Proč jsou jespáci na sněhu? No protože prováděli souboje přímo na silnici a když jsme se pokusili propasírovat, rozhodli se pro ústup. Evidentně ale jen čekají, až se vzdálíme a bitva mohla zaplát nanovo. Květnovou sněhovou nadílku spousta stromů vzdala. Například mladé břízy podél silnice se sklonily k zemi téměř všechny.

Úvod

Biebrza pod vodou, tak by se dala shrnout letošní návštěva polského národního parku (v době od 29.4. do 4.5.). Tam, kde jsme onehdá na mělčinách pozorovali mraky jespáků, byla letos rozlitá voda a když jsme se podívali do dálky, tak tam byla taky nějaká lesklá hmota ve tvaru vody. A jespáci? Pokud by tohle byla naše první návštěva, bylo by jich hodně. Ale po minulém úžasu z tisíců se mi nějak ohrnoval nos nahoru na těmi prořídlými skupinkami barevných bojovníků. (Měl jsem dojem, že početně letos vyhráli vodouši bahenní). Naštěstí nám nevyšlo ubytování na západní straně parku a tak jsme se na druhý pokus ubytovali ve vísce Gugny, strategickém to místě, pokud člověk touží po blízkém setkání s losem (a nebo dudkem). Když tedy vynechám jespáky, nebylo to tak špatné. Sice různě pršelo, případně sněžilo a byla slušná zima, ale pozorovat se dalo. Vynechávám popisy shodné s minulou výpravou.

Mścichy

Vzhledem ke stavu vody se tentokrát nedalo dojet až k pozorovatelně. Pokus přejet kousek vody skončil uvíznutím, ze kterého nás vysvobodil kolega Libor Votoček, který sám dokázal projet dál, jen aby zjistil, že k pozorovatelně se stejně nedá dojet, kvůli ještě větší díře v cestě, než kde jsme uvízli. Během několika návštěv jsme jen málo lidí viděli přebrodit a dostat se dál, o čemž svědčil i orel mořský, kroužící hnedle u pozorovatelny. Ten by tam nebyl, být tam haldy lidí. Otázka tedy zněla, má to tu vůbec cenu? Nedaleký chřástal malý si myslel že ano, stejně tak čápi a tak jsme se ke Mścichy ještě podívali později.

Hlavní atrakcí pro prakticky všechny návštěvníky byli břehouši. Dva páry velmi krotkých dlouhonožců způsobovali pozdvižení, jásání a vystupování z aut pro ještě lepší focení. Jejich nulová plachost měla tu stinnou stránku, že vyjevení ptačí turisté vystupovali z aut velice často a plašili veškeré ostatní opeřence. Zvlášť mě to mrzelo u vodouše rudonohého, o jehož životě zatím moc nevím a dělal jsem si naději, že z pozorování něco vyplyne. Ale když už bylo ptactvo vyplašeno, díval jsem se alespoň, co tropí pozorovatelé. Je to až fascinující. Představte si skupinu šesti lidí, ve dřepu a ve stoje jen pár metrů od klidného břehouše. Dva lidi koukají na břehouše, ostatní jsou pohrouženi do prohlížení fotografií na displeji foťáku. Hlava mi to nebere, zvlášť když si pak jednotlivý fotící občan spokojeně pokývne hlavou a odejde, jako by ho nezajímal břehouš, ale jen fotka. Je to jakási nová forma vyžití: zážitková fotografie. V překladu by to znělo jako: zážitek s břehoušem mám z fotky, bez fotky nemám zážitek vůbec. Úplně mi to připomnělo návštěvu Chorvatska, kde jsem s kamarády prohlížel jezírka plná ryb a přilehlé vodopády. Dorazila skupinka turistů, značné procento z nich se k vodopádům otočilo zády, nechalo se vyfotit a pak bez ohlédnutí spěchali dál. Dodnes nevím, jestli ten vodopád viděli aspoň na fotce, ale tipoval bych, že někteří ani to ne. Haldy fotek na discích odsouzeno k digitálnímu ztrouchnivění.

Hlavní celebrity tedy máme z krku a mrkneme se, co bylo ještě možné vidět. Nahrálo nám štěstí, a to hned dvakrát. Prvně, když jsme už byli na odjezdu, jsme si všimli, že před námi někdo fotí z auta. Koho jiného, než břehouše, že. Ale i tak jsme na chvilku zastavili, aby jsme dali šanci i jiným. A jak si tak sedíme, najednou jde kolem auta konipas citrónový. No toto. Tomu se říká jít štěstí naproti. Podruhé to bylo spíš takové štěstí přelétavé. Čekali jsme a čekali, jestli se přeci jen neukáží jespáci. Ukázali se, ale zapadli někam do louky. A z oné louky se najednou ozval hlas bekasiny větší. Začal jsem okamžitě pátrat dalekohledem, ale bez úspěchu. Ale co už, pořád větší úspěch, než na pozorovatelně bekasin větších, kde stejně jako minule nebylo k vidění nic.

