Úvod

Že nevstoupíš dvakrát do stejné krčmy, nebo jak znělo pořekadlo, se potvrdilo začátkem srpna na východě Maďarska. Oproti minulé návštěvě ve stejném termínu totiž bylo takové sucho, že bych si tenhle výlet asi odpustil, kdybych to tušil. Mokřiny, kde bylo v plánu fotit, byly bez vody a tedy i bez ptactva. I proto bude tenhle popis kratší, než jsem měl v plánu, sloužící spíš jako takové doplnění k předchozím cestám na Hortobágy.

Poroszló

Pozorovatel, spěchající do parku, přejíždí za Poroszló směrem na Tiszafüred most. A pokud se zastaví, může vidět ledacos zajímavého a trochu se potrénovat v určování racků. Ti totiž sedí na zábradlí mostu, jeden vedle druhého, a dá se tak pěkně srovnávat mladý se starým, méně přepelichaný a více přepelichaný. Jde sice hlavně o racky chechtavé, ale mezi nimi vyčnívají větší kousky. V parku se běžně pohybuje racek středomořský i bělohlavý, a když si sednou poblíž sebe, hned se lépe vidí odlišnosti. Naše návštěvy místa bohužel provázel vítr, mraky a déšť, takže dokumentace chybí, ale aspoň jednoho lehce opelichaného racka středomořského předkládám k nahlédnutí.

Co naši pozornost poutalo trochu víc, byli kvakoši. Mladí i staří lovili ryby stylem, který jsem u nich zatím neviděl. Třepotavým letem s nohama svěšenýma k hladině, se posunovali těsně nad vodou, a když se objevila ryba, klesli níž, nohy se jim ponořily do vody a za chvilku se už ryba vznášela do výšky. A třepotavým letem myslím, že občas téměř stáli ve vzduchu, jako poštolka, i když to samozřejmě nevydrželi tak dlouho.

Tiszafüred

Je to docela zvláštní, vrátit se po pár letech do stejného kempu a najít všechno z ptačího hlediska ve stejném stavu, v jakém jsme ho nechali naposledy. Každé ráno se opět ozýval párek datlů a pokřikovaly žluvy hajní. Těch se u jednoho stromu sešlo dokonce šest a i v té chvíli se další ozývala o kus dál. Když vezmu v úvahu, jak těžké je někdy vůbec žluvu najít v listí, bylo tohle pozorování jako z nějakého snu. Nad vodou u pláže sem tam přeletěl rybák nebo kvakoš a tak si člověk mohl zkusit, jaké to je plavat mezi rybáky. Obrazně řečeno. Mimo to na pláži u vody opět lovila jedna volavka stříbřitá, nedbající příliš lidí. Zajímalo by mě, jestli jich je víc, nebo je to ta stejná, jako tehdy, každopádně nejlepší volavka na focení, pokud se jinde nedaří (a pokud neprší samozřejmě).

K drobné změně došlo v oblasti parkování. U nás druh běžný hlavně na parkovištích u velkých nákupních center - chocholouš - se umí spokojit i s mnohem menším prostorem. Jednoho jsme viděli poskakovat u jednoho ze supermarketů a slyšeli zpívat v nedaleké zahradě. Že by se přizpůsoboval době a bude z něho nakonec městský pouliční pták, něco jako vrabec? Rozhodně by to jeho počtům aspoň u nás pomohlo.

Pozorovatelna dravců

U silnice z Tiszacsege na Balmazújváros, kus za pozorovatelnou jeřábů, je pozorovatelna dravců. V okolí byla hlášena káně bělochvostá a proto jsme zastavili na delší dobu. Během dvou hodin prolétl občas ťuhýk menší, ale jinak byl klid. Seděl jsem kvůli větru v autě už téměř dvě hodiny, když něco přilétlo a sedlo si to kousíček od auta na zábradlí pozorovatelny. Nějakou dobu mi to v hlavě šrotovalo, než mi došlo, že se měřím pohledem s linduškou úhorní. Poseděla, počučela a pak frnkla na vršek pozorovatelny, kde se usadila a rozhlížela se po pastvinách. Tyhle lindušky v okolí jsou, ale běžně jsou zalezlé někde v trávě, že využívají i pozorovatelnu, mě vůbec nenapadlo. Natož, že ji uvidím takhle "na dosah ruky". Ani nechtějte vědět, kde byl v tu dobu foťák.

