili se na nějakém kameni nebo kládě a teprve příchod dvounožce je přiměl neochotně skočit do vody. A teď jak je vyfotit, když jsou tak opatrné. Naštěstí jsem u jedno z potoků, který se jevil jako lidmi minimálně navštěvovaný našel jednu spící želvu. Stačilo si jen sednout a čekat. Jakmile skončila proces šlofíkování, vydala se želva hledat něco na zub ve stojaté zátočině. Liboval jsem si, že se nakonec dostane až úplně ke mně, ale doběhla mě. Našla si místečko, kde bylo hodně spadaného listí, zahrabala se do něj a z vody trčel jen malý kousek s nosem, pokud se tomu tak u želv říká. Ať je to jak chce, želva úplně zmizela a nevědět, kde leží zavrtaná, nic bych ani při pečlivém zkoumání nepoznal.

Pokračoval jsem dál podél moře, občas jsem omrknul ptáky na vodě a nad vodou, až jsem dorazil do místa, které bylo tak trochu podivné. Na fotce je to vidět. Asi dvacet metrů od mořských vln místo, které by klidně ve stejném stavu mohlo být někde v kopcích u nás. Kapradí, na kmenech stromů houby a divoký porost. Četl jsem, že se na ostrově vyskytuje docela hodně druhů hadů, tak jsem se začal věnovat jejich hledání. Divočina na pobřeží k tomu přímo lákala. A našel? Ne. Jen kamarádi hlásili jakéhosi černého štíhlého plaza lovícího v tůňce. Což mohla být klidně nějaká užovka. Takový hroznýšek turecký, kdyby se našel, to by bylo. Zkusím to příště.

Bulharsko

Cestou domů jsme se v Bulharsku zastavili na místě zvaném Perperikon. Je to kopeček, na jehož vrcholu bylo ve skalách vybudované město, které se zase vlivem času a lidí odbudovalo do skalnatých základů. Bylo už docela pozdě, blížila se tma a bylo i po bouřce, takže na místě bylo jen několik lidí, jinak klid a ticho, promlouvající svou řečí k návštěvníkům. Z nějakého důvodu bylo nahoře vážně příjemně a do toho ještě jiná věc. Krotcí bělořiti okroví, které jsem mohl pozorovat v klidu na pár metrů a jen litovat, že se mi vybila baterie do foťáku. A po prohlídce bělořitů jsem se najednou potkal s liškou. Oba jsme se zastavili, koukali na sebe, až se liška skoro rozhodla, že půjde dál mým směrem. Šla by, ale mě nenapadlo nic lepšího, než zavolat, že vidím lišku. Naštvala se a vlezla si pod keř. Já se na to. Už bych se na to byl býval vykašlal, ale najednou koukám, co to sedí na nedaleké skalce a ona kmotra zas vylezla a v poklidu sledovala naše hemžení a pobíhání. Kdo chtěl, ten si ji prohlédl a ona jeho, protože tak to obvykle funguje, obousměrně a mohlo se jet dál. Naštěstí byl poblíž i kamarád s foťákem, aby byla nějaká památka.

A protože si v říši brouků všimli, jak mě bavilo brouky potkávat, poslali mi ještě na cestu tesaříka obrovského. Docela rychle uměl vyběhnout po ruce na rameno, že jsem si ho mohl nosit místo papouška. Teoreticky. V praxi roztáhl krovky a odletěl. (foto Michal)

© Jakub Stančo 2016