Los s losicí a losáčaty

Druhým bodem plánu hned po jespácích bylo vidět losa, a to pěkně zblízka. Jelikož jsme byli ubytovaní na té správné straně parku, mohli jsme až do večera sedávat u mokřadů a čekat a čekat. Aby nebyla nuda, ozývali se porůznu chřástal kropenatý, cvrčilka slavíková nebo slavík modráček. Jen ten los nějak nechtěl ven z lesa. První setkání tak bylo dílem náhody a ne čekání. Jeli jsme zrovna v deštivém odpoledni čekat a vidíme jakýsi shluk aut a lidí. Co se to tam u všech chřástalů děje? A hele, los! Oždiboval větvičky v zaplaveném lese, obdivován skupinou promočených náhodných projíždějících. A každý chtěl fotku. Já taky, jenže jsem měl teleobjektiv a musel jsem prchnou do dálky, aby se mi tam vešlo z losa víc, než jen hlava. To mi umožnilo mít větší přehled o situaci a udělat si takovou malou, neškodnou teorii o tom, co se odehrává před mými zraky.

Jevilo se to tak, že los byl na své odpoledně-podvečerní cestě na pastvu. A sotva se objevil u silnice, už brzdilo první auto a rozesmáté tváře zarazili losa v rozletu. A pak další auto a ještě jedno. Co teď? Chování losa mi začalo připomínat psa. Když pes neví, co má dělat, něco chce, ale něco mu brání, tak jen tak stojí, občas k něčemu bezmyšlenkovitě přičuchne, něco ochutná, ale je vidět, že mu jde o něco jiného. Stejně tak los. Strach evidentně neměl, zábrany ano. Po nějaké době se najednou vydal ven z lesa. Chlapík co stál poblíž, k němu napřáhl ruku s větví v naději, že si od něj los vezme. Ten si to vyložil jinak a odskočil a popoběhl dál. Situace se opakovala. Los postával, sem tam si něco uždíbl a koukal. Pak najednou zamručel, znělo to, jako by si dodával odvahy ve smyslu: "Máš na to, dokážeš to!" a vyrazil zpět na původní místo, kde chtěl vstoupit na vozovku. Člověk by nevěřil, jak se dokáže semknutý šik lidí bleskově rozestoupit, když los vyrazí jejich směrem. Los přešel a za chvilku už zmizel v hlubinách protějšího hvozdu. Snad bude fungovat video, které se spustí kliknutím na fotku hnedle tady dole.

Długa Luka

Čili by se dalo říct, že plán byl splněn. Jenže s jídlem roste chuť a taky chyběla malá drobnost - přirozené chování losa. Naše každodenní čekání proto pokračovalo, až se konečně poslední den pobytu vyplatilo. Začalo na pozorovatelně, o které jsem se zatím nezmínil a kterou jsme dlouho míjeli bez povšimnutí. Šlo o lávku vedoucí do louky ukončenou ohrazenou plošinou. Dlouho se mi tam nechtělo, protože tam zdálky bylo vidět, že tam nic není. Byl to ale omyl, jak se ukázalo. Už cestou po lávce se nám do uší zařezával bzukot vzduch brázdících bekasin a neustal ani na konci, kde se k nim přidalo několik chřástalů malých a rákosníků ostřicových. Ukázalo se to jako prima místo a vydrželi jsme tam mnohem déle, než byl původní záměr "na otočku". Takhle hlouběji v louce získal člověk úplně jinou perspektivu. Jednak prostorovou a pak taky druhovou. Vždycky byla legrace sledoval motáka lužního, jak se snaží v klidu přelétat a od hnízd startují čejky kolmo nahoru jako rakety a snaží se ho zahnat nad území někoho jiného, jak jinak, než další čejky přichystané k okamžitému startu. Jedinou vadou na kráse byl čas, protože na tuhle pozorovatelnu je lepší zajít ráno, kdy je slunce v zádech a rákosníci ostřicoví jsou o dost lépe vidět.

S klesajícím sluncem jsme se bohužel museli odloudat zpět a vydat se na sever do Gugny. Časově to ovšem vyšlo parádně, protože cestou jsme opět zahlédli stojící auto a hned bylo jasné, co bude následovat. Los tentokrát ožíral keř přímo z asfaltu a nejevil touhu odebrat se dál od lidí. Zkoušel jsem si ho natočit, když se přiřítilo další auto, osoba ukvapená zastavila těsně u losa a i když nevím, co udělala, stalo se nevyhnutelné - los se lekl, rozeběhl a zmizel v lesíku. Auto okamžitě odjelo a zanechalo nás ve stavu rozporuplném. No tak co no, třeba příště. Naštěstí mě napadlo, že pokud los udrží směr, vynoří se teoreticky na místě, kam se můžeme dostat před ním. Zkusili jsme to, los nikde. Přeběhl jsem dál, abych měl výhled a koukám, že koukám na losa. A on na mě. Stáli jsme a soutěžili v tom, kdo víc vyvalí bulvy. Prohrál jsem a stáhl se zpět do předem připravených pozic. Los kupodivu usoudil, že nejsem žádná hrozba (což mě urazilo) a pokračoval v pomalé cestě, až se nám dostal do záběru. Vypadalo to nadějně a jak to dopadlo, je vidět tuhle na videu.

© Jakub Stančo 2011