Po necelé další půlhodině jsme to zabalili, neboli vzdali. Jenže sotva jsme ujeli pár metrů, koukám, že na vahadle, které jsem občas sledoval, sedí jakýsi dravec. Chtěli jsme popojet dál po silnici, do místa ke káněti nejblíž, na chvilku jsem otočil hlavu a když jsem vrátil zrak k vahadlu, káně nikde. Ani nikde nic nelétalo. Záhada. Stáli jsme, projížděli celou krajinu dalekohledy a nic. A najednou opět z ničeho nic sedí pod vahadlem. Byla to očekáváná káně bělochvostá. Jako ve filmu se nám ukázala v poslední vteřině před odjezdem. Po nějaké době vzlétla a konečně bylo jasné proč mizí. Letěla totiž tak nízko nad pastvinou, že okamžitě zmizela za nízkou terénní vlnou. Musím uznat, že její lesní kolegyně jsou k pozorovatelům vstřícnější a odlétají většinou viditelně.

Od pozorovatelny jsme to vzali na Balmazújváros, v jehož okolí se na polích potloukaly kolihy a kde jsme také narazili na hezký shluk hladových krků. Těžko říct, kdo byl hlavní lovec, každopádně v trávě seděla káně a cpala se. Kolem nedočkavě poskakovaly straky, ve větší vzdálenosti vrány a ještě kousek dál vyčkávali pochopové.

Nagyiván a okolí

Kolem Nagyivánu je vždycky něco k vidění. Letos to byly přímo houfy ťuhýků menších, v kukuřici se schovával rákosník proužkovaný, hejnka vlh poletovala nad krajinou a o kus výš i nějaký ten orel mořský. Snad že byly mokřiny vyschlé, potloukaly se travou i volavky červené, které byly při minulých návštěvách soustředěné spíš v mělké vodě kolem rákosin. Jedné z nich nevadilo naše auto a věnovala se hledání něčeho k svačině. Vyplašila ji až rychle jedoucí dodávka. Přímo ve vesnici jsme pak byli svědky ulovení vlaštovky, kterou nad silnicí lapl jakýsi dravec. Ale i když to bylo docela blízko, v té rychlosti nedokážu říct, co to bylo. Nevím, kdo to vymyslel, že jsou si někteří dravci tak podobní. Taková poštolka rudonohá například, když je ještě mladá, vypadá nečekaně jinak než dospělá a co připomíná, se podívejte sami.

A teď proč jsme vlastně popojížděli krajinou? Šlo o mandelíky, kteří sedávají na drátech. Sedávají sedávají, ale i když jsme dělali co jsme mohli, nikde se nám žádný neukázal. Teprve jižně od Budapešti, na takové obloukové cestě domů, se nám ukázali dva hned u silnice. Ale kolik kilometrů drátů jsem cestou prohlížel snad nechci ani odhadovat.

Hortobágy halastó

Už bylo konečně načase, abych se podíval k rybníku Kondás, kam se mi ještě nepovedlo dojít. Člověka pořád odvádí od cíle nějaké pozorování a pak ho udolá vedro a musí zpátky. Tentokrát jsme si to pojistili a jeli vláčkem. Překvapilo mě, kolik jelo lidí a hlavně jak byli oblečení. Vůbec ne do terénu. Vysvětlilo se to na konečné. Většina lidí odpochodovala k pozorovatelně, chvilku pokoukala a šup zpátky na vlak. Že přímo u vlaku poletuje krotký rybák bahenní si bohužel nikdo z nich nevšiml a dali přednost těm vzdáleným tečkám na rybníce.

Prohlédnout si rybáka a vzhůru k cíli. Kondás není od vlaku daleko, jak jsem si mylně kdoví proč vsugeroval. Podél cesty visela docela nízko a pěkně viditelně hnízda moudivláčků a na bezech spousta špačků. A na konci cesty se otevřel pohled na vodu, posetou husami, volavkami a několika desítkami kolpíků. Jen kdyby byli blíž, rošťáci. Směrem doprava od výhledu je šikovně umístěná pozorovatelna typu domeček. A už vím, kde přišel režisér Hitchcock na nápad k filmu. Když jsem totiž vešel do dveří, spatřil jsem slušný počet vlaštovek usazený na trámech uvnitř. Nevím, kdo se lekl první, ale ty nejakčnější vyrazily přímo do dveří ve snaze uletět a připadalo mi to, jako když se žene roj vos. Tak jsem jen uhnul stranou, aby nedošlo k nárazu. Pak jsem to zkusil znova, a přikrčeně jsem se prodral dovnitř. Tam to vypadalo jako území vlaštovek, soudě podle trusu. Už vím jak je najít po čuchu. A sednout si opravdu nebylo kam. Mimo to nebylo průhledy skoro nic vidět.

Cestu zpět jsme dusali pěšky a bylo to dobře. Na jednom jediném místě u cesty za celou dobu jsme narazili na shluk volavek všeho druhu, včetně kvakošů. Ty stříbřité byly téměř tak málo plaché, jako naše známá z kempu a úplně pryč při našem odchodu odletěla pouze volavka popelavá. Jen kdyby zrovna nebylo takové vedro, to se nedalo vydržet. Jenže člověk si nevybere, v dalších dnech bylo převážně zataženo, větrno a sem tam i deštivo. A teď co je lepší, asi jet na místo v jiném měsíci.

Fertő-Hanság Nemzeti Park

Maďarskou část jezera, známého v Rakousku jako Neuseedler, jsme vzali cestou zpátky jen tak bokem. A sotva jsme uviděli první vodu posetou tečkami, bylo jasné, že jsme opět v ráji bahňáků. Těch tenkozobců co tam bylo, jespáků, pisíků a vodoušů. Vyrazili jsme natěšeně po naučné stezce, prošli kolem chocholoušů a vyhlíželi jsme kupodivu ne vodní ptactvo, ale raroha, který se v oblasti vyskytuje. Po určité době se za rákosím ozval hlahol, vylétlo hejno vodoušů, čejky a kolihy a my se hned rozhlíželi, co je vyplašilo. Nad rákosí vylétl dravec. Raroh? Jó, to kdybych věděl. Jak mám kurnik rozeznat mladého raroha od mladého sokola, když jsem ani jednoho v terénu ještě neviděl? Dospělého sokola párkrát ano, ale ta mládež, ta mi dělá starosti. Zrovna jako předchozí poštolka s ostřížem. Studiem atlasů a fotek na internetu se přikláním k názoru, že to byl sokol, ale když budu chtít, namluvím si, že jsem viděl raroha a basta.

Že se v okolí vyskytuje raroh, je asi způsobeno přítomností syslů. Ti norují a pobíhají travou i po silnici a jsou pravděpodobně pro dravce snadnou kořistí. Jenže potravní řetězec nezačíná syslem - takže čím se živí on? Doposud jsem je viděl polykat semínka trav, ale tentokrát si jeden pochutnal k našemu velkému údivu na žížale. Držel ji jako flétnu, tak mi to připadalo. Snědl asi dvě třetiny a zbytek žížaly prostě zahodil. Přece není nějaký člověk, aby se přejídal a pak se tím trápil.

Když už jsme byli v okolí, zajeli jsme i na Rakouskou stranu, kde bylo taky dost bahňáků a do cesty foťáku se připletl vodouš tmavý, který výlet uzavřel.

Odkazy

• HNP - Oficiální stránka o Hortobágyi Nemzeti Park
• Stránky Roberta Doležala s popisem ornitologických výletů, mezi kterými jsou i cesty do HNP.

© Jakub Stančo 2009